Symboly, limity a lidská práva

Jaké limity a normy smí člověk v boji za svobodu překročit a kde se již dostává za přípustnou hranu? Kdy má člověk právo na neloajalitu ke svým vládnoucím elitám a kam až smí v této neloajalitě dojít?

Někdy má člověk pocit, že se historie opakuje, ale i tak by měl mít na paměti letitou moudrost, že do jedné řeky se dvakrát nevstupuje. Co se může zdát podobné či stejné, většinou mívá trochu jiný kontext a především – doba bývá jiná.

Když by někdo začal v těchto dnech číst o kapele, která se stávajícímu režimu nehodí do krámu a je popotahována soudem za výtržnost a kde padají tresty odnětí svobody, většinu Evropanů napadne, že se jedná o ruskou Pussy Riot.

Až nesnesitelně snadno se zapomíná. Například na významnou undergroundovou kapelu The Plastic People of the Universe, která vykvetla z podhoubí Pražského jara a která si razila cestu v době normalizace. V roce 1976 došlo k zatčení členů skupiny, kteří byli souzeni za údajné výtržnictví. Saxofonista Brabenec byl odsouzen k nepodmíněnému trestu osmi měsíců odnětí svobody, manažer kapely, Ivan Martin Jirous („Magor“), dostal osmnáct měsíců natvrdo. Tato uvěznění (spolu s dalšími, například Františka „Čuňase“ Stárka) se stala jedním z impulsů pro vznik Charty 77. Kapela se přitom vůbec nevymezovala jako protirežimní, jenom chtěla svobodně provozovat svůj styl hudby a být na režimu nezávislou. To se ale elitám, které chtěly mít společnost pod kontrolou, do krámu nehodilo.

Ruská punková kapela Pussy Riot vznikla relativně nedávno, v říjnu 2011. Není zaměřena pouze na hudbu, má i cíle ryze politické. Upozorňuje na různé druhy diskriminace, poukazuje na nedostatečná práva žen v Rusku a upíná se ke skandinávskému modelu sociálního státu. Vyznačuje se tvrdou kritikou Putinova režimu.

Dne 21. února 2012 pět členek skupiny vešlo do moskevské Katedrály Krista Spasitele a před ikonostasem interpretovalo text písně „Bohorodičko, vyžeň Putina“ kritizující Vladimira Putina, ruského patriarchu Kirilla a další duchovní. Soudy soudily a padly dvouleté tresty odnětí svobody. V Evropě verdikt soudu vyvolal vlnu nevole, ale přinesl i reakce opačné. Jenom v České republice se řada intelektuálů zamýšlela, zda mediální rozhořčení nad tresty pro členky Pussy Riot není aktem pokrytectví a výrazné selekce. Tito lidé mají dozajista pravdu v tom, že na světě se děje řada bezpráví, od upalování dětí domorodých dětí v deštných lesích Jižní Ameriky, přes justiční omyly ve všech státech, kde praktikují trest smrti až po válečné zločiny (a že se vede stále válek až dost a nové jsou na obzoru). Pravdu mají ti, kdo říkají, že s bezprávím se nesetkáváme jen v Rusku, že i Evropa s USA mají před svými prahy co zametat.

Jedno ale nevylučuje druhé. Kam zmizely masivní kampaně z počátku devadesátých let, které přinášely utrpení Čečenců, a kritizovaly politiku Moskvy? „Čečenská otázka“ je snad již vyřešena? Nebo nás již tolik nepálí? A není to i tím, že v zápalu destrukce evropského sociálního státu a marné touze přiblížit se ekonomikám Číny a Ruska, jde i u nás demokracie zkrátka stranou?

Není to český prezident Václav Klaus, kdo se v Rusku těší nebývalé popularitě a který vytrvale hájí právo Ruska na „jeho styl politiky“ a který vytrvale tvrdě kritizuje Evropskou Unii a zřejmě si tajně přeje její rozpad? Václav Klaus je zarytým odpůrcem sociálního státu, osmašedesátníků a odborů. Se skupinou Pussy Riot dozajista nesoucítí. Není to tak dávno, kdy se na katolickou církev obrátil s výzvou, aby bojovala proti sociálnímu státu.

Nejvíce českých kritiků členek skupiny Pussy Riot poukazuje na uřezání dřevěného kříže na Ukrajině, na okolnost, že ve svatostánku křičely sprostá slova a že porušovaly dobré mravy svou nahotou v prostorách muzea.

Tito kritici právem poukazují na fakt, že například v Bahrainu byl jistý muž odsouzen na tři roky odnětí svobody za organizování protivládního protestu, aniž se tím kdokoli v Evropě vzrušoval. Že v Americe byl odsouzen jiný muž k více než deseti letům do vězení, protože podpálil vůz v prodejně automobilů na protest proti pokračujícím ekologickým škodám, které ta vozidla způsobují – a že tomu opět nikdo v Evropě nevěnoval příliš pozornosti. To je ale problematika médií a uzurpace informací, ne problém skupiny Pussy Riot.

Veliké téma do diskuse je, kdy má člověk právo na neloajalitu ke svým vládnoucím elitám a kam až smí v této neloajalitě dojít. Zrovna Česká republika, respektive její vládní představitelé, v tomto ohledu nastavili jednu z nejhorších možných latěk, když bezprecedentně uznali loupežnou vraždu za oprávněný čin a akt hrdinství (kauza bratří Mašínů). The Plastic People of the Universe kříže neřezali a chrámy nezneuctili. Také ale nebojovali proti diskriminaci žen a proti propojení moci církve a státu. Kříž je zde symbolem – pro někoho naděje a víry, pro jiného zvůle a útlaku. Otázkou však zůstává, jestli si někdo může nárokovat právo ho beztrestně uříznout či jinak poničit.

Nedávno Evropu zachvátily sociální nepokoje. V Řecku byly vytlučené výlohy, hořela auta. O něco dříve nebylo o moc bezpečněji ani v londýnských čtvrtích a ještě nějaký ten rok nazad v Paříži a okolí. Lidé nesahají k těmto zoufalým činům bezdůvodně. Roste sociální napětí, narůstá frustrace ze zvůle vládnoucích.

Na pováženou je, že podobnou vlnu odporu, jaká se dnes nese Evropou v souvislosti se soudem členek skupiny Pussy Riot, nevyvolalo fanatické vraždění norského fašisty na ostrově Utoya. Že česká společnost k této tragédii víceméně mlčí a řada lidí dokonce hledá pro čin toho fanatika polehčující okolnosti. Je zde totiž nenávist vůči multikulturní společnosti a část veřejnosti též stále nedokáže pochopit, jak velký rozdíl je v hájení teroristů a v odsuzování konkrétní politiky. Zavilí pseudozastánci státu Izrael považují jakoukoli kritiku konkrétních kroků konkrétního politika automaticky za projev antisemitismu. To je ale hluboké nepochopení významu tohoto slova.

Nikdo o své vůli nemůže svou svobodu hájit vraždou nevinných lidí. Otázkou je, jaké limity a normy smí člověk v boji za svobodu překročit, a kde se již dostává za přípustnou hranu. Zajímavým příspěvkem k této diskusi byl například jeden ze snímků Jednoho světa v roce 2011, jenž se zabýval případem vybrané ekoteroristické skupiny, která bojovala s nadnárodní dřevařskou lobby žhářskými útoky.

Jisté je jedno. Zatím nejvyspělejší ekonomiky světa procházejí výraznou systémovou krizí, která je doprovázena zásadním poškozením sociálního smíru a redukcí sociálního státu na minimum. Akce vyvolávají reakci. Tak, jako se obtížně určuje, co je přípustnou sebeobranou v případě napadení, se stejně obtížně vymezuje prostor pro občanský odpor a jeho formy.

Osudy členek Pussy Riot ani bývalého šachového velmistra G. K. Kasparova by nám ukradenými být neměly. A to v žádné modifikaci nikde na světě. I když mají zatím třeba jenom malou podporu ruské veřejnosti (a kdo by věřil průzkumům?), jedná se tu o nás všechny. Jedná se o naše dlouho vybojovávané sociální jistoty, které mávnutím proutku mizí v nenávratnu. Jedná se o naše lidská práva. Tak nebuďme úzkoprsí a nějaké to jadrnější slovo berme jako projev odporu. Zvláště, když ve slovníku našich vládních představitelů již dávno zdomácnělo.