Buďme teatrální

Posledních deset let je v české kulturní politice „hodinou, ve které jsme o sobě nevěděli“. Kultura se dostala do konkurence s kanalizací a plynofikací, s městskou zelení, cyklostezkami a městskou dopravou.

Posledního července skončila éra desetiletého působení Divadla Komedie v Praze. Byl to smutný večírek, všude byly vyloženy tiskoviny a plakáty k rozebrání a na jevišti se odpoledne od dvou hrála naposledy inscenace hry Petera Handkeho Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli. Pokud jste dosud na tuto inscenaci nečetli žádnou recenzi, vězte, že hra je scénář pro inscenaci beze slov, v němž se postavám pouze předepisuje jednání. Režisér Dušan D. Pařízek ke scénáři přikomponovává jednání postav z her, jež byly v posledních deseti letech na repertoáru Divadla Komedie, čímž vzniká taková „symfonie na odchodnou“, v případě 31.července protažená do půlnoci, kdy poslední hráč zhasne poslední svíčku.

Napadlo mě, že věc působila v tomto kontextu i jako trh na herce, kteří byli ke spatření oblečení (dámy i v róbách) nebo i nazí, v několika typech kostýmů i líčení, předváděli nejrůznější stylizace i herecké finty (například strašlivou chůzi dvou chromců, zřejmě odkazující na Petrolejové lampy), nezastavili se ani před tělesnými projevy, patřícími mezi společenská tabu (například hrůzostrašné praskání kostí, krkání atd.) ukazovali slávu i bídu hereckého stavu i obecně. Ecce homo. Lidé se smáli (smějí se vždycky, smáli se i někteří z těch, co stáli podél cesty na Golgotu), na takovém závěrečném večírku se vždycky sejdou hysterické fanynky obojího pohlaví, ale časem toho nechali. K smíchu tohle představení totiž vlastně vůbec není.

Přečetla jsem kvanta článků o tom, jak to s tou Komedií bylo, ještě poslední den byla pozvána do rozhlasu Marta Smolíková jako poradkyně viceprimátora pro kulturu, která věcně řekla, že Pařízkovo divadlo bylo de iure soukromým podnikem, který se však jako takový nechoval, peníze si nesháněl jinde, než z dotací, a že z podstaty této věci nebylo možné příspěvek zvýšit. Pomyslela jsem si, že dokonce na rozdíl od jiných soukromých divadel v Komedii bylo vždy poměrně levné vstupné, uznávali tam všechny slevy, studentské, novinářské i seniorské, i v tomto ohledu se chovali jako subvencované kulturní zařízení pro nejširší vrstvy publika. Byla to správná taktika, získali si tak intelektuální kruhy, které patří mezi kulturní konzumenty s nejnižšími příjmy, přesvědčili i tímto „antimarketingovým“ přístupem veřejnost, aby si dala tu námahu s vnímáním jejich často nesnadných inscenací. Vstřícností a přístupností dávali najevo, že tvůrci připravují inscenace pro obecné publikum, a to pak mnohem ochotněji pootočilo své divadelní vnímání. V poslední době už vůbec nebyl problém s návštěvností. Není vůbec náhoda, že nepřehlédnutelnou roli v inscenaci Hodiny, ve které jsme o sobě nevěděli, hraje legendární uvaděčka (nebo inspektorka hlediště?) Věra, kterou režisér oslavil jako fenomén velice pro život divadla podstatný.
 
Deset let od roku 2002 do roku 2012 je v české kulturní politice rovněž onou „hodinou, ve které jsme o sobě nevěděli“. Vůbec jsme si jako společnost nestanovili, co je pro nás cenné a důležité a co třeba ani tolik ne. Nechali jsme si kdeco namluvit, v éře svobodného přístupu k informacím úplně stejně hloupě jako za časů cenzury. V kulturní problematice jsme se nechali zmanipulovat rétorikou, že největší úkol kulturní politiky země je údržba nemovitých památek, větou o péči o památky se uváděl v rozhovorech do úřadu snad každý ministr kultury po Pavlu Dostálovi. Živé, autentické umění bylo podrobeno tlaku financí – a od této chvíle budu mluvit o divadle, protože to je umění kolektivní, které jistou institucionalizaci vyžaduduje. Ředitelé divadel byli postaveni do protivné role, v níž museli vycházet s primátory a starosty a hejtmany a jejich politickými stranami a vlivovými skupinami, neboť na jejich hlasování jsou závislé divadelní rozpočty. Kultura se tak dostala do konkurence s kanalizací a plynofikací, s městskou zelení, cyklostezkami a městskou dopravou. Ano, také se sportem. Ředitel divadla, chce-li pro svůj dům obhájit subvenci z veřejných peněz, musí vynaložit nepředstavitelnou strategii a taktiku, v níž se snadno přihodí, že umělecké směřování divadla upadne pod tíhou manažerství. Možná proto dnes nikdo ředitelem divadla nechce být, jak říká v rozhovoru pro Českou pozici plzeňský ředitel Jan Burian, přestože naše vysoké školy už dvacet let vychovávají kulturní manažery.

Dušan Pařízek tohle pro své divadlo nedělal, hleděl si herců, režie a repertoáru. Nepřihlásil se do konkurzu na nové vedení Divadla Komedie a neučinil tak ani nikdo z jeho týmu. Sebevědomě odmítli dosavadní způsob, jehož nevýhody a nedomyšlenosti zažili na vlastní kůži. Nastolili otázku tak, jak se to zatím nikdo neodvážil udělat, řekli totiž: my jsme výsledky v oboru, který umíme nejlépe, potvrdili oprávněnost i kvalitu našeho úsilí. Vy, milí zástupci magistrátu a kulturní politiky země, jste dokázali, že si s námi nevíte rady, že neumíte ve své politice určit jiné hledisko než finanční, že věci nerozumíte, ačkoliv jste měli stejně dlouhou lhůtu jako my, abyste situaci zvládli. Že jste se naučili prospěch města poměřovat jen obsahem městské pokladny, kterou ani neumíte uhlídat. Po nás chcete, abychom se přizpůsobili vám, ale my nechceme. Nemáte žádný gebír na to, aby se naše konání točilo kolem vašich podmínek. Točte se, milí pardálové, taky vy kolem nás, máme na mysli i naše publikum.

Dovolte malou odbočku: kolem prezidentské volby, kde není mezi kandidáty žena, která by (podle mého mínění a bez ohledu na sympatie a kvality) měla šanci na zvolení, protože se prostě v české politice nedostalo žádné ženě příležitosti se v politice prosadit a profilovat s tématy odlišnými od těch, která nastolují politikové-muži, v houstnoucích úvahách o volbě prezidenta mě napadá, že ženy v čeké politice by měly všechny manifestačně vystoupit ze struktur. Nedovedu si totiž představit, jak jinak už by se mělo dát najevo, že to, co se u nás děje, není v pořádku. Že by měla nastoupit nějaká pasivní rezistence, vzdorné mlčení, samozřejmě dostatečně mediálně podpořené.

Divadlo Komedie se touto cestou na svém poli vydalo. Částky určené pro pražskou kulturu jsou směšné ve srovnání s náklady na dopravu s jejími podzemní tunely. Jistě se najdou i machinace v hospodaření kulturních institucí, ale ty jsou vždy tím větší, čím komerčnější zaměření ta která instituce má. Činoherní divadla jsou tím posledním, kdo by veřejné rozpočty neoprávněně využíval.

Sebevědomé odmítnutí pravidel, podle nichž se hrát nedá, je důležitým činem Divadla Komedie.

Podobných odmítnutí nepřijatelných pravidel by mělo přibývat. Učme se teatralitě, protože jedině s její pomocí v tom našem zmateném prostředí sice svobodně šířených, ale manipulativních a pochybných informací, můžeme dobrat zásadních změn.