Procházka v pohraničí

Po dvaceti letech je už dobře vidět, jak se uchytilo podnikání a komu se jak daří. Lidé, kteří chtějí být bohatí a mít se dobře, nesmějí mít zábrany.

Procházela jsem se se svým synem obcí, do níž jsme se přistěhovali v roce 1988 a kde on žije dodnes. Já jsem tu byla „náplava“ a koneckonců jsem se zase odplavila, on tu žije dodnes a je tu doma. Můj vztah se sousedy byl určen tím, do jaké míry byli na mě zvědaví, jak moc se předváděli, jak moc nás odmítali jako tu svrchuřečenou náplavu (mimochodem, hnusná vlastnost českého prostředí, ani nevím, jestli tahle ostražitost až nepřátelství k lidem, kteří se přistěhují, je ještě někde jinde než u nás, ale já jsem si toho v životě užila několikrát a nerada na to vzpomínám). Jeho vztah k místu je už určen prožitým dětstvím (včetně toho všeho). Protože obec leží na samé hranici s Bavorskem, byl ten vztah určen také poměrem k obraně té hranice. Mnoho tehdejších obyvatel bylo neochvějně přesvědčeno, že jít přes hranici do západního Německa je právem trestaný zločin, byť si nejsem jistá, jestli by uměli odpovědět, kdyby se jich vážně někdo zeptal, proč si to myslí. Jejich život na čáře však tímto politickým určením měl zvláštní smysl a jistou (i když hodně pochybnou a málo výhodnou) exkluzivitu – oni byli ti, kteří zde být směli, ostatní jen na povolení. No, myslím, že dnes na to nikdo nevzpomíná s láskou a že mezi různými postkomunistickými resentimenty se volání po opětovném natažení hraničních drátů v podstatě nevyskytuje.

Ta obec byla před válkou co do počtu obyvatel desetinásobná (z 1 500 obyvatel roku 1936 dnes zbylo asi 150). O tom svědčí třeba budova tanečního sálu nad hospodou, který se jakž takž zachoval dodnes, byť ve stavu blízkém zkáze a samozřejmě bez využití. Z předválečných časů zůstaly zachovány vilky a polovesnické-poloměstské domky (velmi hezké), ale co bohužel zmizelo nejdřív a totálně, to byly velkolepé hrázděné statky chebského typu. Ty se neslučovaly s kolektivním hospodařením, jejich podstata byla založená na gruntu, hospodáři a čeledi, na jedinečném konglomerátu obytných a hospodářských budov obklopených polnostmi a lukami. Těsně po válce se do těch statků nastěhovali repatriovaní volyňští Češi a podkarpatští Rusíni, po vytvoření hraničního pásma a státních statků však museli sídla opustit, pole odevzdat (mnohá se ocitla v hraničním pásmu) a přestěhovat se. Bylo kam, všude byly volné domy po Němcích a největší architektonické hodnoty toho kraje si celkem nikdo nevážil – bydlelo se v tom nepříliš pohodlně, k údržbě bylo třeba specielních řemeslných dovedností a vůbec to bylo celé takové německé, vztah k tomuto dědictví byl spíše negativní. Tito první pováleční hospodáři (nebyli to žádní zlatokopové, jak pitomě říká sdílené klišé o osidlování pohraničí) se stali v tom kraji jedinými restituenty.

Podoba obce v tehdejší době je dobře vidět na dobových fotografiích, kterých je k dispozici dost – bylo to nádherné místo, které by dnes z těch hrázděných budov dokázalo vytěžit turistickou přitažlivost, jež by doplnila opravenou Loretu nebo hrad a zámek (který sloužil až do roku 1989 napřed galerii a pak ministerstvu vnitra, pak byl podvodně pod cenou převeden komusi, komu šlo jen o úvěr, který na fiktivní opravu mohl získat, načež objekt zpustl nepředstavitelným způsobem a teprve poslední léta se už s novým majitelem dává nákladně a pomalu do pořádku). Udržet všechny hodnoty historické obce nebylo možné bez respektování soukromého vlastnictví a autentického osídlení, z čehož ani jedno neměl režim už po roce 1945 v úmyslu. Na bavorské straně podobné obce (ale žádná tak cenná a krásná jako ta naše se svými různými objekty) přece jenom udržely svou podobu, byť majitelé hrázděných statků také vyměnili dřevěná okna svého času za plastová (a teď je zase mění zpátky). Ti bohabojní a mírumilovní Bavoři s egerlandským akcentem nebyli o nic méně ani více nacisty než čeští Němci, kteří žili na naší straně hranice a byli odsunuti, někteří po převratu velice pomohli zejména s opravami kostelů, nikdo z nich nepřišel po roce 1989 s požadavkem na navrácení čehokoli u nás, dokonce se tu ani neusadili na stáří. Proč by to dělali, mají to autem kousek a u nich se žije mnohem příjemněji. O tolik, že dokonce lidé z Chebu si kupují nemovitosti v Schirndingu, protože je to přijde mnohem levněji než pouhý byt doma v Čechách.

Vracím se k těmto tématům vždycky, když se vrátím domů do pohraničí. Dnes už to tam není tak strašné jako na konci 80. let 20. století, kdy z kraje trčely ruiny a vše bylo obehnané drátem. Blízkost Německa přinesla pracovní příležitosti a výdělky i jakousi novou, někdy poněkud směšnou, ale přece jenom estetiku: už se opravdu nehodí mít kolem domu vrakoviště, jak to bylo běžné. Po období bordelů a heren se nakonec etablovaly normální hospody, které uživí otevřená hranice, cyklostezky a zájem turistů o opravenou mariánskou Loretu.

Dnes, po dvaceti letech, je už dobře vidět, jak se uchytilo podnikání a komu se jak daří. Tak třeba pila na kopečku, jejíž majitel šel do podnikání s úmyslem ukázat všem, jak se to má dělat, sice stále na kopečku stojí, ale žádný velký vzmach kolem ní člověk nevidí. Ostatně jiná pila nedaleko už taky nepracuje, pro tyhle malé pily totiž není dřevo, to shrábly pro sebe velkoprovozy, napojené na státní lesy, a zlikvidovaly tohle venkovské podnikání podobně, jako Kaufland zlikvidoval venkovský krám. Pila stojí vedle kravína, kam se ještě v 90. letech chodilo pro mléko (už k soukromníkovi), teď je však kravín prázdný, mléčné krávy u nás nikdo nechová a ty, co jsou na maso, jsou celý rok venku. Tohle by se v Bavorsku nestalo, bavorská dotovaná „mléčná dráha“ je slavná a pro venkov spásná, u nás však bylo zemědělství industrializováno už za minulého režimu a už tehdy byl položen základ oné popřevratové likvidaci tradičních zemědělských produkcí. V kraji plném nádherných luk, sečených z dotací, se mléko dá koupit jenom v supermarketu. Letos je na všech polích pšenice, nevím to jistě, ale předpokládám, že to není obilí potravinářské, ale energetická plodina. Hospodář ovšem sídlí a bydlí někde jinde a nikdo ze vsi na těch polích nepracuje, není se koho zeptat. V kravíně bydlí v bývalé přípravně postarší Ukrajinec, který pomáhá tomu, kdo si ho najme. Je tam sám a nemůže dopředu ani zpátky.

Zarostly cesty, po nichž jsme chodili do lesa, ačkoliv do vsi proti našim časům před dvaceti lety přijede víc lidí a řeklo by se, že tedy i do lesa jich chodí víc. Dnes se ovšem do lesa jezdí autem, a protože u nás jsou lesní cesty sjízdné (pozůstatek časů, kdy po nich jezdila vojenská auta), potká člověk nóbl osobní auta uprostřed temných houbařských revírů. To je hrozný úpadek.

Ale abych řekla taky něco o prosperitě. Tam, co byla kdysi prodejna Jednoty ( kterou zlikvidovaly velké obchodní řetězce v blízkém městě), je jedna ze tří místních hospod. Její majitel si u potoka postavil dům, původní typizovanou stavbu prodejny přestavěl na mysliveckou restauraci a penzion, zakoupil rozsáhlé pozemky směrem k lesu a podél potoka, obehnal je plotem a nasadil do té obory jeleny. Uvnitř obnovil dávno založené rybníky a nasadil do nich ryby. Je hezké, že člověk se může dívat na pasoucí se jelení stádo, a tak snad nikdo tomu člověku nemá ani neměl za zlé, že ohradil pořádně velký kus předtím přístupné krajiny. Ta hospoda je pro náš vkus ohavná, všude visí zvířecí kůže a vypreparované hlavy, ale budiž. Příslušným způsobem se tam také vaří a cyklisté a poutníci k Loretě tam sedí.
Na procházce lesem se bavíme o tom, jak se časy mění, za chvíli tu budeme už 25 let. A naše aktuální úvaha se odvíjí od té hospody: ten člověk, její majitel před převratem pracoval u pohraniční stráže, někde v jejích spíše policejních, vyšetřujících složkách. Po převratu šel do výslužby, v květu let a s královskou výsluhou, za niž skoupil pozemky od těch málo restituentů, kteří v pohraničí byli (ti, co dostali pozemky po roce 1945 a po roce 1948 o ně zase přišli), volyňských Čechů a jejich potomků. Rádi mu je prodali, a asi levně, vždyť bez budov a zařízení si nikdo ani neuměl představit hospodářství. Náš muž si kromě těch pozemků pořídil v kraji při nově otevřené hranici několik hospod a penzionů a podnikal v hernách a jistou dobu i v oboru prostituce. Když přestala být v tomto směru poptávka, nechal bordelů (herny asi ještě má, jen ne u nás, kde sám bydlí), nakoupil pletivo a založil oboru a loveckou restauraci. Postavil dům a náves proměnil v jakýsi park s dětským hřištěm. Je to evidentně schopný člověk, na jím spravovaném majetku v naší vsi by se mohlo ukazovat, jak to může jít, když se to umí.

Šli jsme tak se synem kolem obory, on mi tohle všechno vyprávěl, dívali jsme se na laně u rybníka. Mluvili jsme už chvíli o lidech, kterým se naopak moc dobře nevede, takových je vždycky na vyprávění dostatek. Poslední dobou kdekdo s kdečím zkrachoval. Napadlo mě u té obory, že lidé, kteří chtějí být bohatí a mít se dobře, nesmějí mít zábrany. Člověk sám sobě nesmí klást žádné podmínky. Když je výhodné vyšetřovat a zavírat lidi, kteří chtějí přejít přes státní hranici, tak to dělá. Je-li k tomu nutné být v KSČ, dobrá. Když se dá levně přijít k pozemkům od restituentů, hop na ně, dokud si s nimi nevědí rady. Pokud otevřené hranice přinášejí zisk z heren a nevěstinců, proč je neprovozovat, vždyť výsledek téhle činnosti bude obecně prospěšný – upravená náves, muškáty v oknech, slušná restaurace, ve které práci obstará pár místních lidí.

Základem bohatství je nedostatek zábran. Kdo je neměl za komunismu, klidně sloužil v represivních složkách a dočkal se pěkné výsluhy. Proč by takový člověk najednou měl mít skrupule vůči podnikání v oborech, které nejsou zrovna pěkné? A když už si vydělá ty peníze, nemá zábrany stavět plot kolem vlastního majetku. A jezdit autem do lesa mu taky nevadí, vždyť on v tom lese nekrade, jen nemá čas na nějaké procházky. Na ty bude chodit, až o dovolené vyjede do Kanady nebo do Jižní Ameriky na lov a na ryby, to pak bude toulání přírodou.

Můj syn říká, že v té hospodě plné vycpanin sedět nemůže a sám by takhle obehnat takový kus krajiny plotem nedokázal. Pak se zasměje a řekne, že i proto, že by na to byl líný, taková pitomá práce, stavět kilometry plotu.

Jinak než s těmito lidmi to asi nejde, tu iluzi už jsme ztratili, a v hospodě žádá se zdvořile, by se nehovořilo o politice. Jenom je trochu hloupé, že lidé vidí, jak to těm úspěšným hospodským jde všechno rychle kupředu (narozdíl od nich, kteří se se vším moří, protože nemají peníze ani čas) a podléhají jiné iluzi: že když budou mít tihle lidé vliv, půjde všechno kupředu všeobecně. A taky ano, jenže na hospodské úrovni bývalých složek ministerstva vnitra.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Zásah do černého, paní Zemančíková Pondělí, 23.Července 2012, 21:54:53

Nedávno se jeden známý podivoval, proč jednomu z mých synů, uměleckému kováři, nejde živnost tak, jak prý se teď v této profesi lidem daří. Zamyslela jsem se nad tím a vznesla směrem k svému pracovitému, šikovnému synovi dotaz: Jak to přijde, že je na tom Tomík (taky kovář, se kterým se spolu vyučili u stejného kovářského mistra) o tolik líp než ty? Syn chvíli mlčel, ale pak řekl. Víš mami, to bude tím, že on zaměstnává Ukrajince. A dovedeš si představit, jak málo jim platí? Na to já bych neměl žaludek.
Jsem ráda, že mám takového syna.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 26.Července 2012, 05:37:16

"Základem bohatství je nedostatek zábran" Otázkou zůstává, zda je regulérní chtít "mít se dobře" nebo dokonce chtít "mít se lépe než ostatní". A jsme zas u toho, zda je možný morální kapitalismus a je to jen na každém jednotlivci, jak se k tomu postaví a zda se bude chovat mravně. Zaměstnávat Ukrajince a málo jim platit je jistě špatné (nemluvě už o provozování heren nebo něčeho ještě horšího). Ale systém to bohužel umožňuje...
Ukrajinské dělníky člověk často lituje - jeden známý mi vyprávěl, v jak strašných podmínkách bývají někdy u nás ubytovaní. Když nad tím člověk uvažuje, tak oni v podstatě taky jen chtějí mít se líp než jiní (jejich kolegové na Ukrajině), a proto jsou ochotni pracovat za jakýchkoliv podmínek a překračování zákona jim taky není na překážku. Jsou taky vinni? Je nějaká hranice, nakolik člověk může chtít mít se lépe, než ostatní a nakolik už je to špatné?
Člověk se může radovat, že nezaměstnává Ukrajince za pakatel a nedělá podobné neplechy, tedy je nevinný; ale nesmí moc uvažovat o různých souvislostech. Třeba o tom, jaké jsou naše (osobní) zásluhy na tom, že se máme mnohem lépe, než lidé v jiných částech světa, ačkoliv nepracujeme více, než oni. Zásluhy jsou těžko měřitelné. Prostě jsme se jen narodili na lepším místě, než třeba Afričané.
A ještě zpět k tomu nedostatku zábran. Odkud se ty zábrany berou? Je to naše zásluha, že je máme? Nebo je to zásluha našich rodičů, že nás tak vychovali, abychom měli zábrany? Nebo jsme se s tím už narodili? Nebo nám nezáleží na tom, abychom se měli líp než ostatní, a proto jsme spokojení s málem? Ono skutečně není jednoduché rozdělit lidi na zavrženíhodné a nevinné. Museli bychom posuzovat každého jednotlivě a zvažovat jeho motivy a okolnosti jeho života. Rozhodně nepaušalizovat. Všechno není jen věcí morálky a člověk by ani neměl být na sebe nějak zvlášť pyšný, že je mravnější, než jiní.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 26.Července 2012, 05:45:6

Tím samozřejmě nechci nějaké lumpy omlouvat. Je to jen takové malé zamyšlení nad věcí.