Na obranu Angely Merkelové

Německým důvodům k odporu vůči zavedení společných evropských dluhopisů nelze upřít určitou racionalitu.

Na adresu kancléřky Angely Merkelové se v posledních měsících valí kritika ze všech stran, a to zejména proto, že odmítá přistoupit na společné evropské dluhopisy, které by podle mínění mnohých expertů zmírnily krizi eura. Druhým důvodem je restriktivní rozpočtová politika Německa, kterou Německo prý vnucuje celé Evropě, a která dusí ekonomický růst.

Zatímco druhý ze dvou kritických argumentů vůči Merkelové i Německu obecně lze přijmout, protože se vskutku zdá, že restriktivní fiskální politika nejen má na řadu evropských zemí neblahé dopady, pokud jde o možné ekonomické zotavení, ale také ohrožuje sociální stát, první ze dvou argumentů je více problematický.

Což o to, společné evropské dluhopisy jsou nepochybně způsobem, jak v budoucnosti zmírnit následky spekulativních nájezdů globálně fungujících finančních trhů na slabší ekonomiky, a jak zajistit i pro ekonomicky slabší členské země EU možnost půjčovat si peníze na finančních trzích za rozumnou cenu.

Jenže Markelová a další němečtí politici mají kus pravdy, když upozorňují, že společné dluhopisy, nebo skutečná bankovní unie, mohou produktivně fungovat pouze v případě, že nejprve vznikne politická a fiskální unie.

Logika tohoto argumentu je poměrně jednoduchá, jen se nevyjevuje v případě mezistátních vztahů tak jasně, jako když ji vztáhneme na nějaký konkrétnější příklad. Představme si proto nějakou větší rodinu, v níž mají všichni její členové kreditní karty.

Někteří z nich mají dobré zaměstnání nebo dobře hospodaří ve svém podniku, jiní to štěstí nemají, ač třeba nikoliv vlastní vinou. Jen mohou například být jejich schopnosti i chuť pracovat momentálně nebo dlouhodobě špatně využitelné.

Někteří ekonomicky slabší členové výše zmíněné rodiny tedy využívají svoje kreditní karty jen do té míry, do jaké mohou vytvořený dluh rozumně „utáhnout“, jiní ale kartu využívají takříkajíc na doraz nebo překračují povolený limit, takže jim banka účtuje pokuty, limit sníží, nebo kartu úplně zablokuje.

Zrodí se proto myšlenka, že by bylo nejlepší, kdyby kreditní karty pro celou rodinu opatřili ekonomicky nejsilnější členové rodiny. Banka by byla spokojená, protože dluhy na kartě způsobené i ekonomicky nejslabšími členy rodiny by spláceli ekonomicky silní, na jejichž jméno byly karty vydány.

Potíž je v tom, že dokonce i uvnitř silně propojené rodiny jen málokdo přistoupí na to, aby někomu daroval kreditní kartu s tím, že nebude mít žádnou kontrolu nad tím, kolik a za co obdarovaný utrácí. A to je přesně problém, který má Německo se společnými dluhopisy.

Pokud by ostatní země souhlasily s tím, že se podřídí společné fiskální politice, popřípadě i dalším společným pravidlům v rámci politické unie, Německo už naznačilo, že by na společný dluhopis přistoupilo.

Jinými slovy: musí mít napřed záruku, že ekonomicky slabší země nezneužijí situaci k tomu, že s Německem a dalšími silnými ekonomikami v zádech nadělají dluhy, které nakonec tyto silné ekonomiky de facto zaplatí, ač nad jejich vznikem a strukturou i smyslem nebudou mít žádnou kontrolu.

Jeden z argumentů proti Merkelové je, že společný dluhopis je opatření, které by bylo možné zavést v krátkodobém horizontu, zatímco fiskální a politická unie je běh na dlouhou trať. Proč tedy nezavést společný dluhopis s tím, že se slabší ekonomiky zaváží k tomu, že budou tohoto instrumentu využívat rozumně, přičemž se bude pracovat na zavedení fiskální a politické unie?

Potíž je v tom, že při pohledu na to, jak některé jihoevropské státy hospodařily dosud, má německá veřejnost jen malou důvěru, že by si na „německou kreditku“ nepůjčovaly tyto země bez zábran.

Nejde přitom o nějaké fatální selhání principu solidarity. Němci byli zatím se zbytkem Evropy neobyčejně solidární, jakkoliv lze samozřejmě argumentovat, že zavedení eura prospělo především německé ekonomice, která by teď mohla v rámci „solidarity“ dát prostřednictvím eurobondů jižnímu křídlu EU zpět přinejmenším část vydělaných peněz.

Nelze samozřejmě také zcela pominout oprávněnou kritiku, že spekulacemi i neuváženým půjčováním přivedly jižní země EU do současné situace především německé a francouzské banky, a že součástí jakéhokoliv řešení by měla být mnohem silnější regulace bank, nikoliv jen jejich sanování.

Přesto není těžké pochopit, že bez vytvoření společných pravidel v podobě společné fiskální politiky v Bruselu je skoro nemožné přesvědčit německou veřejnost, a docela jistě její Ústavní soud, že zavedení evropské (tedy vlastně německé) „kreditky“ by bylo odpovědné. Německo by nemělo žádnou záruku, že by si řada zemí vlastně jeho jménem bezhlavě nepůjčovala, aniž by se zavázala k ekonomickým reformám a přiměřené fiskální odpovědnosti.

Zdá se, že situace je řešitelná snad pouze tak, že by se Unie rozhodla pro jasný časový harmonogram postupu k evropské fiskální a politické federaci, doprovázený postupným zavedením společných dluhopisů.

Pokud by byl politický závazek vytvořit politickou a fiskální federaci dostatečně silný a specifický, možná by se Německo dalo přesvědčit, že spolu se zavedením sankcí, které by Brusel mohl použít proti zemím zneužívajícím společné dluhopisy, by bylo možné dluhopisy zavést dříve, než by byl úplně dokončen projekt evropské federace.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Ať platí bohatí Úterý, 3.Července 2012, 23:00:18

Jsem už alergický na řeči o nutnosti závazků „k ekonomickým reformám a přiměřené fiskální odpovědnosti‟. Nebyla to ironie? Neměl to být vtip? Kde je pointa?

Ilona Švihlíková v jedné z kapitol „Globalizace a krize‟ shrnuje přesvědčivé argumenty většího počtu ekonomů, že ne až bankovní, ale už měnová unie nemůže dlouhodobě fungovat bez unie politické. Jako zcela výjimečný historický příklad úspěšné měnové unie, v kontrastu k řadě neúspěšných, slouží německé státy, jejichž měnová unie pokračovala dalšími kroky až ke sjednocení Německa. My starší máme bezprostřední zkušenost s měnovou unií česko-slovenskou, která byla spojena s československou federací. Z dob federace máme rovněž zkušenost s rozpočtovou podmínkou takového svazku: federální rozpočet musí přelévat peníze od bohatších členů federace k chudším. Nejde o to, aby bohatší ve společném svazku měl moc nad chudším a hlídal ho, kde si půjčuje, nýbrž o to, aby ten bohatší chudšímu solidárně platil rozvoj hospodářství a ten chudší si nikde půjčovat nemusel.

Opravdu „Němci byli zatím se zbytkem Evropy neobyčejně solidární‟?

Důvody ke skutečné solidaritě, nikoliv německému europokrytectví, jsou dvojího druhu: Za prvé může být svazek založen na jiných než hospodářských vazbách, mít pro své členy, včetně bohatších, nepeněžní hodnotu vyšší než případné finanční ztráty. Tak je tomu například v rodinách, kde rodiče běžně platí dětem studia, místo aby jim poskytovali studentské půjčky. Za druhé, a osobně soudím, že bez ohledu na neekonomické důvody k integraci byl toto případ jak jednotného Německa, tak Československé republiky, a byl by to i případ Evropské unie, kdyby si to bohaté státy byly ochotny přiznat a podle toho jednat, tedy za druhé mohou být dotace jdoucí ve federaci od bohatých k chudým pro ty bohaté ztrátou pouze zdánlivou, protože jejich zisky ze společné jednoty jsou vyšší. Bohaté země unie vydělávají v unii výrazně více, než kdyby unie nebylo, takže finančními transfery na rozvoj chudších zemí neobětují pracně vydobyté výsledky své pilné práce ve prospěch nenažraných nezodpovědných lenochů, ale dělí se s partnery v úspěšném podniku o společný zisk, a to ne z dobročinnosti, ale proto, aby ten společný podnik mohl nadále fungovat a nadále jim přinášel zisky; vlastně nejde ani tak o dělení zisku jako o jeho reinvestování.

Evropská měnová unie nebyla dosud následována těsnější politickou integrací. Pokus financovat rozvoj chudších členů unie, nejen té měnové, tu byl, představují jej evropské fondy, kterými nás podle našeho premiéra Brusel korumpuje, ale tento pokus selhal. Částečně proto, že objem peněz v těchto fondech je zřejmě nedostatečný, a částečně vinou špatné organizace, neexistence federální hospodářské politiky a masivního rozkrádání, ke kterému došlo v Řecku a které můžeme zblízka pozorovat i u nás.

Zatímco vinu za Drobily a Drábky Angela Merkelová může nést leda v tom smyslu, že německá rétorika rozpočtové odpovědnosti pomohla těmto lotrům k uchvácení moci u nás, za zbídačování periferních zemí eurozóny monetární (nebo jak zní ten správný odborný přívlastek) politikou Evropské centrální banky je Německo zodpovědné zcela nepochybně. Jeden z grafů citovaných Ilonou Švihlíkovou v „Globalizaci a krizi‟ ukazuje, jak ECB dlouhodobě upravovala své úrokové míry podle potřeb německého a francouzského hospodářství, většinou naprosto proti potřebám hospodářství řeckého, italského, španělského nebo portugalského. Politika ECB, na kterou mělo největší vliv Německo, vedla, překvapivě, ke zbohatnutí Německa, zatímco Řekové, Italové, Španělé a Portugalci na ni doplatili. Němci to řídili, Němci na tom vydělali, a náklady má teď platit kdo? Řekové? Kde berou Němci tu drzost mluvit o nějaké odpovědnosti?

Řekové, Italové, Španělé a Portugalci byli dlouho nuceni obchodovat v měně, jejíž kurs se vyvíjel podle potřeb Německa. Není jen spravedlivé žádat, aby si teď Německo půjčilo podle potřeb Řecka, Itálie, Španělska a Portugalska?

Samozřejmě že společné evropské dluhopisy nejsou konečným a dlouhodobým řešením, tím je pouze federalizace Evropy. Výhodou společných dluhopisů nicméně je, že konečně jednou přenesou náklady nedotažené evropské integrace z těch chudých a slabých na okraji, kteří stejně nemají moc co do ničeho mluvit, na ty velké a silné v centru, na ty bohaté, kteří zatím na polovičaté unii jen vydělávali. Když Evropa nečekala na dokončení projektu federace se společnou měnou, ať nečeká ani se společnými dluhopisy, získá tak účinnou motivaci pro další potřebné kroky.

Federaci rozhodně potřebujeme. Ale „fiskální federaci‟ se sankcemi proti „zneužívajícím‟? Má si snad Angela Merkelová přizvat Jaromíra Drábka jako poradce pro projekt Evropské sociální karty? V žádném případě! Bohatí nemají právo shlížet s výšin svého úspěchu přezíravě na neúspěšné chudé, hlídat jim rozpočty, schvalovat nákupy a trestat je za neodpovědnost. Bohatí mají dluh vůči těm, na jejichž úkor zbohatli. Bohatí mají povinnost přijmout zodpovědnost za následky své cesty k bohatství. Bohatí ať platí.

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Středa, 4.Července 2012, 11:40:35

Včera jsem četl článek v Deníku Referendum, který napsal Pehe na "obranu" Merkelové. Tak jasně, že se nebavíme o eurobondech jako jediném řešení přeci, ale k eurobondům paří transferové magistrály, politická unie a vláda. Angela ovšem mluví o federaci, politické unii, ale pouze o fiskálním dohledu a to je jako kontrolovat člověka u popelnic, jestli hospodaří dobře. Proto je na prvním místě politická unie a ve stejném čase eurobondy jako štít a růstové podpůrné magistrály do všech regionů EU, tedy zajistit udržitelný a důstojný život i na periferii unie. Ptejme se tedy, proč vznikají dluhy na periferii, dojdeme k samé podstatě kapitalismu, který je nutné v jednotném trhu okamžitě regulovat. Hezký den z Řecka, tedy periferie unie do periferie centra, tedy ČR.