Ústav pro studium totalitních režimů. O zácpě, české paměti a nové taktice boje

Proti propracovanému ideologickémt aparátu, subvencovanému ze státních i soukromých zdrojů, je marné psát články do novin. Nazrává čas začít přemýšlet o tom, jak a kde získat prostředky pro založení instituce poskytující zázemí kritickému historickému bádání.

Po čtyřech letech neúčinné kritiky Ústavu pro studium totalitních režimů (dále ÚSTRk) je potřeba změnit taktiku. Dlouho jsme se přeli, jakou přesně úlohu bude ústav hrát, příliš času jsme strávili nad drobnými neshodami, nad detaily jako je kvalifikace těch, kteří mají pomáhat odkrýt pravdu o dějinách ze svazků STB a chránit naší paměť před nájezdy toho, „kdo ve stínu čeká na moc“. Je vcelku zbytečné dále mluvit o tom, čí zájmy stojí za Ústavem a kdo nad tím vším drží ochrannou ruku. Víme toho už dost, abychom ho srovnali se zemí. Jenomže nevíme jak na to a navíc tušíme, že ÚSTRk je pouze dobře viditelný symbol stále výkonné a pohotové moci. Naše vědění, pomocí něhož bychom chtěli vznášet kritiku, je rozptýlené, nesoustředěné a ve své neproduktivnosti lehce umlčitelné … a je nám tak vcelku na nic.

Analyzovat řeč, pomocí níž zmíněná instituce promlouvá na veřejnosti, a dokazovat, o jak triviálně ideologický diskurz tu běží, je už spíše vyrážením dokořán otevřených dveří. Nelze objevit o moc více, než to, co nám tento jazyk řekne sám o sobě a to se vší cyničností, bez otálení a sebemenšího uzardění. Slýcháme stále to samé, i když v různé formě: musíme se zbavit jedu dosud kolujícího v našich žilách, otravujícího naší paměť, jež dědí další a další generace. Dříme v nás totalita jménem komunismus, jež se může kdykoliv probudit k novému životu. Nedokážeme se jí zbavit jinak, než že podstoupíme sebekritiku, morální očistu … nelítostnou, bolestnou a hlavně nikdy nekončící terapii.

O nestráveném oslovi
Osla jsme milí klauni V&W dávno sežrali, ale nějak ne a ne jej strávit a zbavit se ho navždy. Sedíme uprostřed znepřátelené Abdéry, jíž kus po kuse privatizují pilní Kontokorentové. I mnozí z jejich nejokradenějších „klientů“ přitom chtějí raději navždy zůstat obětmi dávno zašlých časů, než aby se střetli s tvrdou skutečností. Osel se jim dostal hluboko do útrob. ÚSTRk, z pozice velmi nudného, ale zato protřelého soudce, nařizuje léčbu; dávkuje příběhy o zlých bolševicích, estébácích, kolaborantech a bezbranných obětech Režimu. Opakuje to vše s úžasnou trpělivostí a s pečlivostí snoba. Odezní jedna kauza a začíná nová. Člověk by skoro uvěřil fámám, že se zde plní detailní, pětiletkový plán – harmonogram jmen, jež mají být postupně „odhalena“. Ale nebuďme paranoidní a přiznejme „studentům totalitních režimů“, že se činí jak jen zákon o zřízení jejich ústavu káže. S milým úsměvem české společnosti podávají jedinou medicínu. Není to ale kupodivu projímadlo, ale černé uhlí.

Snad trochu paradox, dát na zácpu černý koks. Jenomže to je součást kůry. K čemu by totiž byla lékárna bez nemocného pacienta. Musí být udržován při víře ve svou nemoc, to aby konzumoval přípravky, a zároveň v naději v úplné uzdravení, to aby se nepřestával snažit a nerezignoval. Knedlíková normalizace, jež jsme i s jejími fetiši zkonzumovali před více než dvaceti lety, se příliš dlouhým otálením nad záchodovou mísou proměnila ve fetiš nový. Na udržování zácpy (fetiše) si zřizujeme instituce a povoláváme experty. Ze života bez ní (něj) už máme strach.

A strach je pilně přiživován; násilí, které prý mělo být v rámci očisty vykonáno na samotném začátku (zrušení KSČ, tvrdé trestání viníků), se hromadí uvnitř našich těl. Nedokážeme ho ventilovat, ale vlastně se o to ani nemáme pokoušet, protože by ztratilo mobilizační potenciál před dalšími volbami a jinými poněkud vyprázdněnými rituály doby. Měřítkem traumatu může být slabší či silnější dávka krvavých hrdinů na něž přenášíme úzkosti, a kteří nás na jednu stranu zbavují pocitu viny, aby nám ji ovšem svou přítomností stále připomínali. Jestliže nás dnes musí zbavovat bolesti ti, kteří odmítali „házet švestkovýma knedlíkama“, nesvědčí to jen o stálém opakování schématu o agresorech a obětech, ale i o jisté dynamice a zatím nevyčerpaném potenciálu antikomunismu, který patrně dokáže legitimizovat i „silnější“(represivnější) režim, než je ten současný. Ale nepředbíhejme.

Nová taktika
Za špatnou léčbu se za normálních okolností zabavuje licence. Když na to ale zatím nemáme sílu, měli bychom přemýšlet o alternativách.

Kde se dá ještě dnes pěstovat kritická historická věda? Od Univerzity ani Akademie se nedá mnoho čekat, my akademičtí historici jsme tu dnes v první řadě proto, abychom naplňovaly scientometrické tabulky a formuláře. Brodíme se svobodnou a skutečně širokou nabídkou metod a témat, jsme v té svobodě ovšem tak nějak ztracení a zbyteční. Na soustředěnou práci, jakou z druhého břehu předvádí štědře financovaný ÚSTRk, není pomyšlení ani tehdy, když nechybí dobrá vůle. Když z nás sem tam vypadne něco více, co dokáže – třeba jen dočasně – zvířit poklidnou hladinu paměti a trošku zvrásnit hladký povrch žulového monumentu Historie, je to malý zázrak. Kolikrát jsme toho byly koneckonců za posledních deset let svědky? Dvakrát, třikrát? Dost možná přeháním.

Rezignovat je příliš jednoduché. Nadávejme na akademiky, nuťme je k tomu, aby opouštěli své slonovinové věže; přimějme historiky, aby přestali být vetešníky, sběrateli motýlů a psali o malých vítězstvích a velkých prohrách, jež se nás bezprostředně týkají či mohou inspirovat. Práce to bude dlouhá a namáhavá, jen tak si do řemesla kecat nenecháme.

Teď a nyní by ale bylo zapotřebí přistoupit na novou taktiku a koncentrovat síly. Proti propracovanému a košatému ideologickému aparátu, subvencovanému ze státních i soukromých zdrojů, je poněkud bezzubé psát sem tam nějaký ten článek do novin.

Ekonomické pravdy o přirozenosti kapitalismu jsou doplňovány pravdami historickými o nepřirozenosti (nekapitalistických) „utopií“ s jejich „jediným možným“ výsledkem – nastolení krvavé diktatury. Státní ÚSTRk fakticky patří do stejné institucionální, ideologické množiny jako soukromé CEVRO. Pomalu ale jistě se sem překlápí celé akademické pole, kolonizované zákony trhu a stále pečlivěji usměrňované ve své namyšlené „autonomii“, skromné a dočasné nezávislosti, kterou před dvěma dekádami získalo díky chaotickému přechodu mezi dvěma systémy.

Nazrává čas přejít do ofenzívy, začít přemýšlet o tom, jak a kde získat prostředky pro založení instituce poskytující zázemí kritickému historickému výzkumu, soustřeďujícímu roztěkanou činnost jednotlivců a otevírající frontu, na níž bude možné vést vážně myšlený boj o kolektivní paměť. Obejdeme se bez zákonů vymezujících to, o čem přesně má instituce bádat – pro začátek nám bude stačit minimální konsensus o tom, že se výzkum bude týkat doby nesvobody a sociální nerovnosti, jež rozhodně nebude vymezená (pseudo)milníky let 1938-1945 a 1948-1989.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

téma (nejen) orwellovské Sobota, 19.Května 2012, 11:15:49

Důležitý návrh - mnoho zdaru!
Dříve by se toho byly nejspíš ujaly dělnické vzdělávací spolky. Kdo bude tím tahounem dnes? A kdo a jak bude tematizovat výuku dějepisu na základních a středních školách? Není to otázka např. také pro senátora Marcela Chládka?

Jinak, filosoficky vzato, je dnes už okřídlené úsloví "DOBA NESVOBODY" hodně legrační. Co by na to řekl Hegel?

Stanislav Hošek - Český těšín

Koníčky a šuplík. Úterý, 22.Května 2012, 13:30:35

ÚSTR? Jediným rozumným přístupem k jeho činnosti je totální ignorace jeho výstupů. Nejen je necitovat, ale tvářit se, že ústav vůbec neexistuje.
Výzkum historie podporuje ten, kdo to potřebuje. Na tom se nikdy nic nezmění. A podle toho vypadají i výsledky. Dnešní mocní nepotřebují objektivní výzkum dějin ČS po pádu monarchie. A už vůbec ne doby nadvlády nomenklatury KSČ. Tíha (odpovědnost vůči potomkům), jako vždycky bude ležet na lidech, jimž se to stane celoživotním koníčkem a budou psát do šuplíku. Jakmile jejich dílo fundovaností překročí určité meze, nakonec se najde vydavatel. A určitě jednou přijde doba, která po takovém díle bude doslova volat. Je potřeba, aby do té doby proto už bylo připraveno.