Třetí cesta tenkrát a dnes

Levice musí bránit prostor liberálního, demokratického a sociálního státu jako otevřený terén pro testování alternativ. Bránit proti čemu? Proti všem pokusům otevřenou liberální demokracii a společensky usměrněný trh zničit.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let existovaly v naší zemi různé představy, co má přijít po reálsocialistickém režimu. Obecně sdílený požadavek zněl vágně – návrat k demokracii a trhu. Co se tím ale konkrétněji míní, na tom nebyla shoda. Mezi levicově smýšlejícími kritiky tehdejšího režimu z prostředí disentu panoval názor, že by nemělo jít o prostý návrat ke kapitalismu. Proto si tito lidé náš budoucí vývoj představovali jako alternativu mezi bývalým reálsocialistickým režimem a kapitalismem. A protože pro mnohé z nich kapitalismus představoval společenství na západ od našich hranic, také „návrat do Evropy“ neměl být jednoduchým začleněním do tohoto společenství. Ne-kapitalistický vývoj a osobitý vývoj nekopírující společenství standardních západních demokracií tvořil rámec představ o polistopadové „třetí cestě“. Uvažovali v něm o české perspektivě všichni svým osobitým způsobem – Havel, osmašedesátníci, nová levice i nemalá část veřejnosti. (Často se připomínají sociologické výzkumy prováděné těsně po Listopadu a dokazující, že lidé většinou chtěli nějaký jiný socialismus.)

Tyto představy ovšem vzaly za své, soudě podle toho, že jsme se stali víceméně standardní západní demokracií (i když stále ještě v postpubertálním stavu), dokonce členy jejich stvrzujících struktur – EU a NATO. Mnozí, kteří zůstávají věrní polistopadovým představám o „třetí cestě“ nad tím dodnes lamentují a neustále vznáší otázky „coby….., kdyby…?“ Kde se stala chyba?

Jakkoli protinormalizační levice nepodléhala primitivní režimní propagandě o zlotřilém kapitalistickém Západě, přece si jím nebyla příliš jista. Pojmy jako nezaměstnanost, krize, vykořisťování zněly stále hrozivě, režimem pečlivě uchovávané vzpomínky na hladové pochody dělníků v třicátých letech první republiky zabíraly. Chybějící přímá zkušenost s životem a fungováním západních zemí, bránila poznání, že kapitalismus, chce-li někdo tyto společnosti takto nazývat, se podstatně změnil, resp. že kapitalismus předválečný, nebo každopádně kapitalismus 19. století už dávno není realitou západní (zvláště evropské) společnosti. Na demokratickou levici na šumavské straně železné opony doléhalo těžké dilema. Jak se vrátit do Evropy, ale ne do kapitalismu?

Ti, kteří neměli na počátku devadesátých let o západní liberální demokracii zkreslené představy a zároveň k ní byli kritičtí, např. exiloví sociální demokraté podílející se na obnově ČSSD, byli velmi nedůvěřiví ke všem „třetím cestám“ vyrůstajícím na půdorysu tehdejších domácích diskusí. Ti přesně věděli, že demokratická západní Evropa je otevřený terén soupeřících modelů, alternativ a perspektiv, mezi kterými představa striktního kapitalistického společenského modelu, je jednou z mnoha. Dobře rozuměli zdejší demokratické levici, že i po groteskní zkušenosti s komunistickým režimem nechce kapitalismus, ale to, že chtěla něco jiného, resp. něco více, než čím byly tehdejší západní demokracie, považovali za iluzi.

Sklon zasadit polistopadový vývoj do rámce nějaké třetí cesty vyhýbající se „kapitalistickému Západu“ propojoval představu třetí cesty s nárokem, že má jít o jakýsi nový univerzální model racionálního řízení společnosti, který na rozdíl od západních demokracií předvídatelně a jistě dovede lidstvo k emancipaci.

Takovou představu třetí cesty bychom ale měli na levici odmítnout. Třetí cesta není jednou a rozhodně ne jedinou správnou cestou mezi alternativou kapitalismu a alternativou diktátorského komunismu. A už vůbec není jistou cestou. Třetí cesta je otevřením mnoha cest do otevřené a poměrně nejisté budoucnosti, zbavením se závislosti na jediné správné cestě, kterou se snaží razit kapitalismus nebo diktátorský komunismus, nebo kdokoli, kdo se líbivě dovolává rozumu, ale myslí si, že na něj má patent. Ale jako taková nemůže být třetí cesta nic více, ale také nic méně než důslednou, tzn. co nejotevřenější, či stále se otevírající demokracií. Tohle není žádná utopie. Relativně spolehlivé základy takové společnosti nacházíme v empirických tvarech dnešních západních demokracií, které klasifikujeme jako silné demokratické sociální státy (Rakousko, Německo, Nizozemí, Skandinávie). Realita těchto zemí, dokonce i dnes v časech vleklé hospodářské krize, prokazuje, že neoliberální pravice a část radikální levice silně přehání, když tvrdí, že demokratický sociální stát je ve fatální krizi. Tím není vůbec řečeno, že v těchto zemích je ráj na zemi, skončily zde dějiny a levice si může dát pohov.

Jaké z toho vyplývají perspektivy pro levici, která dnes opět cítí velkou příležitost, ujímá se iniciativy a nabízí změnu? Jakým směrem by se měly napříště ubírat tradiční úvahy o třetí cestě? (Nepleťme sem nyní Tonyho Blaira.)

Levice musí bránit prostor liberálního, demokratického a sociálního státu jako otevřený terén pro testování alternativ. V tomto směru nemá na výběr. Bránit proti čemu? Proti všem pokusům otevřenou liberální demokracii a společensky usměrněný trh zničit, tj. vtisknout společnosti jednu vývojovou logiku a jednu správnou perspektivu. Proto kapitalismus jako úsilí kapitálu zcela podřídit společnost logice trhu a peněz zůstává hlavním protivníkem. A dnes více než v minulosti, protože kapitál se uvolnil z národních demokraticky a kulturně regulovaných rámců a opět se chová hnusně. Protivníkem je ale stále i démon nejsprávnější levice, který levici stále pokouší. Jediná správná levicová cesta je neméně odporná než jediná správná pravicová, jakkoli se zahaluje vznešeností humanistických cílů. Kdysi se nalevo myslelo, že nejspolehlivějším orientačním bodem je světonázorový monismus; tohle svádělo levici k diktatuře a sektářským rejdům. Levice, demokratická levice, je bytostně zavázána pluralistickému vidění světa.

V zápase o přednost politiky a demokracie před kapitalismem či před jakoukoli uzavřenou a na univerzální platnost aspirující ideologií jde o to, aby střety o budoucím vývoji a alternativách probíhaly inteligentně a s co nejmenšími společenskými škodami, tzn. ve veřejné debatě, hlasováním, vzájemným přesvědčováním, experimentálně, a nikoli diktátem sebeosvícenějších proroků. Mluvím tedy spíše o demokratické metodě a formě, obsah ať si do ní každý levičák dosadí dle svého gusta.

Může tohle stačit mnohatisícovým masám protestujících v Praze, Aténách, Madridu či New Yorku proti kapitalistickým darmožroutům? Zní to jako málo radikální odpověď na současné pokusy o neoliberální (kontra)revoluci? Naopak, myslím, že jde o výjimečně radikální odpověď, kterou by měli mít trvale na paměti především proroci, kteří z tribun k těmto masám promlouvají a ukazují cestu. Jde o radikální odpověď, která je trvalým odkazem třetí cesty. A trvalým smyslem levice.

A co si myslíte vy? Diskuse (12 příspěvků)

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Sobota, 5.Května 2012, 00:10:15

Dobrý článek. Na těchto paradigmatech je postavená norská demokracie. Možná bych místo třetí cesty preferoval "demokracii". Tedy jde o radikální odpověď, která je trvalým odkazem a pochopením demokracie.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Sobota, 5.Května 2012, 12:10:26


Já myslím, že kapitál se jako určitý pravděpodobnostní servomechanismus chová pořád stejně.

Až na to, že jeho pořád stejné chování a zákonitosti má jiné důsledky než včera.

Je nucen reagovat na situaci, kdy stejná typická soustava reakcí kapitálu na podmínky a okolí má na výstupu morbidní a hnusný následek.

Jindy stejná soustava reakcí nemusela tyto následky vyvolávat - teď holt vyvolává ...

např. "race(s) to bottom" je teď víc nepříjemný obraz fungování kapitálu než včera - ale to neznamená, že se na vlastnostech kapitálu cokoli podstatného změnilo - buď má zasunuté určité parametry nebo nemá.

je to na nás

2009_09_19_5372

Bohumír Molnár - Československo

Neděle, 6.Května 2012, 04:24:40

Souhlasím s autorem. Některým levičákům jde o demokratické metody a formu, některým jde o demokratický obsah.

Pod jedním vedlejším článkem doporučuje pan Novotný panu Karenovi, aby tlačil levicové parlamentní strany k prosazování zákonů, které zajistí demokratický sociální stát. Jako politický analytik by však měl vědět, že tak tyto strany činí, ale jejich návrhy zákonů sotva kdy projdou prvním čtením.

Při dodržování demokratických metod a forem dnes poslanci vládní koalice neumožňují ani projednávání levicových návrhů zákonů ve výborech, natož aby měly šanci takové návrhy na přijetí.

Z hlediska demokratických metod a forem je vše v pořádku. Co do obsahu demokracie, jako vlády většiny při respektování názorů a práv menšiny, to v pořádku jistě není.

Levičák Novotný je asi spokojen, demokratické metody a formy fungují. Jiní levičáci spokojeni nejsou, demokracie ztrácí svůj obsah.

P.S. Nemluvě o tom, jakým způsobem si vládní koalice většinu zajišťuje …

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Neděle, 6.Května 2012, 07:36:23

Právě proto bychom se měli zamyslet i na obsahem pojmu levice - jaký obsah slovo mělo původně a jaký má dnes - a zda levice je vůbec levice.

Petrasek Milan - penzista

Vaše teze znějí radikálně Neděle, 6.Května 2012, 10:52:16

především ve zdejším prostředí. Pro pana L.Krause znějí jako úvahy oprašující ústavní faktické hodnoty.
Fata jako ..... Levice, demokratická levice, je bytostně zavázána pluralistickému vidění světa......, popřípadě rozšířená na: Demokratická strana jakéhokoliv zbarvení je bytostně zavázána pluralistickému vidění světa jako základu demokraticky koncipovaného soupeření politických zájmů........ jsou i zde na DR přijímány s ...hm,ale tahle demokracie.
Naše tradiční nedůvěra v demokracii schopnou odolat usurpaci moci zločinnými je pevná.......pomyslel jsem si.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Neděle, 6.Května 2012, 11:10:51

Já myslím, že spousta lidí, včetně mě, pojala v západní demokracii důvěru minimálně hned po listopadu 89, pokud ji někteří neměli už dřív. Byli jsme přesvědčeni jinými, že jde o něco, co funguje jaksi samo od sebe, protože to respektuje lidskou přirozenost. Člověk přestane věřit tehdy, až když si všimne, že to není tak, jak si představoval, což se stalo až po určité době. Ovšem někteří jedinci věří tak silně, že odmítají uznat, že to nefunguje. Podobně tomu bylo u minulého režimu.
Ale opravdu z toho nemám radost, že to nefunguje. Naopak, bylo by krásné, kdyby to fungovalo.

Petrasek Milan - penzista

Převzali jsme neoliberální demokracii v klausistickém hávu Neděle, 6.Května 2012, 11:50:49

V 89 jsme byli vystavení převzetí demokratického režimu v krizové situaci, režimu který se nacházel ve USA. GB, It aj v rukou neoliberálních elit. Teprve šoky posledních let způsobují účinnou vlnu odporu, který by napomohl revizi vzniklých společenských omylů.
Dnes se volí ve Francii a možná že to bude prima překvapení.
Pro klausiány méně prima....pomyslel jsem i.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

deliberativní sociální demokracie Neděle, 6.Května 2012, 13:13:20

Dobrý programový článek. Jen bych ještě řekl, že největší "zásluhy" na naší současné neoliberální deficitní demokracii má Václav Klaus, který opanoval veřejnou sféru v roce 1992 s názorem, že demokracii už máme, protože k té stačí garance liberálních práv a volby a nyní jde hlavně o trh a to o trh bez přívlastků a začal urputný boj proti všemu sociálnímu, ekologickému, občanskému, později i evropskému. Kriticky vystoupil proti Klausově ideologii v roce 1996 Zeman, ale už o dva roky později se s ním spojil a opoziční smlouvou spojil sociální demokracii s Klausovou neoliberální chudou demokracií. Programově se pokusil postavit sociální demokracii na nohy Špidla, ale toho zlikvidovali sociálně demokratičtí "bratři" s Grosem v čele ... Nyní jde o novou sociální demokracii, která by se mohla a měla zasazovat o rozvoj otevřené občanské a participativní demokracie, která umožňuje občanům o věcech veřejně diskutovat a podílet se v mnohem větší míře na politickém jednání a rozhodování.

Petrasek Milan - penzista

Zeman Neděle, 6.Května 2012, 17:26:22

nebyl nikdy sociálním demokratem evropského formátu a jeho politické postoje byly a jsou pouze poksy o obsazení mocenských pozic pomocí populistické politiky z dosud neobsazené pseudolevé pozice.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Neděle, 6.Května 2012, 20:17:17


Zeman o sobě ve své knize vydané roku 1991 prozradil, že kdyby byl v Německu, tak by asi volil FDP - stranu, která je z hlediska sociálního napravo od CDU (nikoli mezi SPD a CDU, jak je mylná představa) ...

Zeman byl liberálním keynesovským (to na sebe kdysi prozradil na jakýsi dotaz s tím, že jako keynesovec tvrdí, že v době růstu se má šetřit a v době poklesu naopak) solitérem.

Sociálním demokratem nebyl.

Nicméně se do role sociálního demokrata vpravil dobře, usmířil se se zahraniční ČSSD, která neměla Horáka v oblibě a fandila Battěkovi a svou roli splnil na jedničku.

Podraz z prezidentské volby si trochu zavinil sám (primadonským chováním ohledně prvního kola), ale zásadní odpovědnost a hnus celého odporného kousku dopadá plně na ty, kteří ho tehdy nevolili

Stanislav Hošek - Český těšín

TROCHA DĚJEPOPISU. Pondělí, 7.Května 2012, 10:23:57

Celé lidské dějiny jsou soubojem mezi dvěma supertřídami, mezi pány a raby. První je nepočetná, ale nesouměřitelně většího vlivu, druhá je obrovskou většinou, leč bez praktického vlivu na moc, politickou i ostatní. Kdo to vidí jinak, jenom se naivně obelhává. Třetí cesta v dějinách proto nikdy smysl neměla, nemá a mít nebude, i když často existovala, existuje a existovat bude, ale pouze jako taktická prodleva příliš zdeptaných před dalším střetem. Třetí cesta by totiž potřebovala existenci třetí rozhodující supertřídy. Možná ji nakonec přece jenom demokracie vytvoří. Musel by to ale být globální jev. Pod nátlakem občanské společnosti, čili emancipujících se rabů, by mohla jakákoliv, tedy i zastupitelská demokracie, vygenerovat natolik odvážné příslušníky politické moci, kteří by přestali být obslužnou elitou panské nadtřídy a opřeni o mnohem početnější supertřídu rabů, by realizovali nadvládu na supertřídou panské vrchnosti.

Petrasek Milan - penzista

Pane Hošku Pondělí, 7.Května 2012, 10:44:27

opíráte vaši sympatickou perspektivu o kondicionály, které já nevidím jako neodstranitelné.
Mnoho momentálních okolností je jen zdejším pozůstatkem nezkušeností s demokratickým režimem.