Příliš organizované, příliš malé, příliš extremistické

Velká část české veřejnosti si stále hledá cestu k laciným odsudkům veřejných protestů místo toho, aby si hledala cestu k účasti v nich.

Mnohokrát jsem si za posledních dvacet let kladla otázku, jak je možné, že cokoli zavání nesouhlasem se stávající vládou, vzbuzuje, stejně jako jakákoli snaha poměry systémově měnit, v českých krajích takové emoce. Mám s čím srovnávat, v polovině devadesátých let jsem studovala ve Francii, kde se tou dobou konaly velké demonstrace a stávky. Češi se Francouzům sice rádi vysmívají, že stále stávkují, ale na této zkušenosti bylo z mého hlediska zajímavé spíš to, jak protesty vnímala ta část společnosti, které se přímo netýkaly.

Stávky tehdy ochromily dopravu, stávkovali i zaměstnanci pošt, učitelé. V praxi se tedy několik týdnů nevyučovalo ve školách, do kterých stejně bylo obtížné se dostat, protože nejezdila městská veřejná doprava. Centry měst procházely ohromné demonstrace nespokojených. Lidé, kteří pracovali v soukromém sektoru, si museli svůj život a cesty do práce uzpůsobit vzniklé situaci. S mnohými z nich jsem mluvila a buď protestující přímo podporovali a po práci se k demonstracím připojili, nebo brali ochromení dopravy a dalších institucí jako přírodní úkaz, proti kterému se nedá nic dělat a nemá smysl se jím jakkoli trápit.

Zúčastnila jsem se také jako pozorovatelka různých stranických schůzí mladých socialistů, zelených či komunistů. Mladí lidé zde přemýšleli o tom, jak by měl být uspořádán svět, ale i nad tím, co by se dalo dělat v jejich čtvrti. Působilo to na mne sice poněkud naivně a nemohla jsem si pomoct, i ve mně dřímal ten český odpor ke společenské angažovanosti, ale zároveň jsem vnímala, že nejsou zaměření sami na sebe a lhostejní ke všemu, co je obklopuje, což mi bylo sympatické.

Pak jsem se vrátila zpátky do země, kde je angažovanost trapná a odbory jsou v podstatě sprosté slovo. Byla jsem přítomná desítkám demonstrací a následně o nich hovořila se svými přáteli, kteří je povětšinou vnímali jako nějakým způsobem nevhodné. Buď moc násilné (to když hodil někdo dlažební kostkou) nebo příliš radikální (to když se do zpravodajství dostaly i části projevů), nebo příliš provokativní (to když byl dav moc barevný a invenční ve výzdobě těl), nebo komoušské (to když protestovali pracující)... Vždycky se něco našlo. Správné byly v jejich očích jen ty sešlosti, které mířily proti vybraným diktaturám a autoritářským režimům někde hodně daleko.

Média k vnímání protestů jako čehosi nepatřičného přispívají. Ve vyhrocené podobě jsme to zažili při protestech proti MMF a Světové bance. Tehdy jsem působila v ulicích jako občansko-právní hlídka a strávila tak mnoho hodin na různých místech. Z demonstrací, které byly ve své většině poklidné a účastnili se jich lidé všech věkových kategorií, vypíchla média několik momentů střetu a vše zobrazila tak, že to vypadalo jako by v Praze propukla občanská válka.

Po zhlédnutí zpravodajství mi volali různí přátelé a známí, kteří na dobu protestů raději opustili město, a ptali se zcela vážně, zda jsou pobořené nějaké domy, které čtvrti jsou poničené a mají-li se vůbec vracet, nebo mají-li ještě raději vyčkat, než se situace uklidní. Mým odpovědím, že se bez obav mohou vrátit, že šlo o jen o několik mediálně nafouknutých bojůvek, snad ani nevěřili.

Zdálo by se, že postupem času by se měl postoj společnosti k protestům měnit a možná se mírně posouvá, ale stále je zde patrná negativní emoce, která vypluje na povrch při diskuzích a mediální reflexi každé takové akce. Více jak statisícová demonstrace, kterou pořádaly občanské iniciativy a odbory, byla v médiích a na sociálních sítích často prezentovaná jako neautentická, přeorganizovaná, směšná, zkrátka odborářská.

Nejednalo se prý o skutečný protest, protože demonstranti přijeli v autobusech a pak se šli projít po Praze. Objevil se i argument, kde se na to vzaly peníze. Kromě toho, že se na demonstraci nesešli zdaleka pouze odboráři, uniká kritikům i fakt, že lidé, kteří se organizují v odborech, kde platí členské příspěvky a využili možnosti přijet autobusem, vyjadřují prostě a jednoduše svou nespokojenost. Zkrátka protestují a to, že jsou v odborech jejich protest nijak nesnižuje, není tím méně kvalitní, věrohodný, či autentický.

Projevy na demonstraci byly prý primitivní a zbytečně útočné, hesla zkratkovitá. Taková ale už je povaha masových protestů. Z tribuny se na přeplněné Václavské náměstí nedají vykřikovat filozofické nebo ekonomické traktáty, protože většina přítomných je ráda, když zaslechne tu a tam nějaké slovo. Někteří řečníci, kteří zde vystupovali, jsou zároveň autory nejrůznějších textů, je samozřejmě možné si je dohledat a soudit dle nich.

Události prvního máje jsou tradičně mediálně zpracovány jako střet levicových a pravicových extremistů a projevy, které na demonstracích zazněly, byly ve zpravodajství České televize shrnuty jako „velmi podobné“. O stranických akcích se zase pro změnu dozvídáme, že neoslavovaly svátek lásky či práce (jak by asi měly), ale proměnily se v protivládní akce.

Osobně jsem se účastnila pouze akcí „extremistických“, ale už jen z toho, jak málo byl jejich obraz ve večerních zprávách podobný tomu, co jsem několik hodin sledovala, mám jistou nedůvěru i k tomu, že by televize věrně referovala o akcích stranických. Kdybych totiž přijala za pravdivou televizní zprávu o tom, co jsem naštěstí viděla na vlastní oči, rozhodně bych se bála.

Zdůraznění jednoho momentu vypjatějších emocí, kdy průvod anarchistů procházel kolem demonstarce DSSS, kde byli mimochodem neonacisté zastoupení jen velmi málo, proměnil obě akce ve střet, kterým ale reálně nebyly. Tomuto okamžiku předcházelo několik hodin, kde mimo jiné zazněly projevy, které si nezasloužily kraťoučké hodnocení „velmi podobné“. Nehledě na to, že akce DSSS byla také stranická, ať už se novinářům skutečnost, že je DSSS politickou stranou, jakkoli nelíbí.

Poslední kategorii v mém výčtu tvoří akce, které jsou tak malé, že mediální zájem nevzbudí vůbec, nebo jen nepatrný. Ty sice nejsou přeorganizované a možná ani extremistické, ale zato nikoho nezajímají. Že je na nich prostor k hlubším výstupům, než jsou krátké slogany a že jsou často výsledkem dluhodobější občanské angažovanosti je sice jejich pozitivem, ale co jim je to platné, když v mediální reprezentaci v podstatě neexistují. Mediálně je jistě mnohem zajímavější, když se sejde čtrnáct intelektuálů protestovat proti režimu na Kubě.

Emocionální odpor vůči občanský projevům vyrůstá z přesvědčení, že jsme si před dvaceti lety vybojovali demokracii a nesmíme ji zpochybňovat nespokojeností a protesty. Demonstrace i stávky se tak stávají něčím jiným, než doopravdy jsou. Pro zastánce vybojované demokracie představují snahu vrátit se zpátky k autoritářství.

Skutečnost, že protesty k demokracii nerozlučně patří, zůstává prázdnou frází, se kterou sice asi skoro každý souhlasí, ale jejíž smysl mnohým nadále bohužel uniká.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Jan Potměšil - Praha 4

Ad DSSS 1.5.2012 Středa, 2.Května 2012, 14:02:18

Nesouhlasil bych s tím, že na akci DSSS byla neonacistů menšina. Naopak jich byla většina, aspoň soudě dle tradičních oděvních prvků a účesů, zejména počítáme-li v to i "kinderskinheads". Celkem jejich počet odhaduji určitě méně než 200, jak referovala média, anarchistů bylo tak 3x víc. Mírně potěšující pro mne bylo, že kromě pár čumilů šlo dle mě jen o tvrdé jádro skinheads a velkou číst shromáždění zaujímaly spíš děti, tj. nevoliči. Celkově účast na Vandasovi hodnotím jako dost chabou. Jinak fotky z celé akce DSSS i se stručnými popisky (název alba "DSSS 1.5.2012") viz zde: https://www.facebook.com/media/set/?set=a.405738192779731.93173.100000306605502&type=1

Aaaprofil

Saša Uhlová - novinářka, Praha 3

ad neonacisté Středa, 2.Května 2012, 16:00:21

S celkovými počty bych souhlasila, ale přišla jsem až ve chvíli, kdy demonstrace DSSS už probíhala mezi dvěma policejními zátarasami, takže netuším, jak to vypadalo před tím.

Co se týká podílu aktivních neonacistů, je možné, že nejsem tak zběhlá v jejich rozpoznávání, nejsem na to odbornice. Svým nekvalifikovaným a neučeným okem jsem však identifikovala celou řadu účastníků, o kterých si jsem celkem jistá, že by je ani nikdo jiný jako neonacisty neoznačil a kteří si přišli poslechnout Tomáše Vandase. Že to byl neúspěch o tom není sporu. To jsou ale skoro všechny akce, které DSSS poslední dobou pořádá.

Jan Potměšil - Praha 4

Foto - atualizace Úterý, 8.Května 2012, 22:26:57

Tak adresa odkazu na fota z akce DSSS na 1. Máje se poněkud změnila, je nyní: https://www.facebook.com/media/set/?set=a.405738192779731.93173.100000306605502&type=1&l=b1caa7479f

Filip Šimeček - Brno

souhlas Čtvrtek, 14.Února 2013, 16:12:26

Výborný článek, reagoval bych zejména na předposlední odstavec:

"Emocionální odpor vůči občanský projevům vyrůstá z přesvědčení, že jsme si před dvaceti lety vybojovali demokracii a nesmíme ji zpochybňovat nespokojeností a protesty."

Tohle je dle mého názoru doménou pouze pravicové části společnosti. Ta levicová už poměrně jednoznačně přijala slogan, že "za tohle jsme klíčema necinkali".
Cílem teď bude přesvědčit tu pravicovou, že ona vybojovaná "demokracie" je pouze fíkovým listem a prázdnou floskulí, formalita, z níž zůstala jen forma místo obsahu.