Koho volí střed a proč volit sociální demokracii?

Středoví voliči se při volbě obyčejně rozhodují podle své současné materiální situace. Za špatných časů volí častěji demokratickou levici, ovšem za předpokladu, že na této části politického spektra existuje adekvátní nabídka.

Diskutér Jan Kopecký položil v souvislosti s mým článkem „ČSSD nesmiřitelná“ několik otázek, které považuji za důležité v kontextu diskusí o levici na DR: „a) kdo je a kde se bere středový volič; b) nakolik jej můžeme označit jako voliče proměnlivého (Wechselwähler) a c) odkud se bere jeho případná (případ od případu) volební sympatie k demokratické levici. Jde o důležité otázky potud, že mnozí považují příklon ČSSD ke středovým voličům za nebezpečný z hlediska zachování její ideové a programové identity.

Napřed důležitá poznámka. Když se říká, že ČSSD je středo- levicová strana, je to především identifikace elektoralistická a nikoli ideová. Tradičně se voliči ČSSD z největší části řadí k voličům středu a k voličům na levici (umírněné levici). Podle posledního průzkumu, která si tato strana nechala udělat, je to zhruba takto: 56% nalevo (50% spíše nalevo + 6% jasně nalevo), 41% střed, 3% pravice.

Kdo je a kde se bere středový volič? Z hlediska sociálního vymezení je asi nejzajímavější příslušnost ke společenským vrstvám. Středový volič se zhruba z jedné poloviny rekrutuje ze střední vrstvy, zhruba ze dvou pětin z nižší střední vrstvy. Malý zbytek ostatních se hlásí z jedné třetiny k vyšší vrstvě, ze dvou třetin k dolní vrstvě. (K různým vrstvám se lidé ve sociologických výzkumech hlásí subjektivně, nejde o objektivní vymezení podle přesného propočtu majetkové a finanční situace domácností, ačkoli s ním samozřejmě výrazně koreluje. Používám pojem „vrstva“, neboť se nechci pouštět do poněkud komplikovaného vymezení sociálního postavení obyvatelstva pomocí pojmu „třída“).

Jak se středový volič orientuje politicky? Výzkumy ukazují, že když se někdo řadí do politického středu, neznamená to, že se orientuje na nějaký specifický ideově hodnotový systém výrazně odlišný od tradičních pravicových nebo levicových postojů. (Lze to maximálně říci o velmi malém segmentu tzv. „nových středních tříd“, ale i zde je to nejisté.). Když se někdo řadí do politického středu, tak většinou říká: Nemám vyhraněné politické přesvědčení. Nemám rád extrémní politické postoje. Momentálně nevím koho volit (nerozhodnutí). Výzkumy ukazují, že u nás se nejvíce středových voličů (jak ze střední tak nižší střední vrstvy) dlouhodobě hlásí k ČSSD a v nejobecnějších otázkách zastává spíše umírněná levicová řešení. (Tento obecně ideový příklon k levici je patrný i ve většině ostatních demokratických zemí.)

Lidé v politickém středu se nejčastěji politicky rozhodují ad hoc podle momentální materiální životní situace a pravděpodobně rozhodujícím faktorem je zvažování, která ze stran jim při vládním účinkování tuto situaci nejspíše zlepší, nebo naopak zhorší. A tak mohou volit jednou pravicové strany, jindy levicové. To ale většinou platí za tzv. „dobrých časů“, kdy se tato životní situace zlepšuje, nebo alespoň výrazně nezhoršuje. Za špatných časů volí středoví voliči častěji demokratickou levici, ovšem za předpokladu, že na této části politického spektra existuje adekvátní nabídka. Pokud tu není, pak mohou politicky mělce ukotvené střední vrstvy volit extrémisty nalevo či napravo. (Je známo, že znejistělá a zpanikařená střední vrstva výmarovského Německa podpořila Hitlera.)

Je třeba vědět, že prožívání vlastní životní situace se hodně individuálně liší. Představa, že lidé musí mít pocit zhoršení/zlepšení své životní situace, protože jim nějaký statistik spočítá, že se jejich spotřební koš o tolik a tolik korun snížil nebo zvýšil, může být zavádějící. Subjektivní pocity lidí jsou stejně hodnotnou realitou jako jejich objektivní postavení. To musíme brát v úvahu, pokud se snažíme odhadnout vliv materiální situace lidí na jejich politické (volební) rozhodování.

Tuto otázku zdůrazňuji v kontextu dnešních pocitů české střední vrstvy. Odráží se v ní všeobecné znechucení z vlády Petra Nečase. Ve velké většině jsou však lidé ze střední vrstvy spokojeni s osobním životem a 9 z 10 z nich považuje svou majetkovou a finanční situaci za ucházející až dobrou. (U nižší střední vrstvy je to 6 z 10 u dolní vrstvy 2 z 10). To zatím neukazuje na příliš politicky výbušný potenciál ve společnosti, jakkoli se v tomto směru může situace rychle měnit. Bude ale velmi záležet na tom, nakolik bude vývoj reálné majetkové a finanční situace střední vrstvy korespondovat s dnešními očekáváními. A tato očekávání jsou velmi pesimistická. Osobně si tedy myslím, že nespokojenost dnešní střední vrstvy v tuto chvíli nevychází primárně z reálného stavu  její majetkové a finanční situace, jako spíše z negativních očekávání, nejistoty a obav jak se tato situace bude vyvíjet. Střední vrstvy mají stále ještě hodně co ztratit. (Tohle by si měli uvědomit všichni, kdo odhadují politický vývoj v zemi v těsné souvislosti se sociálním vývojem.)

Co to dnes znamená pro levicovou stranu? Jak může levice získávat střední vrstvu? Rozhodně to neznamená, že se musí stát politicky nečitelnou, posouvat se do nějakého pomyslného politického středu (ten prakticky neexistuje). Pokud mluvíme o „posunu“, jde tu vždy výlučně o přizpůsobení taktiky komunikace. Celkově jde však o toto: Levicová strana se musí postavit jednoznačně na levicové stanovisko a prosadit se v konfrontaci s konkurencí, kde rozhodujícím faktorem zůstává otázka kompetentnosti. Levice musí přesvědčit tradičně skeptickou střední vrstvu nikoli obecnými ideově hodnotovými proklamacemi (tady většinou přesvědčuje přesvědčené), ale především velmi konkrétním programem, že to bude dělat lépe než pravice.

Jan Kopecký se také ptá, proč se lidé od ČSSD odkloňují. Odpověď není jednoduchá. Vidím zde několik faktorů. Faktor osobnostní - osobnostní prvek je pro mnoho středových voličů rozhodující. ČSSD nedává záruku, že její politici se budou chovat morálně lépe než ti vládní. To je zvláště významné v dnešní době všeobecného znechucení z politiky a obecně sdíleného pocitu její zkorumpovanosti. Pak je zde faktor programový: I když je ČSSD hodnocena ve většině oblastí jako nejkompetentnější strana, v situaci vleklé hospodářské krize ji  stále mnoho voličů středu nevěří, že je schopná vyvést zemi z krize a zbavit lidi tíživé nejistoty. Souvisí to částečně s tím, že ČSSD v této zemi vládla 8 let, nese tedy za pozdější vývoj svůj díl zodpovědnosti a relativně majetní středoví voliči hodně věří pravicové propagandě, že ČSSD zemi zadlužila a teď neví jak z toho ven. Konečně pro radikální levici přestává být ČSSD zajímavou, protože není schopná nabídnout k současnému hospodářskému a sociálnímu systému Alternativu doprovázenou velkým příběhem o Systémové Změně.

Pokud jde o první dva „handicapy“ ČSSD (morální způsobilost a kompetentnost), myslím si, že s dnešním vedením je strana schopná si s nimi jakžtakž poradit. ČSSD však může sotva nabídnout velký příběh Systémové Změny, příslib skoku do radikálně jiného světa. Tohle ČSSD nenabízí, což jedni vysvětlují nedostatkem politické představivosti, jiní jejím zkorumpováním „buržoazním systémem“, někteří to považují za spojené nádoby. Aniž bych chtěl mluvit za jiné sociální demokraty, myslím si, že ČSSD nevypráví velký příběh Systémové Změny nikoli kvůli nedostatku politické představivosti nebo buržoazní zkorumpovanosti, ale protože na takovou vizi emancipace jednoduše nevěří. Praktické zkušenosti s takovými radikálními skoky do jiného světa ukazují, že velké naděje s nimi spojené nebyly zdaleka naplněny a často vedly ke zcela opačným výsledkům. Smysl má politika otevírající prostor mnoha malým emancipačním změnám v tomto světě a nikoli politika velkého skoku do radikálně odlišného světa.

Patřím k sociálním demokratům, kteří si nedokážou představit radikální skok do jiného světa zvláště při jeho současné globální komplexnosti. Pokus o takový skok by pravděpodobně vyvolal nepředvídatelné negativní důsledky, které by se z důvodu neexistence silného globálního centra či více kooperujících center sotva podařilo zvládnout. Pokus o radikální skok do jiného světa by pravděpodobně vyvolal katastrofu ohrožující dnešní civilizaci v samotných základech.

Jsem si vědom, že takové odmítnutí Alternativy nevzbuzuje přílišné nadšení na radikální levici. Část levice si myslí, že vize radikálně odlišného světa je přesně to, co si většina lidí přeje. Dost o tom pochybuji. Václav Bělohradský řekl nedávno na jedné diskusi s občany, proč stojí za to volit sociální demokracii. Ne snad, že by nabízela nejlepší řešení existujících problémů, ale že vždy hájila společenský prostor, ve kterém lze nějaká dobrá řešení najít. Vykládám si to takhle: Nejde o radikálně jiný svět, ale o postupné a citlivé rozšiřování demokratického prostoru.

A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Jiří Karen - Opava

ČSSD (zatím) není řešení Pátek, 20.Dubna 2012, 14:15:59

Záleží, co se považuje za "radikální skok" a za "alternativu" (třeba představa, že by ženy měly mít volební právo?) Jestliže se ČSSD nenapojí na občanské iniciativy, radikálně se nepromění strukturálně a nebude prosazovat zásadní demokratizační změny současného systému (polopřímá demokracie, referenda, odvolatelnost politiků, samosprávy, družstevnictví, participativní ekonomika, ekologie) opravdu řešením současné katastrofální společenské situace nebude.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Pátek, 20.Dubna 2012, 15:27:25


Systémová změna a Alternativa jsou dvě zásadně odlišné věci.

Alternativa znamená, že je na vybranou.

O Systémové změně lze hovořit poté, kdy víme, že nemáme na vybranou v tom smyslu, že největší utopií se stává věřit, že to, co tu ještě je, bude i zítra - a teprve pak se bavíme o formách, jak Systémovou (Kvalitativní) Změnu zadministrovat - třeba i úplně nerevolučně, mírumilovně, shora atd. ...

Chce to trochu pokory ve vztahu k historickému poznání.

Miroslav Novák - Praha 9

Proč se lidé odklánějí od ČSSD? Pátek, 20.Dubna 2012, 23:19:9

(Ale pozor, slovo "odklánění" má v poslední době už jiný význam!)
Nevím, proč nebyl zmíněn vliv masivní prapagandy v masmédiích (ČTv, MFDnes apod). Veškeré informace v médiích o ČSSD jsou negativní, často jsou spojovány s komunisty, resp se S. Grossem, resp s J. Paroubkem, kterému je neustále nasazována psí hlava. Jediným tématem je, zde bude po volbách ČSSD vládnout s komunisty. Tato vytrvalá masáž se přece musí projevit, to dokazuje i výsledek minulých voleb.
Jen pro zajímavost, o prezidentských volbách ve Francii a zvláště o favorizovaném kadidátovi socialistů Hollandovi v České televizi prakticky neslyšíme, když tak o jeho soupeři Sarkozym. Televize jakoby se snaží utajit, že favoritem tak důležitých voleb je kandidát socialistů. Tomu byly věnovány max. 3 sekundy v krátkých šotech. A samozřejmě je zdůrazněno, že Hollande stejně nemá žádný recept na současné problémy (naši televizní komentátoři to samozřejmě vědí už teď). Když to srovnáme např. s prezentací nominačních voleb republikánů v USA, jedná se asi tak o jednu setinu vysílacího času. A samozřejmě, že američtí republikáni jsou prezentováni téměř jako budoucí spasitelé (pro zastánce US základny u nás jsou jimi určitě). Totéž by se dalo říci o minimálních informacích ze Slovenska v souvislosti s posledními volbami.

Jakub Grombíř - brno

Sobota, 21.Dubna 2012, 20:26:40

No já se považuju tradičně za středového voliče, ale letos budu volit komunisty, protože u ČSSD člověk nikdy neví, jak velkou koalici zas bude ochotná spytlíkovat.

Luděk Ševčík - OSVČ

Neděle, 22.Dubna 2012, 14:01:26

Příspěvek Jakuba Grombíře je odpovědí na všechny kladené otázky, protože "u ČSSD člověk nikdy neví" a to nejen s kým půjde do koalice. Její předpokládané volební vítězství bohužel není zásluhou její politické práce, ale hlavně zásluhou katastrofální vládní sestavy. ČSSD tak po vyhraných/prohraných volbách neprošla potřebnou katarzí a hlavně nesetřepala chomáč kmotrů, očekávajících její vítězství. Ti pak, jak Jakub Grombíř tuší, budou chtít svá očekávání naplnit a budou ČSSD tlačit do koalic, jejichž jedinou podmínkou bude, aby to byly koalice vládnoucí a jim nakloněné. Ve státní kase je přece tolik peněz!

Stanislav Hošek - Český těšín

Podepisuji dva poslední příspěvky. Neděle, 22.Dubna 2012, 19:59:35

ČSSD po posledních volbách se nezbavila kmotrů. Navíc se rozdělila na všehoschopné haškovce a obligátně socdemácké sobotkovce. Volit ji je ale jedinou alternativou, protože kdyby vyhrála KSČM, tak sem vtrhnou vojska NATO. Což by konec konců také nebylo ke škodě, ukázalo by se hned, jak „nejsme jako oni“.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Pondělí, 23.Dubna 2012, 07:04:19


Kdyby vyhrála KSČM, tak se pochopitelně nestane vůbec ale vůbec nic.

Ani v politickém smyslu se neodehrají žádné zvláštní změny.
Kdo zná Dolejšovy názory, tak to ví velmi dobře.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Víte pane Karene, Pondělí, 23.Dubna 2012, 07:50:46

ono se to lehce řekne, aby se ČSSD napojila na občanské iniciativy a zaváděla jejich požadavky do praxe.
Jenže značná část z nich jsou v podstatě protestní hurá akce bez hlubších souvislostí.
O HzPD, která by dobrými úmysly vydláždila cestu k moci charismatickému populistickému diktátorovi už byla řeč...

Ale stejné je to i na pravici.
Otevřu stránky Akce D.O.S.T. a z manifestu se dozvím, že vzývají logiku, právo na svobodné šíření myšlenek atd. A hlavně naprostou nedotknutelnost soukromého vlastnictví (slovy spřízněnce Jocha nedotknutelnost a naprostou svobodu rozhodnout, jak s ním naložit) ((ještě jinými slovy, majitel sám rozhoduje, kolik a komu z něj něco odvede; vydělávám tady, ale "daně" platím na Kajmanských ostrovech, že ano))
Pak přejdu do složky Komentáře a hned v prvním příspěvku od nějakého Bahníka se dočtu: "Neklidné časy vábí mrchožrouty hledající příležitost k revoluční kariéře a přinášejí bizarní podívanou, jejímiž vlajkonoši jsou anonymní aktivisté v maskách komiksového Guy Fowkese. Je to docela cvrkot: Na WallStreetu rostou stanová městečka ve stylu retrohippies placená multimiliardářem Sorosem, ve kterých se prý pobýváním a řečněním hájí zájmy chudých."
Samozřejmě, když nejsi s námi, jsi proti nám. Takže tihle aktivisté rozhodně nemají právo na svobodné šíření myšlenek.
A multimiliardář Soros samozřejmě nemá právo nakládat se svým majetkem jak uzná za vhodné.
Logika jako řemen.

A tak je to se vším.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Pondělí, 23.Dubna 2012, 08:47:31

(((ještě jinými slovy: vyhnu se placení daní a sypnu nějaké drobné na charitu nebo sport (skvělá reklama) a budu se tvářit jako největší lidumil a opora společnosti)))

Oto Novotný - politický analytik

K prvním dvěma diskusním příspěvkům Pondělí, 23.Dubna 2012, 11:43:33

Za Alternativu s velkým A považuji představu změny systému jako celku. Představu, že nějaký tento celek se chová jako uzavřený systém ovládaný nějakým „hlavním článkem“, (institucionální mocenské centrum) s tím, že když jej ovládnu, tak změním celý systém, octnu se v jiném celku. Tady souhlasím s V. Bělohradským, který vyjadřuje názor mnoha zastánců pluralistického vidění světa: „Ideu alternativy vůči nějakému celku je třeba opustit, to je metafyzická iluze…. Žijeme v tyranii fragmentů, musíme se vzdát popisu systému jako celku. Místo hledání alternativ k celku měňme to, co měnit můžeme. Je namístě řada bezprostředních vzpour proti útlaku zde a nyní, nikoliv proti generální, nejspíše velice abstraktní příčině.“ Takže, pane Karene, boj za volební právo žen, anebo dnes za kvóty umožňující rovnoprávnější postavení žen v politice nejsou Alternativou, ale „jednou z bezprostředních vzpour proti útlaku“. Ale aby bylo jasno, jsem si jako sociální demokrat dobře vědom, že tento postoj nemůže být výmluvou pro krytí defétistického postoje sociální demokracie a neřešení problémů, před kterými demokratická levice stojí a na které upozorňujete.
Pane Tejkle, co je ona pokora před historií? Francouzské generální stavy se sešly, aby se s králem dohodly na financování rozpočtu, přitom se většina shodla, včetně krále, že utopie ancient régime nefunguje a společnost je třeba změnit. Začaly to administrovat mírumilovně, víceméně ze shora a skončilo to v krvi. Zvítězili totiž ti, kteří se prohlásili za autentické ztělesnění vůle lidu. V Rusku to bylo v únoru 1917 stejné. Téměř všichni přestali věřit v utopii carského režimu– začali utvářet nový režim. Šlo to mírumilovně, než bolševici rozehnaly ústavodárné shromáždění. Zvítězili ti, kteří se prohlásili za autentické ztělesnění třídy. A začala téci krev. V roce 1945 v Československu to také začalo mírumilovně – všichni nechtěli utopii liberální demokracie první republiky. Po roce 1948 přicházejí stalinistické procesy. Jaké je z toho, pane Tejkle, pokora pro levici? Představa, že lidé přestávají věřit v utopii stávajícího řádu, a pak se mírumilovně dohadují, jak poměry měnit neodpovídá historickému poznání. Zvláště v případech, když ve jménu boření jedné utopie vzývá utopie jiná. Např. že My jsme ztělesním autentické občanské společnosti.
Moderní liberální demokracie s usměrněným trhem, tedy demokratický sociální stát nastavil pravidla hry tak, že nikdo by neměl získat takovou moc, aby mohl společnost zazdít svou představou, že stávající mocenské poměry, které mu vyhovují, jsou věčné a zároveň, aby tuto představu byla možné nahradit utopií radikálně jiného světa. Jak nakonec dopadly všechny ty utopie radikálně jiného světa? Vytvořili se poměry, které odrážely pozitivní změny, které prosazovali ti, kteří nechtěli nahrazovat jedny utopie jinými utopiemi. Takže nejen pokora před historií, ale také poučení z historie, pane Tejkle, totiž, že poměry se mohou a měly by měnit víceméně mírumilovně a za cenu minima lidských ztrát. (I přesto, či právě proto, že dnes chce demokratický sociální stát vytlačit neoliberální utopie volného trhu….) Tím spíše v dnešním globálně propojeném světě, kde násilné formy změny mohou vyvolat nepředvídatelné negativní důsledky, které nikdo nedokáže zvládnout. Můžete stokrát říkat, že přece násilí nechcete. Myslím, že jej původně nechtěli ani Robespierre, ani Lenin, ani Gottwald. Ovšem jejich utopické představy je nakonec vedly k tomu, že se násilí podvolovali a pak sami stali násilníky.
Jinak všem děkuji za podnětné reakce.