Směr je Slovensko a Slovensku vše dobré

Otázek, které přinesly slovenské parlamentní volby, bude dost. Za všechny je však třeba vypíchnout jednu kardinální. Může čekat český občan něco od Ficovy vlády? Odpověď je kladná.

Když jsem byl minulý týden v Terchové na poště, slyšel jsem vcelku zasvěcený rozhovor o politice. Byl pátek, parlamentní volby se konaly v sobotu. Důchodkyně hovořila o tom, že Dzurinda nikdy žádné volby nevyhrál a přesto několikrát vládl. Na adresu Fica zaznělo, že se ho každý politik bojí. V sobotu v noci jsem pak čekal, jak velký náskok Smer bude mít. Bohužel slovenský statistický úřad pracuje mnohem pomaleji než ten náš. Ve dvě ráno jsem šel spát a ráno zjistil, že Robert Fico slaví velké vítězství.

V České republice jsme samozřejmě volby pečlivě sledovali. Už kvůli tomu, že v posledních letech jsme zaznamenali řadu zajímavých analogií. V roce 2010 vyhrává volby Smer i ČSSD, ale žádná z nich nevládne. Uspěly marketingové politické projekty, typu SaS a VV. Média se štítí Paroubka, na Slovensku Fica. Analogie koneckonců pokračuje dále, třeba otázkami, které v českých novinách poněkud nesmyslně zaznívají. Může takového úspěchu dosáhnout i Bohuslav Sobotka?

Před volbami u některých zvláště pravicových českých novinářů platilo jednoduché schéma: SDKÚ je liberální, pravicová strana, jejíž lídr byl politikem západního střihu (tedy až do období zveřejnění Gorily). Naopak levice je populistická, k sociální demokracii má velmi daleko a Fico je slovenský Paroubek. Vnímavý pozorovatel české politiky však věděl, že Jiří Paroubek nebyl žádné ztělesnění zla a řada jeho kroků si zasloužila uznání.

Pravdivý nebyl ani obraz Mirka Topolánka, který měl výhodu v tom, že se hlásil k pravici. Tak byl u médií předem lepší. Ti, kdo se neorientují ve slovenské politice, podvědomě cítí, že ani s Robertem Ficem to nebude tak černobílé, jak to vidí někteří pražští novináři. Pohled na dnešní Slovensko s vládou jedné strany není pro Čechy nijak alarmující. Rozumný člověk musí Smeru držet palce, protože mu záleží na tom, aby se Slovákům dařilo co nejlépe.

V roce 2010 čeští voliči preferenčním hlasováním ovlivnili výrazně složení Poslanecké sněmovny. Vykroužkovali zdiskreditované politiky a na výsledcích byla patrná nedůvěra ke stávajícím parlamentním stranám. Jen ty dvě nejsilnější přišly dohromady o 25 % voličů. Odpor proti klientelismu a korupci tak voliči vyjádřili zcela jednoznačně. Podobně tomu bylo i před týdnem na Slovensku. Čeští politici čtou výsledky slovenských voleb tímto způsobem. Pokud bude Nečasova vláda s Věcmi veřejnými pokračovat v politice stejným stylem, jaký nyní provozuje, může zásadním způsobem oslabit. V tomto je slovenská zkušenost zásadní.

Pro ty, co se politikou zabývají hlouběji, zůstává Slovensko velmi zajímavým příkladem. Jak je množné, že v poměrném volebním systému, může nějaká strana mít více než padesát procent mandátů? A jak je možné, že v éře politického marketingu mohou pravicové strany tak zásadním způsobem prohrát?

Zkrátka otázek, které přinesly slovenské parlamentní volby, bude dost. Pro mne zůstává jedna kardinální. Může čekat český občan něco od Ficovy vlády? Odpověď je kladná. Důsledné vyšetření spisu Gorila je také českým zájmem. Velmi negativně vnímáme zákaz vydat Nicholsonovu knihu. Rozhodnutí soudu je špatné a vrací Slovensko do doby vlád Vladimíra Mečiara. Ačkoliv nový kabinet do rozhodnutí tzv. nezávislého soudu zasahovat nemůže, morální apel učinit lze.