Komunismus na více způsobů

Jakákoli snaha o definici komunismu se setkává s neúspěchem. Lze si vypomoci pohledem na různé generace. Představa, co je to být komunista, se však u různých lidí natolik liší, že by se navzájem ani nedomluvili.

Mnozí lidé na komunisty nahlížejí, jako na nějaké zvláštní a nepochopitelné tvory a přisuzují jim kdovíjaké vlastnosti, protože prostě nechápou, jak vůbec může někdo být komunista.

Někteří se jich pořád ještě bojí, ale proč vlastně? Copak nebyl komunismus poražen liberální demokracií a volným trhem? Vždyť je přece vědecky a empiricky dokázáno, že nefunguje! Jak to, že z komunismu nebo z komunistů jde pořád takový strach?
Komunistům se připisují dvě protichůdné vlastnosti: Že jsou příliš materialističtí (lidé se podle marxistické teorie řídí hlavně hmotnými potřebami) a zároveň, že jsou příliš idealističtí, protože předpokládají, že v budoucnu lze vybudovat dokonalou společnost (komunistický ideál).

Ačkoliv nejsem historik ani politolog, zamýšlím se nad fenoménem komunismu často. Možná i proto, že se mě to od mého raného mládí intenzívně týkalo, jak už jsem naznačila ve svém prvním článku. Pochopitelně za nikoho nemluvím. Píši jen na základě vlastních zkušeností a svého osobního vidění světa.

Jak všichni víme z českých dějin, komunisté byli těmi, kdo před devadesáti lety opustili řady sociální demokracie jako její radikálnější část, oni byli těmi, kteří se neztotožnili s ideály první republiky, což jim patrně mnozí jinak smýšlející spoluobčané měli za zlé. Komunisté však měli naopak pocit, že nový stát oklamal je. Většinou totiž pocházeli z vrstev, kterým toho první republika příliš nenabídla, mnozí se proto cítili jako outsideři. Osobně si myslím, že pro některé lidi byl nedostatek prestiže v očích spoluobčanů možná ještě horší, než to nedostatečné materiální zabezpečení. Vadilo jim, když jimi někdo pohrdal. Otec, pocházející z nemajetné rodiny s dvanácti dětmi někdy vzpomínal, jak ho učitel ve škole před tabulí zesměšnil, protože měl u kabátu každý knoflík jiný. To bylo sice ještě za Rakouska, ale ani první republika neznamenala nějaký zásadní obrat.

Proletář nemá vlast! Tím se komunisté vždy řídili. Když se ale později na obzoru objevilo nebezpečí fašismu, byli připraveni svou zemi proti tomuto nebezpečí hájit a spojit se kvůli tomu se všemi demokratickými silami. Nebudu se ale podrobně zabývat postavením dělníků v předválečném Československu ani popisem tehdejší politiky KSČ. Po válce strana procházela proměnou ze stadia revolučně-aktivistického do stadia byrokratického. Situace byla o to složitější, že v SSSR, který si KSČ brala za vzor, nastoupilo byrokratické stádium už daleko dříve, aniž si to většina komunistů uvědomovala. Těžko mít za zlé tehdejším komunistům, že obdivovali Stalina, když neznali skutečnou realitu. Pokud k nám vůbec pronikly nějaké negativní zprávy, přijímali je pochopitelně jako buržoazní propagandu, tedy jim nevěřili. Člověk s jakýmkoliv politickým přesvědčením se vždy dívá na svět prizmatem svého přesvědčení. Styk strany revolučně-aktivistické, jakou KSČ před válkou určitě byla, se stranou byrokratickou, jíž byla sovětská komunistická strana, nemohl pochopitelně zůstat úplně bez vlivu, ale přesto KSČ svými řadovými členy stále plnila zároveň roli aktivního politického hnutí.

Po válce byly zdecimované řady KSČ doplněny a početně navýšeny novými lidmi. Tyto mladé lidi, pocházející z různých společenských vrstev, strana přitáhla morálním kreditem získaným během nacistické okupace. Celé poválečné období bylo obdobím velkého idealismu. Zvlášť nově přijatí mladí členové měli velká očekávání směrem k budoucnosti. Když se ukázaly stinné stránky režimu, tak z toho vystřízlivěli a někteří později dokonce ze strany odešli.

První rozčarování přinesl rok 1956 s odhalením kultu osobnosti. Mnozí ale stejně Chruščovovi nevěřili. K jeho nedůvěryhodnosti přispívalo i celkové vystupování (údajně tloukl botou do stolu apod.). Pamatuji si, že jsme dlouho měli doma nějakou tehdejší brožurku se závěry 20. sjezdu, z níž vůbec nebylo patrné, co se vlastně stalo. Tak nejasně to bylo popsáno. Především předváleční komunisté dělnického původu, kteří vlastníma rukama budovali stranu a socialismus, si patrně nechtěli připustit, že to s tím Stalinem opravdu tak bylo. Pokud by se tomu někdo divil, tak oni si to mnozí opravdu nemohli připustit, aniž by skončili u psychiatra.

Při ztroskotání ideálů bývá asi ze všeho nejtěžší vůbec si nějaké ztroskotání připustit. Někteří nakonec alespoň v duchu doufali, že to přece nebylo tak hrozné. Neschopnost sjednotit se na postoji ke kultu Stalinovy osobnosti a všemu, co s tím bylo spojeno, do společnosti vnesla nejistotu. Vzpomínám si, že jsem se jako dítě v šedesátých letech několikrát doma ptala, proč se naše ulice dřív jmenovala Stalinova a teď už se tak nejmenuje. Otec to vždycky nějak zamluvil. (O událostech roku 1968 už jsem psala, že je otec za své nepřijal a spatřoval v tom snahu intelektuálů a příslušníků někdejší buržoazie o sblížení s kapitalistickým světem.)

Rokem 1969 vzal idealismus ve straně a společnosti za své a nastoupilo období tvrdého pragmatismu, tedy názoru, že je dobré to, co je, a nemají se vymýšlet nějaké nové vize. Přít se o to, kdo víc zradil původní myšlenku nemá smysl. Řekla bych, že původní myšlenku zradili jak někdejší idealisté, kteří se po neúspěšných pokusech o nový typ socialismu de facto smířili s pouhými úpravami kapitalismu, tak pragmatici reálného socialismu, kteří se smířili s existencí donucovacího aparátu. Je to svědectví o tom, že člověk se může nevlastní vinou dostat do neřešitelné situace, kdy není možné nezradit sám sebe. Pokud označíme stádium revolučně-aktivistické jako A, stádium idealistické jako B a stádium pragmatické jako C, pak C je sice zradou A, ale pokud se mu chci vyhnout tím, že se vrátím k A, musím zároveň anulovat vše pozitivní, co se udělalo ve stádiu B a C, čímž pouze nahraji na smeč kapitalistům. Navíc se tak dvě skupiny, kterým šlo původně o totéž, dostaly do falešného rozporu, kterým se celý problém neskutečně zamotal. O něčem podobném píše Žižek ve své knize o Mao-Ce-Tungovi a kulturní revoluci v Číně nebo Badiou ve Svatém Pavlovi, když poukazuje na to, jak se svatost v nelidských podmínkách, jež ve skutečnosti vládnou světu, zákonitě mění na kněžství, čili vytváří kolem sebe obrannou linii, která nakonec tu svatost zruší.

Ke dvěma zmíněným generacím komunistů (a dvěma stádiím vývoje komunismu) mezitím přibyla generace třetí, která už se v tom narodila, tedy jejichž rodiče většinou byli a zůstali ve straně nebo alespoň neměli vůči ní antipatie. Tihle lidé už neměli nic společného s revolucionářstvím, radikalismem ani s poválečným nadšením. Byli prostě odmala vychovávaní v poměrech, v nichž brali společnost jako něco daného, jako normální věc, prostě ten známý „reálný socialismus“, s níž je třeba počítat a přizpůsobit se mu. Dnes pravděpodobně tito členové tvoří jádro KSČM. Já jsem k nim vlastně patřila také, ačkoliv jsem se mezi pragmatiky nikdy nepočítala. Možná proto, že jsem měla díky rodičům, patřícím ke starší generaci, zprostředkován i kontakt s dávno minulým obdobím, kdy byla strana ještě živým hnutím. Tak jsem byla (alespoň zpočátku) takovou opožděnou a naivní idealistkou. Pochopitelně si nemyslím, že jsem kvůli tomu lepší, než ti druzí. Navíc se i mezi těmi pragmatiky nějaký ten idealismus sem tam vyskytoval.

Ten, kdo tvrdí, že po roce 1968 nevstupoval do strany už nikdo z přesvědčení, že všichni přece museli vidět, jak to doopravdy je, a tedy tam všichni vstupovali kvůli kariéře či nějakým výhodám, ten je na omylu. Nic takového nemusel vidět a vnímat člověk, který byl v komunistickém prostředí už vychován a jednoduše se s ním identifikoval. Nemá pravdu ani ten, kdo si myslí, že komunista se stává komunistou vstupem do strany a vystoupením jím být přestává. Že v tom není nic jiného... Jak u koho. Záměrně zde nepíši o lidech, kteří do strany vstoupili opravdu jen z čirého kariérismu a uměli dokonale využívat výhod členství. Takoví lidé by vstoupili kamkoliv a najdou se vždy a v každé době. Nebudu rozebírat ani nejmladší generaci (KSM), protože ti podle mého názoru často ani nevědí, o čem mluví.

Komunisté, kteří vyrostli v minulém režimu, tedy „už v tom byli vychovaní“, se s předlistopadovou společností většinou ztotožňovali a pro její kritiky a odpůrce měli málo pochopení. V podstatě o nich nic bližšího nevěděli. Těžko jim lze ovšem vyčítat nedostatek pochopení vůči disidentům, když jejich světy byly úplně odlišné. Nebylo reálné očekávat od nich, že budou litovat signatáře Charty, zaměstnané kvůli politickým problémům třeba v kotelně nebo na šachtě, když mnozí z nich (nebo jejich rodiče) tam sami pracovali po celý svůj život. Samozřejmě byly i v té době mezi komunisty velké názorové rozdíly - záleželo na dosaženém vzdělání, na postu, který ve straně zastávali i na jiných okolnostech. Osobně mohu říct, že jsem před listopadem měla jen mlhavou představu o disentu a vůbec žádnou představu třeba o praktikách StB. Ani jsem o takových věcech nepřemýšlela. To uvádím jen jako ilustraci jiného pohledu na situaci.

V roce 1989 musela strana pod tlakem událostí rezignovat nejen na vedení společnosti, ale i na svůj původní smysl a cíl. Členové strany tehdy zaujali různé postoje. Hodně jich vystoupilo nebo prostě přestali chodit na schůze. Já sama jsem dlouho nevěděla, jak se mám zachovat, přestože už před listopadem jsem cítila, že strana není taková, jaká by měla být, hlavně kvůli formalismu a neschopnosti opustit vyježděné koleje. Také mi ovšem bylo jasné, že nejsem schopna s tím nic udělat.

Přesto jsem po té faktické porážce pociťovala vystoupení tak trochu jako zradu. Vždyť deset let předtím, při vstupu do strany jsem si naivně myslela, že právě já patřím k těm, kteří jsou nejvíce přesvědčení, že já budu přesvědčovat ostatní! Bylo to pro mě strašně těžké vrátit asi za dva roky po listopadu legitimaci. Sbírala jsem k tomu odhodlání celé měsíce. Ale když jsem pochopila, že se vracíme ke kapitalismu, protože socialismus se ukázal jako nemožný, a strana se s tím v podstatě smířila, neviděla jsem žádný důvod, proč bych v ní měla zůstat. Já prostě nejsem člověk, který drží partu, když v tom nevidí žádný smysl. Možná jsem tak trochu individualistka, to připouštím. A nerada se přizpůsobuji tomu, co se mi nelíbí. Nikdy mi však nešlo o hmotný prospěch nebo výhody. Kvůli tomu jsem ve straně nikdy nebyla.

Někteří členové tedy po listopadu setrvali, jiní odešli. Myslím si, že z toho nelze vyvodit nějaké exaktní závěry, jako že odešli takoví a zůstali makoví. Život není vůbec tak jednoduchý.

Tuším, že po stránce psychologické se pro mnohé komunisty stal listopad tak trochu osobní tragédií, která ovšem nemusela být patrná hned od začátku, nýbrž až ve zpětném pohledu. Nebylo totiž hned jasné, kam bude společnost směřovat. Každopádně u některých starších lidí došlo ke zborcení jejich světa. Oni už si to nedovedli ve své hlavě srovnat, jako třeba moje tehdy 73-letá maminka, u níž to vedlo k rychlému úpadku duševních schopností a ztrátě celkové orientace. Ale nebudu z ní dělat oběť. Vím, že budování socialismu v padesátých letech bylo pro některé lidi mnohem horší. Přestaňme se už přít, kdo je větší obětí, protože to vážně nemá smysl.

Kdyby se polistopadová demokracie vyvíjela podle představ těch, kdo si ji přáli, patrně by komunistů rychle ubývalo. Jenže všechno je dnes úplně jinak. Dlouhodobá antikomunistická propaganda navíc patrně způsobila jakousi sektářskou uzavřenost části členstva a její obrácení směrem do minulosti, což pro společnost není dobré. Pan Šaradín má pravdu v tom, že strana žije hlavně jakoby sama pro sebe, byť je názorově značně nesourodá. On také ve svém článku napsal, že komunisté urazili od listopadu kus cesty směrem k demokratickým pravidlům hry, ale prý by mohli být pokornější.

Jenže proč si vlastně myslí, že by měli? Vždyť to, co se dnes děje (ekonomická krize a krize liberální demokracie), mohou někteří z nich naopak chápat jako důkaz toho, že vlastně měli pravdu. Nepřibylo snad k jednomu problému, který byl vyřešen návratem ke kapitalismu deset jiných? Ovšem, krize patrně nebude trvat na věky, situace se může změnit. Ale momentálně jim vývoj nenaznačuje, že liberální demokracie je rozumnější systém, než byl reálný socialismus. Pohádka o tom, že komunisté jsou viníky současného stavu společnosti, už přestává fungovat, zejména díky tomu, co se dnes děje na západě. Nakonec se vždy vynoří otázka, kdo vlastně může za to, že se fenomén komunismu vůbec objevil.

Nesmyslem by ovšem bylo přisuzovat českým komunistům schopnost vrátit poměry před listopad 1989. Ne, že by si to někteří z nich nepřáli, ale ve straně k tomu neexistuje žádný reálný potenciál. Lidé, kteří jim takovou schopnost připisují, jsou mimo realitu. Nemají vůbec představu, jak akceschopná byla strana v době, kdy se chopila moci, a to každý její člen. To vše je dávno pryč.

Uvědomuji si, že toto mé dělení na generace a zároveň na období živé strany, období idealismu a období pragmatismu je hrubě zjednodušující. Skutečnost byla ovšem daleko složitější. Konec konců je vztah k samotné myšlence komunismu vždycky osobní záležitostí. Představa, co je to být komunista, se u různých lidí natolik liší, že by se snad navzájem ani nedomluvili.

Určitě tady nemusím zdůrazňovat, že komunismus v žádném případě není totožný s fašismem, jak tvrdí pravice. Že komunisté naopak vždy byli hlavními protivníky fašistů a nacistů. Dějinná porážka komunistů přispěla k současnému vzestupu krajní pravice.

Komunismus ale není minulostí, i když se nutně nemusí vázat k někdejším vnějším atributům (kladivo a srp, rudé prapory, obrazy marxistických klasiků a pod.). To vše jsou nepodstatné věci, které si lze snadno odmyslet. Násilný převrat pochopitelně není nutný a dnes ani není žádoucí. Nikdo nemusí vstupovat do KSČM, aby se mohl označit za komunistu. Prostě se tak musí cítit. Nemusí si představovat žádnou eschatologickou vizi, může třeba vnímat komunismus (dokonalou spravedlnost) jako něco nedosažitelného, k čemu se však člověk (a společnost) může přibližovat, něco, co nám usnadňuje orientaci ve světě a v životě jako kompas.

Zkrátka to, co dává smysl naší existenci i existenci celého lidstva. Komunismus je nadějí pro všechny outsidery, že se jednou znovu vrátí do hry, a pro všechny, kdo s nimi soucítí, ačkoliv sami outsidery nejsou. Je to univerzální naděje pro všechny, protože nikdo si nemůže být naprosto jist, že se v budoucnu nestane z nějakého důvodu sám outsiderem. Jedinou možností, jak být skutečně svobodný, je žádat stejnou svobodu pro všechny, čili v podstatě rovnost.

Proti tomu, aby se znovu objevili autentičtí komunisté, tedy autentičtí nositelé myšlenky komunismu, proti tomu nezmůže nikdo nic, pokud k tomu nazraje doba. Kdo je levicově zaměřen a přitom se komunismu bojí (má obavy z toho, že by se komunisté mohli v budoucnu znovu dopouštět revolučního násilí), udělá nejlépe, když se sám stane komunistou, aby tak mohl uplatnit svůj vliv na budoucí tvář nového komunismu.

A na závěr: Mám neodbytný pocit, jako by ta roztržka komunistů s nekomunistickou částí národa byla jedním z důvodů, proč se dnes nachází česká společnost v takové situaci, v jaké se nachází. Národ by jim měl už konečně odpustit. A těm z komunistů, kteří se pořád cítí jaksi uražení, že lidé odmítli jejich vedoucí úlohu, těm vzkazuji: pokud vám leží na srdci osud nejen téhle země, ale celého světa, zapojte se do práce mimo stranu. Komunismus přece nemůže být zakopanou hřivnou, kterou je nutno po letech vrátit v neporušeném stavu. Daleko spíše se podobá věčně živému ohni, v němž staré zaniká a nové vzniká. Nečekejte na žádné pokyny ústředí, vstupujte do občanských iniciativ, spolupracujte s lidmi. Nenechávejte si své zkušenosti pro sebe.

A co si myslíte vy? Diskuse (20 příspěvků)

Jan Samohýl - Programátor, Praha

Já bych slovo komunismus vůbec nepoužíval Pátek, 2.Března 2012, 09:03:9

Asi bychom měli přestat používat slovo komunismus.

Původní definice byla (asi z komunistického manifestu) jako státní vlastnictví výrobních prostředků. Ovšem tady se může zásadně lišit, jak je vlastně ten stát řízen. Znamená to demokracii, nebo nějakou formu hierarchického rozhodování? Navíc je to patrně dost rigidní i tak, monokultury znamenají smrt. Zkrátka, tato definice nevyjasňuje nic ani na levici, ani na pravici.

Související problém s tím pojmem je, že porovnání čehokoli existujícího (třeba kapitalismu) s komunismem kulhá, protože komunismus označuje ideál a pak záleží na temperamentu, zda to člověk vidí černě nebo bíle.

A nakonec, režimy, které se označovaly za komunistické nebo socialistické, měly a mají k tomu ideálu dost daleko. Což je dané částečně dvěma předchozími body - zkrátka není moc jasné, jaký vlastně systém to má označovat. Ovšem tady je spíš problém, že mnoho lidí nedokáže rozlišit název myšlenky a konkrétní implementaci (přestože, kupodivu, v případě Německé demokraticke republiky jim to problém nedělá).

Takže bych se spíš zaměřil na konkrétní věci, co má jak fungovat, než na nějaké mlhavé pojmy. Jinak ta diskuse asi bude postrádat smysl.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

ah, chtěl jsem napsat.. Pátek, 2.Března 2012, 09:05:57

..že řada lidí nedovede rozlišit "objektivní" označení nějakého systému pohledem zvenčí a "subjektivní" označení, tedy to, jak ho označují jeho představitelé.

Evoluce2

Martin Ševčík - Přisluhovač globálního kapitalismu 2, Frýdek-Místek

Pane Samohýl Pátek, 2.Března 2012, 11:28:45

Omyl na samém začátku Vašeho příspěvku. Veřejné a nikoli státní vlastnictví výrobních prostředků a to je radikální rozdíl. Komunismus měl právě rozpustit stát, z tohoto hlediska nikdy žádný komunismus nebyl. Ostatně to ví každý "levičák" ;-).

Nevypouštět slovo komunismus ale naopak rehabilitovat. Nejde o to dodržet, co měl být - nezaškatulkovat. Přidávám se k paní Hájkové, že je to hlavně pochoden Rovnosti. Zrovnoprávnění "části bez účasti". A tou je třetí svět, stejně jako vzrůstající podíl deklasovaných na západě, bezdomovci, které jde dnes bez pohnutí nechat umrznout, slepice mačkající se v koncentrácích i fauna flora pustošených pralesů.

Je mi 29 volím Sociální demokracii, kdyby se tak neznemožnili, tak bych dnes asi spíš volil zelené, ale jsem komunista v podání paní Hájkové.

Jiří Karen - Opava

Těžko říct Pátek, 2.Března 2012, 12:01:2

Komunismus možná. Ale bez vševědoucího předvoje, Revoluce, Strany, náboženského étosu, vědeckého pozitivistického objektivismu, diktatury proletariátu, bez dělení společnosti na bílé (lid) a černé (kapitalisty) atd. No nevím, co nám zůstane? :) Myšlenka rovnosti?

Já bych se k tomu pojmu nevracel. Marxistická kritika je vynikající, řešení kulhá na všechny tlapy.

Rovnost lze nastolit jenom v nehierarchických strukturách a tyto struktury je třeba budovat zdola. V komunistickém smýšlení pořád cítím takové to "Hele, my jsme objevili, jak to je, my vám to řeknem a spasíme vás do říše blaha".

Petrasek Milan - penzista

I já jsem komunista Pátek, 2.Března 2012, 12:04:33

a proto volím kteroukoliv partaj, která znemožní usurpaci moci seskupením jakéhokoliv zbarvení.
Je pravda, že zájem o svobodu dnes projevují jen komunisté?

Jiří Karen - Opava

Vypouklé zrcadlo Pátek, 2.Března 2012, 12:09:21

Tuším, že Havel kdesi napsal, že veškeré hrůzy 20. století jsou jenom vypouklými zrcadly naší civilizace (evropské modernity?). Tedy určitého způsobu uvažování Západu. Podle mě komunismus svými kořeny do modernity patří. Možná by nebylo špatné se zkusit odpoutat od tohoto typu přemýšlení o světě (samozřejmě v určité návaznosti zkušeností).

Petr Litschmann - M.Žižkov

ochutnám, děkuji Pátek, 2.Března 2012, 14:44:41

Na první pohled mne na podávaném chodu zaujaly dvě třešničky: "na více způsobů""nemuseli vědět". - To je jistě pravda, jenže takový přístup má svá dvě jadérka: ´zarputolosti nevnímání´a´vnějškové extrémnosti zastávaného´ a to vše v soustu ´spolkneme za každou cenu´nebo´to snad nemůže být tak zlé´ nebo ´ale když nic lepšího nemáme´ v závislosti na škále chutí konzumentů a dobovém kontextu. Narozen téměř po všem, mohu dnes obě třešničky vynechat, no je zřejmé, že kdo byli nejednou Sophiinou volbou nuceni je obě polykat, je ještě dnes těžce tráví a odpouští, což opravdu nezávidím.

Mladí bývají často idealističtí a zdánlivé drobnosti přehlížejí, často chtějí také všechno hned a jaképak zdržování. Ovšem věřím, že se pro nastupující generaci trávicí pochody předchozích generací ochutnávačů stanou ponaučením (díky článku na způsob autorky) či snad až mementem (v případě jiných receptů). Ale nechápu, kde beru ten idealismus... hmm

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 2.Března 2012, 16:17:21

V tomhle článku mi nešlo primárně o komunismus jako režim nebo systém (tedy zda byl či nebyl, případně může či nemůže být). Šlo mi o samotnou myšlenku komunismu a taky o identitu lidí, tedy komunistů, kteří se tak či onak k té myšlence hlásí nebo se tak aspoň tváří. O to, jak je ta identita chápána zevnitř, tedy jimi samotnými, a zvenčí (tedy nekomunisty) a o konfrontaci těch různých pojetí. A pochopitelně mi dlouhodobě jde o rehabilitaci pojmu, kterou považuji za svůj cíl (a doufám, že nejsem sama), i když samozřejmě nevím, zda je to cíl reálný. To zatím nejlépe pochopil M. Ševčík, kterému za to patří můj dík.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 2.Března 2012, 16:19:4

Jiřímu K. chci sdělit, že v žádném případě si to nepředstavuji tak, že se má společnost dělit na "chytré komunisty", kteří vědí co a jak a ostatní "hloupé" lidi, kteří se jimi mají dát vést. Nic takového vůbec nemyslím. Zásadně bych taky nenutila nikoho, komu se to slovo nelíbí, aby si tak říkal. Naopak, kdo chce, ať si říká anarchista, kdo chce, ať si říká liberál, sociální demokrat, humanista, křesťan či nevím jak ještě. Chtěla jsem jen poukázat na jistou univerzálnost skrytou v pojmu, když se oprostí od určitých představ, které si s ním spojujeme. Jiří poukazuje na to, že po oproštění od nánosu zbude jen rovnost. Ano, ale je to snad málo? Jak jinak lépe označit, ty, kdo chtějí rovnost, aniž bychom použili nějaký zastaralý pojem?
Ještě k té modernitě a k "hrůzám 20. století": Byla snad předchozí staletí bez hrůz? To si možná představoval Václav Havel nebo někdo podobný, kdo hledá "zlatý věk" kdesi v minulosti, tedy před modernitou. Hlavně bychom se měli starat, aby skončily všechny současné hrůzy a nové se pokud možno neobjevovaly. Jiří má patrně blízko k Bělohradskému. Já ho sice uznávám, ale nemluví mi nijak zvlášť ze srdce. Mě oslovil spíš Žižek, i když nemůžu ani s ním ve všem souhlasit. Pokud Badiou a Žižek měli v úmyslu vyvolávat původního ducha komunismu, tak u mě docela uspěli.

Jiří Karen - Opava

Sobota, 3.Března 2012, 11:25:48

Já se prostě obávám, že "komunismus" je myšlenka rovnosti příliš obalená "takovou tou moderností". Dá se vyčistit skvrna nánosu bez poškození látky? Nevím.

Řekl bych, že charakter hrůz ve dvacátém století byl specifický v důsledku objektivního vědeckého Rozumu a Pokroku. Taková lidmi vytvářená jatka doposavad nebyla technicky možná. Zlatý věk jistě nikdy nebyl, ale je rozdíl, jestli se vraždíme šutry, anebo atomovými bombami a plynem.

Komunismus asi bude děťátkem toho protivného Rozumu, řekl bych.

Tak když se bavíme o rovnosti, bavme se o rovnosti. Na to nepotřebujeme (boužel podle mne nenapravitelně zdiskreditovaný) pojem komunismus, ne? Je třeba rovnost definovat a vtloukat neoliberálům do hlav, že rovnost není stejnost.

On ten "komunismus" znamená tolik, že se s tím blbě operuje...

Petrasek Milan - penzista

jistá univerzálnost skrytá v pojmu komunista Sobota, 3.Března 2012, 11:30:6

je dána ideály moderní demokracie a je zaštítěna utopickou vizí vyloučení lidské destruktivity vírou v dominanci dobra. Jde o utopii, která je osvícenými komunisty vnímána jako neuskutečnitelná, ale zároveň i nepostradatelná. Jde tedy o společenský projekt evropského romantismu sestávající se z řady pokusů - viz marxistický.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 3.Března 2012, 12:09:6

Komunismus není dítětem modernity. Prvotní křesťanství bylo svou podstatou taky komunistické. Jenže ten pojem před Marxem nikdo nepoužíval.
Ono v té moderní době bylo všechno masové, ať už se jedná o nepříjemnosti nebo příjemnosti. Všechno to, co předtím nikdy masové nebylo. Nejen ty popravy, ale i masový konzum, masová turistika, masové školství, masové zdravotnictví. Možná to bylo mimo jiné umožněno i tím, že těch mas podstatně přibylo a začaly se víc prosazovat. Nic proti kritice modernity nemám, ale vidím i její pozitiva. Zajímavé je, že nám jde o všechny lidi, ale masy jsou nám protivné.
Nesázím všechno na to, že se pojem podaří rehabilitovat, když už je tak zprofanován. Možná, že se to nepodaří. Nikdo ale nemůže jakkoli bránit tomu, aby byl používán i v kladném smyslu slova, když se s ním lidé stále identifikují. Pak by se totiž muselo počítat s tím, že tito lidé zůstanou zcela stranou všeho politického dění. Za prvé by to byla škoda pro vlastní dění a za druhé si nejsem jistá, zda by je k tomu někdo donutil. A říkat jim: to, co teď děláš, to vlastně s komunismem nemá nic společného, to je boj za rovnost, svobodu a solidaritu? Když ten člověk si myslí, že to právě je komunismus? To taky nedává smysl. Myslím si: kdo chce, ať ho používá, kdo nechce, ať nepoužívá. Uvidíme po nějakém čase, co převládne.
A vůbec, mohli bychom o tom besedovat. To by nebylo špatné.

Petr Litschmann - M.Žižkov

nic lepšího prý nebude.. Sobota, 3.Března 2012, 14:51:52

Jesli bylo možné obejít se před Marxem i v komunitních společenstvích křesťanů bez pojmu "komunismus", jaký je důvod se neobejít bez pojmu "komunismus" ve století 21.? Je snad možnost nového myšlení -jakkoliv inspirovaného historickým - utopií? Nebo jen narážíme na konzervativní myšlení generací našich otců a matek? (tak jako brzy sami budem konzervovatět.. hmm)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 3.Března 2012, 15:33:39

Na to nemohu než poukázat, kolik zločinů má za sebou reálné křesťanství. A přece proti podstatě křesťanství nic nemám. Vše se pravda odehrálo v dobách, kdy křesťanské církve měly velkou moc nad lidmi. A tak je tomu s mocí vždycky. O tom, jak moc kazí a korumpuje skupiny, které se k ní dostanou, píše například Komenský v Labyrintu: "Když z pobožných někdo (světem vládne), mnoho pochlebníků a pokrytců k houfu pobožných se mísí, a těmi přímisky i oněch pobožnost chládne: ježto v čas otevřené persekucí sami pobožní a v plné horlivosti Bohu slouží." Moc prostě nikomu nesvědčí.
Novými pojmy se ostatně nic nevyřeší. Zajímavé je, že u toho křesťanství nikomu ty zločiny nevadí. Pojem se zatím nezprofanoval, protože je za tím tisíciletá síla zvyku, že křesťanství je něco pozitivního. Toho se bohužel u komunismu nedostává, protože tolik času neměl zatím k dispozici.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Sobota, 3.Března 2012, 19:45:25

Tak teď nevím, esli sem se zas nějak blbě vyjádřil, nebo jde opět o nějaký závan, anebo to nebylo na můj text..
Pozastavil bych se nad tvrzením, že hříchy křesťanských mocí nikomu nevadí, to (i za sebe a blízké) pochybuji.
Možná jsou ale opravdu výhody pojmenovávání rovnosti&bratrsví&..mnohé další - jedním termínem KOMUNISMUS málo známé, možná se o nich málo hovoří a tak nám mladším není moc jasné, proč je tak nenahraditelný?

Jan Samohýl - Programátor, Praha

Sobota, 3.Března 2012, 19:49:6

Pane Ševčíku, jsem levičák a dobře chápu, co si pod komunismem levičáci představují (tak nějak - spektrum je široké). Ale skutečně, když si přečtete Komunistický manifest, nemluví se tam o demokracii, ale o Státu (s velkým S, a dokonce se tam píše "podle vzoru současných států").

Paradoxně, abych si ten manifest přečetl mě přiměl jeden libertarián v práci, s kterým vedeme vášnivé spory. :-) On jejich požadavky považuje za jakousi formu násilí, já na nich, kromě snad bodu 4 a té nešťastně mlhavé definice státu, nespatřuji nic nemorálního (ale chápu, že to je věc vkusu), a s bodem 10 (zrušení dětské práce) musí souhlasit každý normální člověk. Do té body jsem měl za to, že ten manifest je mnohem tvrdší.

Takže, jelikož považuji požadavek na demokracii za podstatný (dokonce bych řekl, že je pro mě důležitější než levice), vzdal bych se toho pojmu komunismus. Sice chápu, že to je svým způsobem ústup propagandě, ale objektivně - není to nejlépe definovaný pojem pod sluncem.

Daleko lépe mi přijde (pokud už musíte prosazovat systém bez soukromého vlastnictví, a já jsem z určitých pragmatických důvodů na vážkách) používat pojem demokratická nebo participativní ekonomie. Sice je to trochu užší, alespoň to není zprofanované a má to dobře definovaný výsledek (na systém, o jehož existenci zatím nevíme).

Paní Hájkové, co se týče "křesťanství", s tím mám problém také. V podstatě mi přijde, že ten pojem je, jako zdroj morálky, k ničemu. Když si vezmu desatero, tak asi 3 věci jsou přijatelné, zbytek je zastaralý. A ty 3 věci v podstatě uznávají všichni lidé a všechny kultury na světě. Pokud z něčeho skutečně morálně vychází moderní západní civilizace, pak je to osvícenství (zejména v myšlence rovnosti všech lidí), a nikoli křesťanství (jakkoli by řada zbožných lidí ráda tvrdila opak).

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

ad zmatky kolem pojmu komunismus Sobota, 3.Března 2012, 20:00:58

pí Hájková má pravdu v tom, že pojem komunismus má více tváří, i když u nás zdomácněla zejmena ta spojovaná s minulým režimem (o kterém sami komunisté říkají že komunismem nebyl).
1) je tu opravdu staletá předmarxovská tradice - čerpá z různých rovnostářských a komunitních představ (antická "communis", společenství
ranných křesťanů a nebo experimenty prvních utopistů). Moderní použití slova lze nalézt také před Marxem a to už u Etiena Cabota (někdy 1839).
2) sám Marx se kriticky vymezuje k idealismu utopistů (mezi prvními Babeuf, pak iví Weitlingovi spraveldiví a především levičácký blanquismus), ale i k anarchokomunismu. Kromě Komunistického manifestu (1848) se ale prakticky angažuje v socialistickém hnutí. Engels pak po jeho smrti na vzniku II. internacionály. K předbolševické podobě komunismu se přibližuje i česká tradice šmeralismu i když KSČ vznikla podle 21, požadavků kominterny.
3) Velký řijen dal světu leninskou a poději stalinskou verzi komunistického hnutí a Kominternu jako polovojenskou nadnárodní strukturu.
Je tu extrém válečného komunismu z občanské vláky v rusku či zneužití pojmu komunismus v Polpotově Kambodži. K postbolševické či nestalinské variantě lze pak přiřadit zejm. hledání reformních komunistů, tzv. osmašedesátníků, eurokomunistů apod., těmi prvními většinou cejchované jako revizionistické. Relativně samostané postavení má hnutí trockistické.
To jsou jen vybrané věci, celý tento proud má svoji historii, strukturu a házet ho do jednoho universálního pytle dost dobře nejde. Dnes se docela významně programově liší i jednotlivé komunistické strany, včetně těch v EU. takže to nejde ani zglajšaltovat ale nejde ani škrtnout, že se jaksi nehodí. Sorry, neberte to jako školení, ale opravdu to není tak prosté.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Sobota, 3.Března 2012, 23:27:5

Britské listy: můj článek k výročí 21.8.2008

Co levice osmašedesátníkům dluží

Jako nestraník z doby reálného socialismu a zakládající (ještě v roce 1989) člen té sociální demokracie, která se 19.11.1989 fakticky a 9.2.1990 úředně obnovila na území České socialistické republiky, si vážím Pražského jara a s určitými připomínkami i jeho předních aktérů.

Můj vztah je ovšem zabarven určitou unavenou a soucitnou nostalgii k době, která byla bezpochyby nesena společenským elánem, nadšením a taky jednotou, o které si ale moje generace pochopitelně nedělá iluze, protože jsme jí pár týdnů a snad měsíců roku 1989 a přelomu let 1989/1990 také zažili a víme jak končila. Dnes víme, že jde prostě o situaci, kdy jistou dobu jde nezvykle mnoho lidí stejným směrem a lidé z tohoto zástupu, jak se otáčejí po ostatních jdoucích stejným směrem, prostě propadají nadšení z tohoto faktu. Obvykle pak ale následuje frustrace z toho, když se ukáže, z jak rozmanitých příčin šli lidé stejným směrem a vedle sebe …

To, čeho si skutečně vážím, byl krátkodobý rozsah osobní svobody a politických svobod, které jakoby nedržel „na uzdě“ nikdo – ani politický monopol komunistické politické moci ani ekonomická síla soukromého kapitálu

Není divu, že je Pražské jaro tak blízké tzv. kritickým levicovým intelektuálům, stoupenců, kteří si takto asi připomenou obecně sdílenou Marxovu definici týkající se společenské soustavy expanze a nadvlády tvořivé a tvůrčí práce, ve které by mělo platit, že „… svobodný rozvoj jedince je podmínkou svobodného rozvoje všech“ – kde svobodný rozvoj jedince není přepychem či nákladem ani nějakou „šlehačkou na dortě“ ekonomické kalkulace (protože i v té kalkulaci by měl v této předpokládané společnosti budoucnosti obstát). Tato částečně očekávána, částečně projektovaná společenská soustava bývá mnohými nazývána komunismem. Jinými nebývá pojmenována, ale vždy je směrníkem nebo ještě lépe pólem, ke kterému by měl ukazovat kompas vedoucí úsilí všech, kteří se hlásí k té svobodomyslné levici, která vyrostla na osvíceneckých a obecně liberálních základech – ať už marxistických, millovských nebo jiných …

Není tedy divu, že právě takovému kritickému levicovému intelektuálovi se musela z toho Pražského jara 1968 trochu zatočit hlava. Asi jako Sutterovu předákovi Marshallovi, když se mu (shodou okolností v lednu revolučního roku 1848) v náhonu pily na dně American River v kalifornském podhůří Sierry Nevady zatřpytila zlatá zrna. Víme, že ani předákovi ani jeho šéfovi zlato štěstí nepřineslo – předákův švýcarský zaměstnavatel pak hlavně zápolil s rozdivočelými zlatokopy (diggery), až se nakonec přesunul do míst, kde žádné zlato pro jistotu nebylo.

Nevím sice, co se Janu Augustu Sutterovi honilo v hlavě, když opouštěl zpustošené zbytky své usedlosti Nová Helvetia, ale znám dost příběhů lidí z mého okolí, kterým aktivní účast na Pražském jaru zničila život, kdy buď manželka či manžel nebo jeho vlastní Alter Ego vztekle opakovali

„Tady máš tu svobodu, že ses na to taky …“

Možná, že mnozí aktéři Pražského jara pociťovali dokonce alespoň v hloubce své duše mučivé dilema těch, kteří tuší, že ty nejortodoxnější konzervativci, nejodpudivější postavy starého bolševismu, všichni ti jodasové a famírové mají ve své podstatě pravdu …

Takže co to vlastně levice těm osmašedesátníkům dluží, jak se ptá název tohoto příspěvku ?

Jenom „maličkost“ – model, kde by pluralita a svobodné volby neohrožovaly systémovou reprodukci socialismu.

Nic víc – jenom tuto „drobnost“ …

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 4.Března 2012, 07:01:24

Pane Tejkle, oni totiž ti "ortodoxní" se kdysi řídili heslem: "Když mě chválí nepřítel, musím se zatraceně dobře na sebe podívat, co vlastně dělám špatně."
Dnes už je to heslo použitelné docela těžko, protože ten "nepřítel" je čím dál tím zamlženější.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 4.Března 2012, 13:12:51

Když se člověk dívá zpětně na svůj život a na dějinné události, neubrání se myšlence: A kdyby to proběhlo všechno úplně jinak, byli bychom teď to, co jsme? Byla bych třeba já to, co jsem teď nebo bych byla někým úplně jiným? A kým vlastně? Bylo by to dobře nebo špatně? Jsme vůbec tak svobodní, jak si myslíme? Kde je potom dobro a zlo, když lidé dějiny tvoří a zároveň jsou jimi tvořeni?