Prázdné křeslo zatížené k prasknutí

Po abdikaci německého prezidenta Christiana Wulffa se z formálně nejvyššího úřadu v zemi stává noční můra sousedních politiků. V celém zamotaném příběhu za pozornost stojí hlavně jeho kulturní rovina. O politiku tu jde až v druhé řadě.

Paní německé prezidentové to moc slušelo, když stála vedle pana manžela, který u pultíku četl, že odstupuje. Kostýmek námořnických barev modré a bílé mi připomněl někdejší oblíbené oblečky měšťanských dětí. Paní prezidentová se tvářila nesmutně i nedrze, vypadala prostě výborně.

Odstoupení prezidenta je pro Němce událostí kulturní, přestože se jejich média tváří, že politickou. Pro paní prezidentovou je to i událost rodinná. Kdybych měl z její tváře číst po způsobu bulvárních českých médií a s příměsí zdejší hrubosti, vyšla by mi přibližně věta: „Budeme mít víc času na sebe, a peněz také máme dost.“

Christian Wulff byl německým prezidentem 598 dní, obvyklá doba mandátu je pět let. Do úřadu se dostal jako politik vládní křesťansko-demokratické strany. Sedm let byl premiérem v Dolním Sasku, kde má tradičně průmysl blízko politice (v této spolkové zemi sídlí například Volkswagen).

Wulffovo odstoupení je už druhou prezidentskou nehodou CDU. Jeho předchůdce Horst Köhler také odstoupil, poté, co jedním dechem mluvil o vojenských misích a ekonomických zájmech své země, což se v komentářích zásadně nelíbilo.

A tak si německá politika momentálně dost láme hlavu s úkolem, jak vyspravit pověst prezidentského úřadu nominací někoho, kdo tam chvíli vydrží. Hledá se cosi jako státní svatý, což je prekérní, protože za normálních okolností se má prezidentský úřad v Německu používat na podávání rukou a kladení věnců. A na chytré projevy, na ty hlavně.

My se vydejme po stopě prezidentských lapálií a patálií jako kulturní události. Bude to trochu jako z oblíbených seriálů o tom, že bohatí mají také problémů nad hlavu.

Jak a proč padl Christian Wulff? Státní zastupitelství Dolního Saska požádalo Německý spolkový sněm, aby prezidenta zbavil imunity a mohlo tak zahájit jeho stíhání. Procedura v parlamentu by znamenala dlouhé praní špinavého prádla, stejného, které se už dlouhé týdny propíralo v médiích.

Prádlo se skládá z hromady podezření, že politik Wulff využíval svého postavení k řadě osobních výhod. K nim patřila dovolená placená bohatým kamarádem, osobní půjčka, tam, kde si normální lidé půjčují za úroky od banky, podpora lobystů atd. Wulff se necítí vinen, jednal prý v souladu se zákonem, doufá, že to soud potvrdí.

Třiasedmdesát procent Němců souhlasí s jeho odstoupením, jen jednadvacet procent si myslí, že měl zůstat. Ve vlastní straně, v křesťansko-demokratické unii (CDU), Wulffovo odstoupení schvaluje 69 % příznivců.

Z hlediska kulturního, bráno českým pohledem, mají Němci plné zuby producírování šťastně a krásně vypadajících představitelů elity, u kterých se při bližším pohledu ukáže, že jim nestačí povolená privilegia, ale rádi si přimlsnou.

Nedávno to byl šlechtic Karl-Theodor zu Guttenberg, který jako mladá politická hvězda z Bavorska přes bulvární tisk pravidelně vyučoval lid o svých zásadách a o dobrém vychování. Pak se provalilo, že panu ministrovi obrany, což byl aktuální zu Guttenbergův úřad, nestačilo, že je modrokrevník, že musel být i doktor. A protože neměl moc času, příslušnou práci opsal.

Když se vám daří spíše špatně, čtete bulvár, potřebujete, aby předkládané vzory přestály zkoušku celistvosti. Prezident Wulff je dalším, kdo při ní praskl. Když kancléřka Merkelová kandidáta Wulffa (či fotogenické manžele Wulffovy) prosazovala, chtěla, aby prezidentský úřad působil svěže, moderně a mladě. Tento kulturní kalkul vyšel jen na chvíli, protože Wulffovy veřejné projevy byly spíše mdlé, a z projevů německý prezidentský úřad do velké míry žije.

Z hlediska kulturního se těžko lze ubránit jisté bezradnosti, když vidíte odstupovat prezidenta sousední velmoci. Christian Wulff (ročník 1959) napochoduje k pultíku se svou druhou ženou Bettine (ročník 1973), která zaujme místo po manželově boku, ale mimo pultík. Prezident mluví o tom, že prezidentování pro něj byla srdeční záležitost, že se snažil o soudržnost německé společnosti, bez rozdílu původu těch, kdo v Německu žijí. Mluví o svých dětech, a o tom, že média jeho a jeho ženu v posledních týdnech zranila.

Pochválí si manželku, že to byla reprezentantka lidského a moderního Německa. Z českého pohledu vzniká dojem zvláštní nepatřičnosti a pocit, že u toho vlastně nechcete být. Jedny německé noviny citují větu z Marxe, když vidí, jak se prezident nestydí: „Stud je revoluční pocit.“

Prázdné prezidentské křeslo je nyní v Německu zatíženo k prasknutí. Kandidát prý raději nadstranický. V očích lidí už v křesle sedí představitel někdejší východoněmecké opozice Joachim Gauck. Byl Wulffovým protivníkem, a v minulé volbě si vedl výborně. Gauck vedl úřad na zpracování archivů východoněmecké tajné policie, umí mluvit k věci, má své povětšinou konzervativní názory, přestože byl kandidátem sociální demokracie. Znamenal by ale prohru pro kancléřku.

Kandidaturu už prý odmítli předseda parlamentu, známý svou výřečností, i mladý prezident ústavního soudu. Oba by se dobře vyjímali. Kdyby to bylo v českých zemích, Deníku Referendum by se nepochybně líbila bývalá biskupka evangelické církve Margot Kässmannová, má břitké (mj. protiválečné) formulace, vyjadřuje se jako aktivistka, z úřadu odstoupila, když jela s vínem v žilách na červenou. Její nevýhodou je prý, že pro důvod k odstoupení nejde daleko, což se momentálně vůbec nechce.

Záložní politiky by asi lidé nepřijali moc s potleskem – nabízí se Wolfgang Schäuble, ministr financí, dále hasič kancléřčiných personálních krizí Thomas de Maiziére, momentálně ministr obrany.

Zcela mimo hru není ani spolehlivý sociální demokrat Frank Walter Steinmeier, protože o hlasy bude nouze, a vládnoucí koalice nebude chtít nést riziko sama. Z méně politických politiků se nabízí Klaus Töpfer, bývalý ministr životního prostředí a muž zkušený ve světě nebo Ursula von der Leyen, ministryně práce, moderní konzervativní politička, která ale prosazovala i kvóty pro ženy nebo mateřskou pro otce.

Přestože hlas lidí mluví čím dál hlasitěji pro Joachima Gaucka, člověk politického formátu Ursuly von der Leyen by rozhodně Německu prospěl, a s muži to poslední dobou moc nešlo. Otázka ale zní, zda německý parlament po prezidentské šlamastyce ještě může rozhodovat s rozmyslem a chladnou hlavou.

V českých zemích se po tomto okénku k sousedům vnucuje otázka, kde zůstane kultura, rozmysl a chladná hlava při prezidentské volbě nabízené voličkám a voličům jako šidítko a výraz neschopnosti obou komor parlamentu.