Český zápor

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Byl to myslím profesor Šmilauer, kdo v přednášce pravil: „Čeština zná trojí zápor: ne, nikoliv a hovno." - Nesměj se, studente, on to mínil vědecky vážně a přesně. Já jsem se nad tím při různých syntaktických příležitostech už zamyslil a ocenil prostou úplnost profesorova jazykovědného nálezu. Až nedávno jsem zapochyboval. Metr má sto centimetrů, ale spolehlivý člověk se oň opře, teprv když si byl jednou ty centimetry osobně spočetl; já ano, vy ne?

A bylo to koncem minulého měsíce, v den hlasování. Šel jsem kolem školy na Strossmayerově náměstí a tu mi napadlo: co kdybych tam také šel? Úplně jsem se vám zastavil, dal nohu na nižší štangli rohového zábradlí, a mám - nemám? Možná si vzpomenete, že jsem o čemsi takovém uvažoval už loni, když jsem na přímluvu místopředsedy vlády Jaromíra Obziny dostal pas. Zdálo se mi tehdy, že čest mi velí dát mu příště hlas. Jenže za dvě hodiny mi pas vzali, má čest se uklidnila. Poměry prostě zatím nejsou na naší úrovni: mé a Obzinově. Teď jsem stál před hlasovací pobočkou, kam lidé s hlasem vcházeli a bez něho spokojeně vycházeli, a představoval jsem si živě, že váhám. Pak jsem však sáhl po jednom z českých záporů a šel po svých.

Ale ne, nebylo to tím pro mne vyřízeno, nikoli! Musel jsem přemýšlet: kdo co jsem já, hlasatý, a kdo co jsou všichni ti bezhlasí? Nestojím o vyznačení škodlivého rozdílu mezi námi, proto doufám, že není. Poznal jsem však toho dne, že někteří z nich ten rozdíl dost pociťují, ba trápí se jím skoro. Nikoli, nemusíte se trápit, řekl jsem jim, jednáte-li, jak váš život potřebuje. Mně to už nic nedělá, nesouhlasit. Jsem tak zvyklý, nesouhlasím jaksi už ze slušnosti, a nechci si kazit figuru. Ani nechci nikoho mást, tu ani tam. Vždyť souhlasit dneska s vládou je velice těžké, a já jsem vlastně líný. Tím, že nejsu s vámi, nic nezměním, a nezměnili byste nic ani vy, kdybyste šli se mnou; ledaže by všichni... a to je iluzorní, Uhl se mýlí, milý, a s revolučním předvojem jsou špatné zkušenosti!

Kdo vlastně potřebuje změnu, jak velice a jakou? Lidé většinou mají, oč jim jde. A jakési „vyšší hodnoty" jsou zas jako dřív zaslíbeny několika jedincům: tedy několika sedlákům z panství, několika kněžím v církvi, třem učitelům z Moravy a jednomu v Čechách. Ba ani západní „demokratická praxe" nechrání lepší lidi před horšími. Svět se lepší jen tak, jak se lepší ti horší v něm, pravím dávno. Byl to blud: lid, kolektiv, většina, všichni... Nová smělá myšlenka znamená naději, dokud je u svého majitele, kdežto přivedena na trh mění se v obecné ohrožení. Hus byl myslitel - husité zfanatizovaný dav. V klidu i neklidu, včera i dnes, dav to potvrzuje. Proto až budu něco převratného vědět nebo umět, řeknu to pěti šesti kamarádům, hotovo!

Zdravý člověk samozřejmě má chuť škubat nešikovnou věcí, urvat ji nebo narovnat. Když to nejde, zdravý člověk ji obejde, zazdí, vytentuje se na ni, prostě ji vyřadí ze života. Být stále nespokojený znamená kazit si život. Budit v nezměnitelných poměrech pořád neklid, bez konkrétní rady a návodu, nástrojů a organizace, znamená zprotivit se na všecky strany. Ať si život, když si nedá od nás říct, pomůže, jak chce. V bezmoci a v nechuti už na to někdy trochu spoléhám. A má pilná bezmoc dopracovává se někdy úspěchu: neudělá jedna vhodně umístěná havárie jaderného zařízení víc užitku než celé hnutí na jaderné téma? Podívejme přeci: americký profesor jezdí si do Moskvy a z Moskvy, jak chce, a říká si, co chce. Jaká to díra do nehnutelná, jaká změna chování, která povleče za sebou další!

Jaro splývá s létem, dnes bude nejkratší noc. Budu ji pozorovat, když se probudím. Karel Kosík má šedesát let, mělo by se to uvážit. Nikoli, nemyslím jenom na něj, myslím na to, že zas už je šedesát roků z budoucnosti pryč! Ti nejnižší myslitelé vyslovují ledabyle už letopočet dva tisíce, mluvíce o cementu, uhlí a dopravě. Nepřipadá vám hrozné, že i po roce dva tisíce míní vláda nic řídit výrobu denních blbostí? Že se dál bude na krávy dívat jako na surovinu pro masný průmysl a na nás jako na plánované spotřebitele? Tak jsem si rok dva tisíce nikdy nepředstavoval. Národ rovná se jeho obživa? Ne a nikoli!

Uvažuju o Šmilauerově výčtu našich záporů: co znamenají a jak fungují. „Ne" jako samostatná částice nebo předpona vyjadřuje prostý nesouhlas bez rizika: Ne, dneska se neumývám! „Nikoli" je zastaralá, obřadnější forma nesouhlasu rovněž v případech bez rizika, kdy odporující nechce však urazit a polekat: Nikoli, vaše oprávněné obavy jsou zbytečné. Podívejme se blíže na „hovno": je to prudké odmítnutí v situaci, kdy riziko buď neexistuje, nebo je i ono odmítnuto. „Merde!" řekli a padli. Užité substantivum zastupuje možná: místo požadované věci či služby nabízí se ostře věc či služba jiná a bezcenná, například „tůdle" nebo „čerta starého", či naopak daleko cennější, pro daný účel však stejně nevhodná: „zlaté voči" nebo „takového lofasa".

Seřadili jsem si probrané zápory podle životních situací: všecky se používají v případě nesouhlasu, jenž nenese riziko či kdy je riziko rovněž odmítnuto, to jest přijato. Zbývá nám situace, a na to jsem přišel právě s jednou nohou výš než druhou, kdy nesouhlas přináší velikou mrzutost a otravu, proto žádný ze Šmilauerových záporů není radný. Tehdy užijeme čtvrtého záporu: „ano". – Ano, dělej, co chceš (ale nechoď mi pak brečet). Ano, dám ti (ale je to naposledy). Ano, vládněte (ale jen počkejte).

Noc uvádějící léto měla uprostřed jasné hvězdy a na mlžném konci tikot a potom křik ptáků, všech od kosa a pěnice přes vlak na nádraží až po kohouty ve dvorech. Potom vodorovné slunko probodlo atmosféru nad námi ultimátem: ano.

(Karlu Kosíkovi v červnu 1986.)

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 6, číslo 6, červen 1986.)