Diskuse o diskusi

Diskuse přispěvatelů Deníku Referendum se šéfredaktorem týdeníku Respekt Erikem Taberym, započatá téměř před rokem, se dostává do druhého kola, o moc dále než napoprvé ovšem nedospívá. Máme na to vyjít z bludných kruhů a posunout se dále?

Erik Tabery už podruhé sehrál v Deníku Referendum, tentokrát pod sloupkem Jana Miesslera, simultánní partii s mnoha diskutéry, já se k nim také podruhé připojuji, a znovu se mi původně zamýšlený diskusní příspěvek rozrostl do velikosti článku – snad i tyto detaily svědčí o tom, že lidé z okruhu Deníku Referendum a šéfredaktor Respektu o diskusi usilují a cítí její potřebu. Její konkrétní podoba pak ukazuje, co všechno nám v té diskusi nejde.

Předně opravdovou diskusi zástupců dvou různých politických proudů nahrazuje série útoků na Respekt zleva a následná obrana jeho šéfredaktora, a naposledy zase útok na Deník Referendum zprava – skutečná politická debata se v zemi nevede, autoři dvou médií tedy po sobě aspoň občas vystřelí nebo se před vystřelenými šípy kryjí. Dále pak debata se nevede o politice, ale o její reprezentaci v dotčených médiích. To není samo o sobě úplně mimo – lidé na levici jsou přesvědčeni, že právě média mají největší podíl na tom, že hlas politické levice je v polistopadovém režimu nedostatečně reprezentován ve veřejné rozpravě, že levice je často nazírána jako mravně závadný, historicky poražený politický proud apod. Erik Tabery jakožto šéfredaktor nejprestižnějšího mainstreamového média to schytává tak trochu za celý mediální a politický mainstream; svůj týdeník logicky proti útokům brání a debata se pohybuje v kruhu. Přitom se v ní objevují zásadní témata, kruhový pohyb útok-obrana ovšem nedovoluje jejich plné rozvinutí.

Status quo už není, co býval
Zkusím tedy zapomenout na všechny své a obecně levicové výtky vůči Respektu či jeho majiteli, a věnovat se politickému problému, který Miesslerův sloupek tematizoval, a věcem s ním spojeným. Ústřední větou sloupku zdá se mi být tato: „Je to právě Vojtěch Filip a jeho severokorejské kondolence, které ve společnosti udržují status quo.“

Neporozumění mezi českou levicí a pravicí nebo levicí a politickým středem nebo zde konkrétně mezi Erikem Taberym a zdejšími autory a diskutéry se myslím otáčí kolem toho statu quo, který (mimo jiné) uchovává komunisty jako strašáka, jako substanciální zlo, ke kterému se demokrat nesmí nijak přiblížit. Levice by si přála ten status quo (nejenom vztah ke komunistům, ale celý způsob vedení veřejné debaty, veřejné sebeporozumění společnosti atd.) změnit a společnost rozpohybovat, pravice a střed naopak stráží stávající stav, totiž morální interpretaci polistopadového režimu, kterou přítomnost nepřijatelných komunistů náramně posiluje. Tou morální interpretací mám na mysli interpretaci politické skutečnosti jako výsledku boje dobra se zlem pojatými jako metafyzické, nečasové kategorie. Polistopadový režim, legitimizován ve svém sebeporozumění jako vítěz nad „říší zla“, nalézá uprostřed svého demokratického provozu komunistickou stranu jako její připomínku, jako diagram zla, a stále obnovovaným gestem distance od ní se obnovuje a posiluje jeho legitimita a zaběhaná podoba politického myšlení.

A do toho přichází nové nebezpečí fašizace společnosti, které by mělo alespoň reflexívnější část levice, pravice i politického středu přivést k debatě a spolupráci. Jenže ani to, co staví levé, pravé i středové demokraty do jedné řady, totiž boj proti fašistickému nebezpečí, nezastře podstatný rozdíl mezi nimi, který se projevuje i v samotném porozumění novému nebezpečí. Pro levici je postupující fašizace společnosti (tedy konkrétně např. to, co se minulého roku dělo ve šluknovském výběžku, volání po vládě silné ruky nebo politické panoptikum na Hradě a na Úřadu vlády) důsledkem neoliberální logiky, která společnost rozděluje na ekonomicky údajně prospěšnou a ekonomicky údajně škodlivou část a obě části staví proti sobě. Neoliberální politika „reforem“ a škrtů neustále zostřuje sociální napětí, ulevuje na daních bohatým a převádí břemeno veřejného dluhu, důsledků korupce a neochoty vybírat daně od bohatých a firem na domácnosti středněpříjmových a nízkopříjmových obyvatel a přitom dotuje veřejnou debatu už téměř ritualizovaným odporem vůči „sockám“, zneužívatelům dávek, „nepřizpůsobivým“ a podobným sociálně „nepřijatelným“ kategoriím lidí. Média jsou (až na výjimky, ke kterým v současnosti patří i Respekt) touhle neoliberální logikou a rétorickým odporem proti sociálně slabým prostoupena až do morku kostí. To by ovšem fašizaci odolala jen společnost svatá a hluboce demokratická a s velkou mírou sociální koheze k tomu. Jenže to všechno jako společnost nejsme a vydáváme se, na palubě neoliberálního plavidla s dobrým admirálem Karlem u morálního kormidla a vůbec nejlepším ministrem východoevropských zemí ve strojovně, stále více opačným směrem.

Tedy bojovat proti fašizaci společnosti znamená pro levici na prvním místě bojovat proti její příčině, proti neoliberalismu a jeho globální ofenzívě. Kdežto pro pravici a politický střed, zdá se mi, znamená boj proti fašizaci zdůraznění zase jejich vlastních východisek, tedy morální interpretaci politiky: fašismus je zlo, kterému musí demokraté zabránit, stejně jako porazili jiné podobné zlo, komunismus. Je tedy zapotřebí posílit to, co jako společnost (oficiálně) jsme, zvýraznit pozici vítězství dobra nad zlem, afirmovat polistopadový režim a jeho hodnoty, mj. právě antikomunismus. To ale podle levice nestačí – vývoj k fašismu je podle ní vepsán do polistopadového režimu jako jedna z jeho možností, je důsledkem jeho od jisté doby zcela neoliberální rétoriky a od ještě pozdější doby i praktické neoliberální politiky. Jistě lze s Erikem Taberym souhlasit, že „část levice a část pravice bude totiž muset spolupracovat, bude muset být schopna překonat jisté názorové rozpory,“ ale nelze už bez dalšího souhlasit s pokračováním té věty: „aby dokázala obhájit důležitější principy než jen výši zdanění.“ Výše zdanění a fašizace společnosti spolu souvisejí, „víc než si myslíte“! Debata o fašizaci může obnovit tolik potřebné povědomí o sociálním rozměru demokracie a lidských práv.

Strašidlo komunismu, které už neobchází Evropou
Erik Tabery se opakovaně (na stránkách Respektu i Deníku Referendum) domáhá toho, aby levice po Filipově severokorejské kondolenci provedla ono gesto distance od komunistů, a především pak aby toto gesto řídilo i koaliční politiku – komunisté se nejenom nesmějí podílet na žádné příští vládě, příští vláda ani nesmí opřít svou existenci o jejich hlasy. Jenomže levice nezmění svá východiska a nezačne na politickou realitu nahlížet optikou metafyzicky pojatých morálních kategorií – severokorejský režim je samozřejmě mimořádně odporný, ale ani sebedubióznější kondolence nenastoluje pro střední Evropu možnost nějaké stalinistické budoucnosti. Rozdílnost levicových a pravicových východisek se zde projevuje jako rozdílnost morálního a dějinného pohledu na politickou skutečnost. Z dějinného hlediska není žádný revival komunistické diktatury možný, není tu žádná vojenská, politická a ekonomická komunistická moc (a už vůbec ne velmoc), o kterou by se mohl opřít.

Ostatně ve Francii byli komunisté několikrát součástí vládní koalice dokonce v době studené války, kdy komunistická vojenská a politická moc ovládala půlku světa – a nestalo se vůbec nic zvláštního až na to, že francouzským komunistům se postupně snížovaly volební preference... Taberyho postoj je sice motivován snahou potvrdit polistopadový režim a hodnoty, na nichž stojí, fakticky je ovšem spíše výrazem nedůvěry v demokratické mechanismy.

Mezi českými komunisty se jistě najde jisté procento nostalgiků, to ale nic nemění na tom, že faktickou politikou komunistů je technokratický pragmatismus pohodlně zabydlený ve stávajících podmínkách. Komunisté spoluvládnou v několika krajích a na mnoha radnicích, zastávají místa v kontrolních orgánech, účastní se demokratického provozu i byznysu s tím spojeného a neděje se nic nestandardního. Jistě, centrální vláda má specifický rozměr, a např. pro zahraniční politiku by vládní účast komunistů představovala některé praktické (nikoliv metafyzické) problémy, ale vládní účast komunistů skutečně nehrozí, protože ji především nechtějí oni sami, aby nepřišli o protestní voličské hlasy. Navíc praktické problémy v otázkách zahraniční politiky, např. ve vztahu k EU, znamená i vládní účast ODS.

Komunisté nechystají revoluci, chystají svou pohodlnou existenci v rámci stávajícího systému, založenou na protestních hlasech voličů a prebendách plynoucích z účasti na systému. Zato jednou z reálných možností může být vláda sociální demokracie opírající se mj. o hlasy komunistů. Ať nám Erik Tabery napíše, co konkrétního by se v takovém případě stalo, proč to má být tak strašné? A kdyby se dejme tomu Jana Švejnara jako někdejšího prezidentského kandidáta Zelených a ČSSD rozhodli komunisté podpořit v parlamentní volbě, vyzval by jej Tabery ke stažení kandidatury? A co konkrétně (dnes, ne před dvaadvaceti lety) je tím údajným nebezpečím levicového extremismu, o kterém Tabery mluví ve svých výzvách vůči levici?

Hlasy komunistů kolem sebe nešíří morovou nákazu, to by musela být nakažena nejméně polovina všech zákonů přijatých po Listopadu a ostatně i prezident Havel v roce 1990. Principem liberální demokracie je právě to, že hlasy všech možných a nemožných myšlenkových, politických a občanských proudů přetavuje v kadlubech demokratických institucí, neuspořádaná vůle lidu prochází filtrem vyrovnávacích a pročišťujících mechanismů. Obnovování strachu z komunistů má konstitutivní význam pro část pravice a politického středu, resp. pro nadvládu určitého typu diskurzu ve veřejné debatě, nikoliv ale pro levici – ta naopak chce polistopadovému režimu rozumět jako skutečně otevřenému a pluralitnímu, jako režimu, v němž lze uvažovat o alternativách, v němž politika není jednosměrně diktována ratingovými agenturami a „trhy“, popřípadě nedějinně pojatým antikomunismem.

Komunisty je naopak potřeba vtahovat do hry (jedním z ústředních listopadových hesel bylo „Nejsme jako oni“), vyvádět z pohodlného přítmí, v němž se může nezávazně nadávat na všechno a vykřikovat cokoliv včetně excentrických kondolencí, protože to nic nestojí. Bylo by dobré vtáhnout komunisty např. i do budoucí debaty zástupců pravice, levice a politického středu o nebezpečí fašizace společnosti; koneckonců příspěvky takového Jiřího Dolejše jsou nesporným obohacením diskusí na Deníku Referendum (i když mě osobně vždy znovu překvapují mírou technokratismu v přístupu k řešení problémů). Zda z takové debaty vyplyne i nějaká konkrétní spolupráce, to by se teprve ukázalo – demokracie je otevřená hra.

Jak nedebatovat
Na závěr si dovolím uvést několik soukromých postřehů k tomu, jak případnou diskusi (a budoucí spolupráci) různých politických proudů vést, resp. nevést. Především: Na levici jsme si oblíbili jistou rétorickou figuru, totiž srovnávání diskursů minulého režimu s myšlenkovými stereotypy toho současného. Mám ovšem zkušenost z různých facebookových debat, že pojmosloví „pravicových svazáků“, „kapitalistické normalizace“, paralelizace Husáka a Klause apod. nemá pro naše pravicové oponenty žádný zjevující potenciál, žádné nové poznání jim neprostředkuje, naopak je spolehlivě odpuzuje a jakákoliv rozumná debata zde končí. Pro pravici má, jak jsem se snažil naznačit výše, konstitutivní význam radikální diskontinuita s minulým režimem zasahující všechny instituční i diskursivní úrovně. Levicové přesvědčení, že na těch nejhlubších úrovních nalézáme kontinuitu a překvapivou shodu, si musíme, alespoň pro počátek, nechat pro sebe a respektovat odlišná východiska druhé strany.

Jistě by dále bylo nemoudré začít debatu vylíváním hněvu, frontální kritikou hegemonického postavení pravicových diskursů v polistopadovém režimu nebo osobními útoky proti diskutujícím, jak se zhusta děje při diskusi s Erikem Taberym; stejně tak asi nelze začít hledáním společně sdílené vzpomínky na minulý režim nebo tzv. vyrovnáváním se s minulostí a odsud shody v hodnocení režimu současného. Domnívám se, že je třeba začít analýzou současné situace, nebezpečím fašizace společnosti, krizí tradičních demokratických institucí, neoliberální ofenzívou. To by nás ke konfliktnějším otázkám nakonec stejně dovedlo, ale mezitím už bychom aspoň trochu věděli, jak diskutovat, získali bychom základní důvěru v partnery v dialogu atd. A třeba bychom se nakonec dostali i k možnostem naší společné reakce na všechny krize, v nichž se česká i evropská společnost nacházejí.

Každá veřejná diskuse, stejně jako každé médium, je také mocenským nástrojem, slouží k legitimizaci názorů, postojů, aktérů. Při možných sporech o tom, koho přizvat a na koho se obrátit, čemu se věnovat a čemu nikoliv, by snad bylo dobré se vyzbrojit jistou velkorysostí, vstřícností, vyvažováním. Ale to už možná příliš kážu o něčem, co ještě ani nezačalo, a kdoví, zda někdy opravdu začne. Celkově vážná situace politická i ekonomická v Evropě i u nás, postupující krize demokratických mechanismů a vůbec stávajícího systému ovšem k nějaké debatě a spolupráci různých politických proudů vybízejí. A jakkoliv jsou potenciální dopady takové debaty nejisté a omezené, mohla by nás minimálně vybavit vzájemným poznáním, dovednostmi a pohledy, které se v budoucích turbulencích mohou hodit.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Lukáš Jelínek - Brno

Středa, 18.Ledna 2012, 12:32:54

Výzvu k velkorysosti a vstřícnosti podepisuji, z politiky a z debat o politice se totiž obě kategorie vytrácejí - no a potom těžko najít nějakou "alianci pro změnu".
Jinak bych si ale dovolil z pravo-levého diskursu uhnout. Autor zde správně píše, že "faktickou politikou komunistů je technokratický pragmatismus pohodlně zabydlený ve stávajících podmínkách". Pokud mi něco na prohlubování spolupráce ČSSD a KSČM vadí, je to právě onen pohodlný technokratický pragmatismus, který stahuje levici do nebezpečných močálů. Oběma stranám bych naopak přál co nejvíc idealismu (a idealistů). Jak ostatně v jiném sloupku píše František Kostlán: "Kritický rozum jsme nahradili důvěrou v odborníky všeho druhu a hluchotou k filozofům. A důvěrou v politiky, kteří důvěřují odborníkům a nikdy neměli v úmyslu naslouchat těm, kteří mají ucelenější představu o světě, z níž lze vyvodit pozitivní vizi. To je jádro současné krize."

Martin Pleva - pedagog, Brno

S článkem se plně ztotožňuji, jen doufám, že si jej přečte p. Tabery Středa, 18.Ledna 2012, 20:31:30

- třeba bude potom možná další diskuse na vyšší úrovni...
Jen bych ještě dodal, že podstatná je především věcnost - např. o co p. Tabery a lidé jeho názorových pozic opírají své tvrzení, že jsme ohroženi nějakou recidivou komunistické totality? Atd.

A ještě jedna poznámka: Onen nesnášenlivý lidový neoliberalismus dělící lidi na úspěšné a na neschopné parazity, který se tak strašlivě rozmohl na mnoha diskusních serverech, JE do značné míry protofašistický, "urfašistický" (abych tedy převzal termín J. Šiklové). Jeho hlavním znakem je naprostý cynismus, bezcitnost k utrpení druhých, lidskost je neutralizována poukazem na to, že si za své strádání mohou postižení sami (viz např. nejnověji dosti nechutné poznámky o hladomoru v Africe na Novinkách). A to je mimochodem další přímý důkaz, že ohrožení existuje pouze zprava. Komunisté totiž mohou svou agitaci postavit dnes především a vlastně výhradně na tom, že upozorňují na nehumánnost současného režimu. Naopak (proto)fašisté a pravicoví autoritáři všeho druhu s nehumánností počítají jako se samozřejmou daností a jenom se přiživují na sobeckém heslu Zachraň se kdo můžeš a na ostatní nehleď.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Panu Černému dík za prosvětlení Čtvrtek, 19.Ledna 2012, 01:15:21

(nejméně ten osobní)
Možná je jen moje představa, že Lukáš Jelínek analyzuje jako jednu z příčin krize politiky "pohodlný technokratický pragmatismus". Jenže technokratický pragmatismus (moci) stojí jaksi v opozici aktivnímu vedení diskuse včetně-tedy spíš především- diskuse politické. Místo vedení legitimního sporu rozličných demokratických politických názorů, někdy diskuse upadají do pokusů protivníka"zašlapat do země". V tomto svém článku Jan Černý (dle mě pěkně) rozkryl, z jakých pozic k oné tendenci k "zašlapávíní" přichází diskurs nastolený po tzv. porážce socialismu r. 1989. Onen technokratický pragmatismus si dala do štítu ke svému "boji"(to slovo sama často užívá) i nečasova vláda. Pokročíme-li od analýzy k akci, vyvstane otázka, jak proto technokratickému pragmatismusmu vystoupit a odložit ho na smetiště dějin. ČSSD má s oním odkládáním začít, zatímco nečasova vláda s přispěním komunistů si podržít své dosavadní metody? Trochu mi to připomíná spory o zavedení kjótského (a následného) protokolu... žádný stát se komparativní nevýhody(jak to asi státy chápou) dvakrát nehrne..
Jediné otázky jsou nesmrtelné..

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

K diskutování mezi proudy Pátek, 27.Ledna 2012, 12:10:22

úvahu pana Černého jsem si až tento tento týden přečetl v Respektu a samozřejmě mne zajímá jakou odezvu to bude u jeho čtenářů mít.
Osobně k tomu mám dvě poznámky :
a) ostrakizace názorů ocejchovaných jako podivné je nejen výrazem nedůvěry v demokratické mechanismy, ale mohou vést k zapouzdření těchto názorů v podobě patologických cyst v těle společnosti které by jinak byly pročištěny ve prospěch všech.
b) dělení na historickou levici a metafyzickou pravici je schematické - i když se sám řadím k levici, nemyslím, že by se na levicovém dvorečku nenašlo dost lidí s metafyzickým uvažováním vynášejícím černobílé morální soudy o dobru a zlu.
Za znak pravicového přístupu mám spíše pohled na konstitutivní
úlohu přirozeného řádu a odpor vůči "sociálnímu inženýrství".

Jan Černý - Brno

Pane Dolejši, Pátek, 27.Ledna 2012, 22:54:33

ad a) Něco podobného se snažím říct i v tom článku, v poukaze na to, že komunisté by měli být vytaženi z pohodlného přítmí a vtaženi do debaty.

ad b) Nešlo mi o absolutní popis pravice, levice a politického středu, ale jejich většinové diskursivní působení. Také znám levičáky vynášející černobílé soudy, ale pro naši situaci je rozhodující to, jak veřejnou diskusi, média a blogosféru opanovala jistá verze moralismu spojená s liberálně-pravicovou orientací. Je to způsob, jakým většina novinářů a jakási nejhlasitější (i když ne největší) část společnosti zpracovali listopadovou revoluci – politika zde není soupeřením legitimních zájmů a idejí, ale na prvním místě bojem dobra (demokracie, liberalismu, pravice...) proti zlu (totalitě, socialismu, levici...), resp. k tomuto schématu se debata propadne vždy, když o něco opravdu jde, v současnosti např. v otázce neoliberálních reforem. Levice nutně potřebuje toto morální schéma nahradit dějinným pohledem, v němž např. sociální stát není nějakým pohrobkem bývalého režimu, ale dějinným a pro demokracii maximálně užitečným kompromisem práce a kapitálu, komunisté nejsou nedějinné, substanciální zlo atd.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

dějinný progres a regres a levice Sobota, 28.Ledna 2012, 10:08:57

V tom akcentování historismu se s vámi určitě shodnu - dějinný pohled ukazuje cestu změn, odhaluje smysl pokroku a nám tak dává perspektivu. Význam sociálního státu i jeho modernizací je určitě vhodný příklad.
Jen myslím, že nechuť k určitým dějinným změnám je vlastností spíše konzervativní, což je jiný řez než ten pravo-levý. Možná objektivně je "konzerv" na pravo více, ale moje osobní zkušenost s levicovými "konzervami" není nezanedbatelná.
Mluvit o historickém materialismu totiž ještě neznamená, že mám jasno co je vpředu a co vzadu. I konzervativní levice je samozřejmě legitimní - po dvou stoletích moderních politických dějin se má levice po čem ohlížet zpět.
Ale tenhle druh konzervativismu je spojen se specifickou zájmovou skupinou (srv. např. Djilasovský koncept řídících elit za sovětského socialismu).

Petrasek Milan - penzista

Zarputile opakuji mou představu bludného kruhu Sobota, 28.Ledna 2012, 23:54:45

- stále bloudíme kolem neznámé demokracie.
Bloudíme kolem pojmu, který převážně chápeme jako slabý, neli zcela zkompromitovaný společenský systém ve službách nadnárodních korporací. Převažuje projev rezignace na demokracii, jako režim neschopný zaručit občanu svobodnou pluralitní společnost a civilizační rámec svobodného soupeření o moc. Vzniká fatální dojem, že demokratický režim je bezmocný vůči kapitalismu jako instrumentu usurpace moci elitou.
Tento blud považuji za výsledek dosavadní absence široce kritické diskuze o předpokladech funkční demokracie. Ta po po 89. doposud nenastala. Transplantace neoliberální etiky na představy o demokracii zdeformované předchozími totalitami dal vzniknout bludnému kruhu, ve kterém i šéfredaktorové kritických médií nejsou sto nastolit nadpartajní diskuzi.
A stavu, kdy "kritická" média ponechají prezidenta antidemokrata nabádat občany ku nebát se krást.