Klaus nad Havlovou rakví

Detailní rozbor smutečního projevu Václava Klause nad rakví Václava Havla: jeho život určovaly výhradně vnější okolnosti, stal se pouze symbolem a to zápasu za zcela neurčité hodnoty.

„S duší naplněnou pohnutím a smutkem stojíme tu nad rakví našeho velikého mrtvého. Díváme se na ten veliký, tak nadměrně vyplněný život, jenž obsáhl bezmála celé století, myslíme na to ohromné bohatství duševní práce a činů jeho života, promýšlíme smysl této veliké životní pouti – a v duši naši vchází ponenáhlu klid, jasnost, jistota, pevnost a hrdost.“ To jsou první slova myšlenkově možná nejvýznamnějšího projevu prezidenta Edvarda Beneše – nad rakví TGM.

Vůbec ne kalným, ale velmi slunečným ránem jsme včera šli za rakví Václava Havla bývalou královskou cestou od sv. Anny do Karlovy ulice, přes most kolem Mikuláše a Nerudovou na Hradčanské náměstí. Průvod byl početný hlavně úzkostí ulic. A tlumený sice, ale vlastně nijak zvlášť vážný, tím méně smuteční.

Po vojenském holdu před čestným dvorem Pražského hradu zmizela rakev do Vladislavského sálu mezi vybrané hosty a na nás do prvních slov projevu současného prezidenta začalo pršet. „Vážená paní Dagmar Havlová, vážení ústavní činitelé…,“ vidím ty činitele a šel jsem si to přečíst domů na net.

Bez bolesti zůstal ve své řeči po vzoru průvodu i Václav Klaus. Přišel se zkrátka „rozloučit“ a „připomenout“ nad rakví VH jeho odkaz.

Vše, co Havel kdy udělal, mu podle Klause vnutily historické okolnosti. „Komunistický stát ho kvůli jeho rodinnému původu pokládal za nepřítele v podstatě automaticky. Znemožnil mu studovat a dal mu životní zkušenost, která z něho v šedesátých letech – spolu s jeho uměleckým talentem – vytvořila dramatika.“ Havel podle Klause nemohl jinak, než se stát kritikem režimu, nadto se rovněž významně i díky režimu stal vůbec dramatikem.

„Perzekuce, které nastoupily po potlačení Pražského jara, vedly k jeho statečnému občanskému protestu, kolem něhož postupně vznikla Charta 77 a disidentské hnutí.“ Klausovi plyne Havlův občanský odpor kauzálně z perzekucí, nikoliv z jeho charakteru, který trvá na svém a právě bez ohledu na perzekuce chce žít v pravdě.

A do třetice: „Komunistické věznění a pronásledování z něho udělaly symbol odporu proti totalitě a předurčily ho pro jeho klíčovou roli vůdce listopadové revoluce.“ Opět totéž schéma – nikoliv Havlova mravní autorita, jeho intelektuální a politické schopnosti, tedy cokoliv jeho vlastního, ale (implicitně vlastně špatná) politická taktika komunistů, kteří Havla vězněním posvětili pro vedení sametové revoluce.

Osobnost Václava Havla není pro Klause svébytnou existencí, ale jen odvozeninou umožněnou, co víc vynucenou okolnostmi. Dáno původem, stal se kritikem, dáno okolním režimem, stal se dramatikem, díky perzekucím se jal občansky odporovat a vězněním se stal nejdřív symbolem odporu a pak vůdcem revoluce. Není to náhodou deterministický materialismus, který u zkoušek z marxismu-leninismu většinou postačoval a Klausovi už zůstal?

S tím souvisí druhý způsob, jímž Klaus Václava Havla nazírá. Je pro něj symbolem. V tom slově je nejen uznání, je v něm i v podtextu: jiní pracovali, on je ale symbolem.

Užívá ho doslovně i přeneseně tolikrát, že to není náhodné. O době před rokem 1989: „Stal (se) symbolem boje za demokracii a lidská práva.“ O roce 1989: „S jeho jménem navždy zůstane spojena naše sametová revoluce a éra obnovy svobody a demokracie.“ O době po roce 1989: „Stal (se) symbolem zahájených změn a lidé si do něj projektovali své naděje.“

Pro Klause i v projevu nad Havlovou rakví zůstávají odpůrci minulého režimu, strůjci revoluce a skutečnými tvůrci počátků naší polistopadové éry nikoliv symbolické postavy – a mezi nimi Václav Havel na prvním místě, ale nejen on – ale ti ostatní, implicitně z dřívějších Klausových projevů: postupně šedá zóna, během transformace ekonomové a dnes podnikatelé, jediní tvůrci hodnot.

Václav Havel je tedy dosud v projevu Václava Klause portrétován jako symbol, kterým se stal, protože se narodil v určité době. V čem tedy vlastně vězí náplň odkazu, kvůli němuž se Klaus loučí a který připomíná?

Havel byl podle Klause člověk statečný, pevných názorů a životních postojů, který pro své názory přinesl i osobní oběti a který věřil v sílu slova. „Vědomě a rozhodně podpořil ty z nás, kteří v roce 1989 neviděli jen druhý rok 1968 a jen druhý pokus o socialismus s lidskou tváří.“ Havel s touto představou podle Klause nepřišel, ale „ty z nás“, kteří to tak viděli, podpořil. A následně se podílel na našem začlenění do „institucí svobodného světa, především do NATO a Evropské unie.“

A „byl přesvědčeným zastáncem a obhájcem hodnot humanity, demokracie a lidských práv a těžce nesl jejich nerespektování některými diktátorskými režimy současného světa“. Zde prostě nelze přehlédnout, že podle Klause se hodnotám humanity, demokracie a lidských práv, zpronevěřují jen diktátorské režimy a to ještě jen některé. Což ale Václav Havel nekritizoval také Klausův mafiánský kapitalismus, opozičně-smluvní tažení proti veřejnoprávní televizi, ekologickou devastaci země jejím vytěžováním atd. vlastně skoro donekonečna, prostě: což nebyl zejména v době svého prezidentství Václav Havel zastáncem a obhájcem oněch hodnot především doma? Do Havlova odkazu Klaus započítal zkrátka jen to, v čem se s ním shoduje: Havel mu tvoří jeho podmnožinu.

Beneš se onoho jednadvacátého září 1937 nad rakví TGM ke každému pojmu zakládajícímu pro Masarykovo a jeho pojetí našeho státu celým svým projevem probojovává, tak jako o každý obsah každého slova musel svým životem bojovat Masaryk.

Masarykem se Benešovi dovršuje naše duchovní obrození a zároveň se uskutečňuje i obrození politické a státní. A není to jakýkoli stát, o jehož vznik se takovou měrou zasadil. Je to stát demokratický rostlý z odkazu americké i evropských revolucí osmnáctého a devatenáctého věku. Ani na tom ale ještě Beneš neskončí. Uznává s Masarykem vznik čtvrtého stavu „dělníků, rolníků, malých i středních pracovníků rukou i ducha“ a úsilí TGM v budování první republiky staví takto: „Je to přerod staré demokracie buržoazní v nové formy a stadia vyšší a zároveň hlubší demokracie humanitní, v níž by všechny třídy a všichni občané dostali správné místo,“ říká a táže se: dovede demokracie vytvořit společenskou autoritu, která nahradí monarchii, církev, šlechtu, jež bude umět klást individuální svobodě i meze, tedy: dovede vytvořit demokratickou autoritu? Odpovídá si Masarykem: „Nejhlubší argument pro demokracii je víra v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovost a nesmrtelnou duši: to je pravá metafyzická rovnost. Eticky je demokracie zdůvodněna jako politické uskutečňování lásky k bližnímu.“ Tomuto odkazu slibuje Beneš ve známém závěru řeči za celý národ věrnost.

Což mají pro Václava Klause v jeho projevu nad Havlovou rakví v tomto srovnání slova humanita, demokracie a lidská práva vůbec nějaký obsah? Což ale právě o ten obsah Václav Havel celý život nebojoval? Odkaz Václava Havla bude tedy docela jiný, než byl přednesl Václav Klaus.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Klaus mluví vždy jen o sobě Čtvrtek, 22.Prosince 2011, 11:54:14

Na Václavu Havlovi vyzvedl, že se zasloužil o českou republiku, vůbec se nezmínil o Československu, které Klaus s Mečiarem rozdělili. Nemůže nezmínit to, co Václav Havel dělal a oč usiloval, tak to činí negativně, tedy není to zásluha Havla, ale zásluhy režimu a poměru - v tom je Klausova interpretace marxistická. To Havel docela dobře vystihl ve svém Rudolfinském proslovu v roce 1997, kde ukázal, jak je Klausovo myšlení marxismem a komunismem naruby. Antikomunismus je duchovní dítko Klause, ne Havla. Tento antikomunismus ovšem Klausovi nebránil, aby se ucházel o hlasy a podporu komunistů, které v obou prezidentských volbách dostal.

Václav Klaus se aktivně podílí na státním pohřbu, aby nám ukázal, jak má být pohřben on. V tom se ovšem plete. Dělá vše pro to, aby skončil podobně jako Jakeš - jako kůl v plotě.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Čtvrtek, 22.Prosince 2011, 13:11:24

Protože Klaus s Havlem bytostně nesouhlasí, zredukuje ho raději na symbol historické doby, kterou však Klaus vykládá a bude vykládat po svém: "Jak primitivní, ale jak účinné!" (Rupert von Kratzmar).

Petrasek Milan - penzista

Smutné a obavy budící také je, že Čtvrtek, 22.Prosince 2011, 20:48:29

Klaus trvale zůstává nejzdatnějším učitelem a předmyslitelm populismu. Kůl v plotě sem, kůl v plotě tam.

Pm

Petr Miklas - terapeut, Kladno

Trefné a objevné Sobota, 24.Prosince 2011, 13:53:58

Děkuji, pane Stropnický.

Stanislav Hošek - Český těšín

Klaus a Havel. Sobota, 24.Prosince 2011, 15:39:1

Zatím co mne Klausovy názory nikdy nezajímaly, o to víc mne zajímají jeho činy. U Havla je tomu právě naopak. Jako od života odtržený intelektuál totiž neměl vůbec žádný kompas pro reálný život.
Humanita, demokracie, lidská práva? Každý obyvatel této země si na svém vlastním osudu může posoudit, jak Havel obohatil v těch třech „disciplinách“ jeho život. A jsem přesvědčen, že nikdo nemá oprávnění jiným vnucovat svou soukromou zkušenost v tom směru, stejně jako nemá oprávnění ji vyvracet komukoliv jinému.
A nakonec jediná poznámka k rozbití Československa. Nějak se pořád zapomíná, že Klaus s Mečirem byli „donuceni okolnostmi“ k pragmatickému řešení. Těžkoalterijní přípravu celého aktu prováděli dlouhodobě před nimi za Slovensko vedle fanatiků typu Morice, právník Čarnogurský, za Česko pak Pithart a Burešová. To všechno za přičinlivé politické naivity samotného Havla.