Vzpomínka nestačí, je nutno si pamatovat

Po Smrti Václava Havla se rozhořely spory o interpretaci jeho politického dědictví: ať se Václav Klaus snaží sebevíc si je přisvojit, Václav Havel byl jeho pravým opakem.

Majestát smrti vytváří silnou chvíli. Připomíná, že žijeme skutečný, ne virtuální život. I když přichází nevhod, vynucuje si naši přítomnost. I když nemáme rádi masové akce a patos, nemůžeme se mu vyhnout. Dokáže to, co jinak v politické každodennosti nemá smysl: sjednotit silou symbolu jednotlivce, kteří si žijí každý svůj život, ale společně sdílejí svou obec a svou zemi.

Václav Havel nebyl „symbolem obnovené české republiky“, jak prohlásil Václav Klaus v první reakci na zprávu o úmrtí. Havel byl především československý literát, myslitel a politik; prezident, který abdikoval na protest proti rozdělení společného státu, které dohodli předsedové vlád Klaus a Mečiar.

Pro statisíce těch, kdo v těchto dnech zapalují svíčky, byl symbolem naděje na to, že je možné žít v dobře spravované zemi, která by vzkvétala; symbolem nezlomnosti ducha tváří tvář brutálnímu útlaku; symbolem vnitřní svobody, která se dokáže prosadit proti přesile. Lidé ducha a symboly to v praktickém životě nemají lehké, a Václav Havel jako politik mnoha konkrétním šancím nedostál. V tom se ale neliší do většiny z nás, kdo jsme nechali věci dojít až do dnešního stavu.

Dobrá a poctivá paměť nám pomůže, abychom se nenechali ohlupovat těmi, kdo mlhou silných slov vytvářejí virtuální realitu. Václav Klaus dnes prosazuje silný stát, v němž vládnou peníze, nekontrolovaná moc a konzervativní hodnoty, v němž není důstojné místo pro menšiny a který je kulturně uzavřen sám do sebe.

Řekněme tedy jasně, že Václav Havel zůstává symbolem pravého opaku: země podílející se na světovém dění, spravované v souladu s potřebami kvalitního života a tolerance. Aby si Klaus mohl jeho památku přivlastnit, předvést se v odlesku jeho mezinárodní slávy (a přitom si mimochodem připravovat pravidla pro vlastní státnický pohřeb), musí překroutit to, co si o Havlovi dobře pamatujeme. Každý může hlásat, co považuje za správné; každý má ale také povinnost se svobodně rozhodnout, zda bude mlčky souhlasit, když se hlásá nepravda, nebo zda bude vzdorovat.

Pro Václava Havla by dění okolo jeho pohřbu bylo vděčným námětem na absurdní grotesku, při níž mrazí. Pro nás, jako jeho pozůstalé, je výzvou. Není jedno, kam v těchto dnech půjdeme a co budeme dělat, není jedno, co budeme poslouchat a co říkat. Není jedno, na kterou stranu se postavíme.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Cimg010720110706_154610__01

Jan Vacek - Praha 4

Lze ukrást i ctnost? Čtvrtek, 22.Prosince 2011, 12:22:58

Myslím si, že ne a V.Klaus klame jen sebe samého, staví-li se do pozice obdivovatele Václava Havla a ohání se jeho mezinárodní prestiží. On dělá naopak vše, aby nás ve světě zostudil!
Určitě budeme vzdorovat nepravdě, dokud V.K. a jeho garnitura nohsledů neodejde !

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Díky za Československo! Čtvrtek, 22.Prosince 2011, 16:16:9

Když jsem stál předevčírem s nejstarším synem a synovcem na Betlémském náměstí ve frontě ke Svaté Anně / Pražské křižovatce, tak před námi stáli manželé ze Sniny, z východního Slovenska. Stáli tam už podruhé, poprvé tam stáli o den dříve od šesti večer a nedočkali se. Byli se rozloučit se svým "jediným" prezidentem, kterého si vážili a shodli jsme se, že rozdělení republiky Klausem a Mečiarem jsme stejně vnímali jako podraz a že Klaus i Mečiar věděli, proč nevyhlásili referendum. Proto je potřeba připomínat, že Havel byl především československý spisovatel, disident i prezident!