Dramatické změny na náboženské scéně

Jen velmi málo náboženských organizací zaznamenalo od posledního sčítání růst. Dvě desetiletí v nových podmínkách změnu ve srovnání s komunistickou érou nepřinesla. Pokles náboženství pokračuje stejným tempem jako před tím.

Na konci uplynulého týdne uveřejnil Český statistický úřad po překvapivě dlouhém zpracování některé výsledky dubnového sčítání lidu, domů a bytů. Již ve třetím sčítání po sobě jsou lidé bydlící v době sčítání na území České republiky dotazováni na náboženskou příslušnost. Předtím naposledy byl tento údaj zjišťován roku 1950, ale ještě téhož roku přijal komunistický režim překvapivý zákon, který státním orgánům zakazoval ptát se na náboženství. Bylo prohlášeno, že náboženství je soukromou věcí občana. Proto nám chybí údaje z let šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých.

Za čtyři desetiletí mezi dvěma sčítáními (1950 a 1991) došlo k velkým změnám. Došlo k poklesu počtu lidí, kteří se hlásí k nějakému náboženství. Nemuselo k němu docházet plynule, ale lze se dopočítat toho, že každý rok ubylo náboženským společnostem zhruba jedno procento obyvatel. Někdo by možná rád tento náboženský sesuv připsal ateizačním kampaním režimu ve školách i v osvětovém působení na dospělé. Dalším důvodem by měly být represe vůči významným náboženským představitelům. Též v některých oborech (např. učitelé a vedoucí hospodářští pracovníci) vedla náboženská aktivita k potížím. Zajímavé ovšem je, že prakticky stejná politika vůči náboženství byla uplatňována např. v Polsku zcela neúspěšně a součástí změn po říjnu 1956 bylo její stornování a zavedení nezvykle široké svobody vyznání. Podobně rozkladný vliv na náboženství neměly ani identická opatření na Slovensku v rámci společného státu. Po změně režimu tam (v protikladu k Česku) má příklon lidí k náboženství mírně stoupající tendenci.

Dvě desetiletí v nových podmínkách a již také s novou generací ovšem změnu ve srovnání s komunistickou érou nepřinesla. Pokles náboženství v prvním desetiletí po sametové revoluci pokračoval stejným tempem jako doposud. Zatímco roku 1991 se k jakékoli náboženské příslušnosti hlásila téměř polovina obyvatel, o desetiletí později už to jen mírně přesáhlo třetinu. V podmínkách mimořádně liberálního českého konfesního práva (i ve srovnání se zeměmi Evropské unie), s intenzivní přítomností náboženství v médiích veřejné služby, a také v armádě, ve vězeních a nemocnicích v posledním desetiletí odchod lidí od náboženství akceleroval. Nápadně ubylo lidí, kteří se hlásí jako příslušníci k nějakému konkrétnímu pojmenovanému náboženství (k některé z 31 registrovaných náboženských společností nebo k jinému konkrétně určenému). Počet nábožensky orientovaných lidí se za poslední desetiletí propadl na polovinu, dnes jich není ani 15%. Situaci nevylepšuje ani dříve nesledovaná skupina věřících bez uvedené náboženské příslušnosti. Těch je jen 707 649, tedy 7%.
České státní orgány jsou mimořádně vlídné vůči náboženským společnostem, zejména vůči těm, které dodají přesvědčivá procenta voličů, ale nutno přiznat, že i vůči minoritním náboženským směrům. Přitom se ale v nových poměrech lidé od náboženství odvracejí více než za minulého režimu. Podle všeho česká populace protináboženská opatření komunistů od konce čtyřicátých let minulého století přivítala, a když opatření pominula, odchází dobrovolně.

Tyto úvahy nemohou zasahovat daleko, jsou to spíše předběžné sondy. Musí následovat pečlivé srovnávání údajů a jejich odborná interpretace. Na věrohodnost všech uvedených čísel má vliv to, že téměř polovina obyvatel, zaokrouhleně 48% se nevyjádřilo. Nebude snadné identifikovat důvody, zejména když víme, že tento údaj byl relativně vysoký (18%) v prvním sčítání rok a čtvrt po změně režimu a připisovalo se to ještě nepřekonaným obavám z otevřené deklarace názoru. Tím spíše ne, že o deset let později jejich počet klesl téměř na polovinu, konkrétně na 9.5%. Asi jsou předčasné spekulace, jde-li o propad důvěry ve státní orgány (např. ve skutečnou anonymitu sčítání) nebo pro demokracii typická zvýšená ochrana soukromí proti úřednické zvědavosti. Znám z osobních debat konkrétní informaci, která je těžkou obžalobou ne-li českého státu, pak určitě české společnosti. Velmi nízký počet lidí přihlašujících se k židovským obcím prý neodpovídá skutečnému počtu. Velká část náboženských Židů prý nevyplnila (dobrovolný) údaj o náboženské příslušnosti z obavy z možného budoucího vývoje. Pokud by větší politický úspěch než doposud získal autoritativní, konzervativní nacionalismus, dovedl bych si představit antijudaistické excesy a jsem zklamán z toho, že musím obavy Židů potvrdit.

Nemáme-li údaje o téměř polovině obyvatelstva, mnohou být získané údaje od ostatních být pokládány za nevěrohodné. Opravdu nic nevíme o těch, kdo otázku na náboženskou příslušnost vynechali. Tento stav věcí se velmi hodí náboženským organizacím, kterým nastavily údaje ze sčítání velmi nepříjemné zrcadlo. Římskokatolická církev se ocitla za dvě desetiletí nového režimu na čtvrtině dosavadního stavu. Hlásí se k ní dnes desetina obyvatel a stala se okrajovou náboženskou minoritou, i když zůstává daleko nejsilnější mezi ostatními. Další dvě církve podle počtu přihlášených následující (evangelíci a husité) už nedávají společně zdaleka ani 1% české populace. První reakce z římskokatolické strany se snaží hledat ztracené příslušníky mezi miliony těch, kteří se k ničemu nepřihlásili. Představa, že se v ultraliberálním českém právním prostředí a v tolerantní české společnosti nepřihlásil větší počet obyvatel k římskokatolické příslušnosti ze strachu, jak se někteří debatéři serverech (např. diskuse na ChristNetu) uvádějí, je absurdní. Z výzkumů, které si tato církev sama provedla již kolem poloviny devadesátých let je zřejmé, že pravidelnými účastníky jejího církevního života (její vnitřní předpisy ukládají účast na bohoslužbě jednou týdně) je sotva 400 tisíc. Jisté je, že sčítání nezkoumá teoretickou příslušnost (např. neznámý počet pokřtěných) nýbrž ty, kteří se k tomu či onomu vyznání hlásí. Jde o náboženskou sebeidentifikaci. A ta nepochybně dopadla pro římskokatolickou církev katastrofálně.

Jen velmi málo náboženských organizací zaznamenalo od posledního sčítání růst. Mírně, totiž asi o tisíc lidí stoupl počet příznivců Církve bratrské. Její tryskový růst z předchozího desetiletí (tehdy se dostala na trojnásobek výchozího stavu) se zpomalil, ale přehoupla se přes 10 tisíc. Podobný růst sledujeme u pravoslavných, pokud sečteme obě pravoslavné církve, které jsou u nás registrovány (česká a ruská). Tam však lze předpokládat rozhodující účast cizinců na součtu přesahujícím 25 tisíc osob a posouvajícím tuto církev na čtvrté místo uvolněné svědky Jehovovými, kteří ztratili více než 10 tisíc stoupenců (nebo se možná dostali ve sčítání na reálný stav).
Není tak nepravděpodobné, že by sčítání lidu dopadlo pro církve lépe, kdyby jinak naplňovaly svou pozici v širší společnosti, totiž kdyby tolik nepěstovaly bezbožný kult moci a bohatství a spíše realizovaly své prorocko-kritické poslání. V zemích, kde se tohoto svého úkolu nebojí, např. v Latinské Americe, ale i v některých evropských zemích k takovému úpadku nedochází. Je velmi pravděpodobné, že současná česká varianta politické angažovanosti církví působí na to, že Česko se ohledně náboženství ocitá v pozici evropské a snad i světové anomálie.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Češi a organizované náboženství Pondělí, 19.Prosince 2011, 19:02:13

Spousta Čechů jsou v skrytu duše jakýmisi anarchisty, aniž si to sami uvědomují. Pokud jim to nedělá větší problém, tak dlouhou dobu vydrží chovat se zcela loyálně a nenápadně (je to jakási strategie přežití), ale čas od času jim dojde trpělivost, postaví si hlavu a přestanou chtít se přizpůsobovat. Platí to jak ve vztahu ke státu, tak k církvi, prostě ke všemu organizovanému. Historický vývoj v tom jistě sehrál svou roli. Desítky až stovky let na našem území existovalo jisté napětí mezi státem a lidem, přičemž církevní moc se většinou přikláněla na stranu státu, ne na stranu lidu. Dnes se zdá, že to bude stejné. Myslím, že církevní představitelé ani nemají zájem získat nové věřící, patrně se daleko více potřebují hmotně zabezpečit.
V průběhu dějin na našem území na různě dlouhou dobu zapustily kořeny kromě křesťanství i různé jiné ideje: osvícenské, národně osvobozenecké, revolučně romantické, sociálně demokratické i komunistické. Římskokatolická církev byla v rozporu v podstatě úplně se všemi. Odklon od církve začal již za první republiky, ne-li dřív. Lidé buď úplně vystupovali nebo se stávali (třeba kvůli rodině) pouze matrikovými katolíky. V dnešní době značná část lidí ani není pokřtěná, čímž je jejich cesta k církvi prakticky uzavřená. Myslím, že málokdo přistoupí na to, že se dá pokřtít ve zralém věku. Přitom je zajímavé, že hodně Čechů, když se jich zeptáte na víru, údajně věří v "něco", ale neví přesně v co.