Obrat Komedie na východ

Z východu přichází a Východ chce i přinést do pražského divadla Komedie nový soubor, vítěz výběrového řízení. Hrát chce o světě moci, mechanismech politiky, mezích osobní svobody a tlacích doby na vědomé jednání jednotlivce. Kdo že si troufá a může-li uspět?

Nový provozovatel pražského Divadla Komedie je znám: devítičlenná magistrátní komise v pondělí z pěti postoupivších do třetího kola řízení vybrala Divadlo Company.cz, které se zformovalo ve Strašnickém divadle (dříve Solidarita) na východním okraji hlavního města. Z dostupných informací o průběhu řízení, v němž rozhodl nakonec jeden hlas nejistý do poslední chvíle, se mi zdá, že výběr byl férový, poraženým že čest zůstává a vítěz slávy dosáhnout může. Zákulisní drby ale přinesou seriozní noviny, my se nyní podívejme podrobněji na vítěze a jeho projekt.

Kdo tedy vlastně vyhrál? Lenoch jeden, byl jsem ve Strašnickém divadle za sedmiletou dobu jeho tvůrčího provozu divadelním sdružením Divadlo Company.cz jen dvakrát, na hlavní scéně na Shakespearově Juliu Caesarovi a ve sklepě na Goethově Faustovi. Oba prostory jsou příšerné. Velký sál by posloužil tak vrzání mysliveckých bálů, spodní pro sklad brambor. O výpravě, technice jevištní řeči a vlastně technice vůbec od svícení přes zvuk po efekty se nad těmito inscenacemi nedá napsat vůbec nic krom toho, že uplatňovat jemnost těchto „pomocných věd divadelních“ by ve strašnických hampejzech bylo nejspíš zbytečné. Radnice nechávala divadlo i soubor vlastně hladovět za periferii přiměřeného nezájmu kulturní veřejnosti, od začátku opět – tak jako v případě Pražského komorního divadla - vyjma Vladimíra Justa. Nízkonákladovější soubor už tedy komise vybrat nemohla. Přesto byly obě inscenace, a Caesar bez Caesara zvlášť, pozoruhodné: v amatérských podmínkách se dělo něco intelektuálně a emocionálně velmi vyspělého.

Projekt Divadla Company.cz myslím dobře vystihuje dialektika této zkratky: „Chceme i nadále být divadlem, které se nezříká fyzična ani intelektu, neobětovává tělo pro duši ani duši pro tělo, neprodává význam za humor, ani katarzi za aktualizaci.“ Chtějí se soustředit na troje hlavní. Na význam hry, která musí mít společenský přesah, pojmenovávat problémy společnosti a hledání smyslu existence. Na herecké příležitosti, tedy herecké divadlo založené na výrazném projevu a souhře. Na diváckou atraktivitu, založenou ovšem neobvykle na iritování diváků s cílem vyvolávat veřejnou debatu a tříbit hodnoty.

Skladbou své dramaturgické koncepce navazuje a zároveň se důrazy odlišuje od Pařízka a jeho souboru. Ředitelka souboru Eva Bergerová ji chce vést ve třech liniích: současné světové dramatiky, ovšem na rozdíl od dosavadní germanofilské éry zvláště slovanské a z ní ještě nejvíc polské. V plánu je adaptace Gombrowiczovy Pornografie, Nabokovovy Lolity, režírovat přijedou Poláci Piotr Tomaszuk nebo Gabriel Gietzky. Druhou linií bude každý rok jeden původní český titul psaný přímo pro barák, domluveni jsou zatím Markéta Bidlasová-Bláhová, David Drábek a Viliam Klimáček. Poslední linku má představovat moderní přečtení díla světové klasiky (Antigona, Maryša aj.). Tři linie jsou na tento soubor možná až moc.

Ani to ale ještě nemá být všechno. Coby doplněk a poněkud v kontrastu s pozoruhodnou tezí o potřebě hledat po dvou desetiletích dovozu ze Západu víc i na Východě, Severu a Jihu zdůvodňující mezi jiným dramaturgický obrat do slovanského světa, bude sloužit program „Českej underground“. V jeho rámci se mají v Komedii objevovat při autorských či scénických čteních a koncertech osobnosti předlistopadového kulturního podzemí, mnozí z nichž v něm zůstali i po sametu. Jako revival? Nevím. To současné, co samo sebe dnes vnímá a tvoří jako underground, si už dávno underground neříká, a tak mi program hrozí názvem i výběrem autorů vzpomínkováním a specifickou kulturně-politickou omezeností, kterou poněkud zastaralý, ač jistě sympatický předlistopadový androš dnes už dávno představuje.

Sumasumárum jsou ale všechny dveře novému souboru divadla Komedie otevřeny a jde se těšit, že v zářijovém textu tady vyslovené přání najít „ne pokračování Pražského komorního divadla s jinými tvářemi, ne nového Pařízka, ale nové a snad i jiné divadlo pro prostor divadla Komedie,“ se komisi Pechům navzdory splnit povedlo. Nepochybnou zásluhu na tom má odcházející vedení divadla, které se nebálo udělat i z výběru nástupců veřejnou věc. Od teď už by novému souboru do jeho věci mělo mluvit co nejméně. Budoucnost je dlouhá a nijak samozřejmá, ale nikoliv bez naděje.