Zahnívající partokracie

Podle týdeníku The Economist je ČR partokracií. Politické strany se zmocnily demokratického procesu, politici zneužívají demokratický systém ve svůj prospěch, země je prolezlá korupcí.

Podle prestižního týdeníku The Economist je Česká republika zahnívající partokracií. Politické strany se už v 90. letech zmocnily demokratického procesu, politici zneužívají demokratický systém ve svůj prospěch, země je prolezlá enormní korupcí. O tom vypovídají podle týdeníku nejen různé studie vypracované nezávislými odborníky v České republice, ale i pravidelné průzkumy Transparency International.

The Economist připomněl, že v loňských volbách voliči vytrestali dvě největší strany, občanské a sociální demokraty, ale tento výprask uštědřený „dinosaurům“ nakonec moc nepomohl, protože nové strany, TOP 09 a Věci veřejné, do zkorumpovaného systému rychle zapadly.

Dalo by se říci, že je to věcný popis situace u nás. Přesto se někteří komentátoři ošívají.

Martin Zvěřina v Lidových novinách Zvěřina ironizuje různé průzkumy a pohledy zvenčí coby jakousi „žebříčkologii“. Pohled zvenčí na Českou republiku může být prý poučný, ale také pobaví. Do kontrastu se zdrcující kritikou britského týdeníku staví „index prosperity“ z dílny institutu Legatum, podle něhož je Česká republika naopak hodnocena poměrně dobře, na 26. místě ze 110 hodnocených zemí.

Chce se dodat, že když už se český pravicový deník zmíní o „indexu prosperity“, je typické, že raději nerozvádí, že na prvních příčkách se umístily skandinávské země, které všechny mají vyspělé sociální státy. Uvádí sice, že se Česká republika umístila před Itálií, ale „zapomene“ dodat, že před Českou republikou jsou ratingovými agenturami pošramocené Portugalsko a Španělsko.

Jakkoliv lze souhlasit, že pohledy „zvenčí“ nemusí být vždy stoprocentně objektivní, přesto o situaci v hodnocené zemi leccos vypovídají. Jelikož komentátor nabídnul jako protiváhu negativního pohledu v týdeníku The Economist index prosperity, z něhož Česká republika vychází lépe, možná neuškodí zopakovat data i z jiných průzkumů a studií.

V pravidelné studii konkurenceschopnosti, kterou provádí Světové ekonomické fórum, je Česká republika sice na 36. místě ze 139 zkoumaných zemí, ale v žebříčku klesá. Odpověď na otázku proč tomu tak je, najdeme, podíváme-li na různé subindexy ve výše zmíněné studii.

Například v kvalitě vládních institucí skončila Česká republika až na 72. místě, přičemž se před ní umístily země, jako je Egypt nebo Indie. Pokud jde o důvěru veřejnosti v politiky obsadila Česká republika 121. místo, a pokud jde o “klientelismus” v rozhodování vládních úředníků, 107. místo! V kategorii “transparentnost tvorby vládní politiky” je naše země na 102. místě na světě a v plýtvání veřejnými prostředky na 95. místě na světě.

Z nedávného hodnocení konkurenceschopnosti zahraničními komorami Německa pro změnu vyplývá, že konkurenceschopnost České republiky postupně ničí nekompetence a úplatkářství. Z dvanácti hodnocených zemi ve východní Evropě skončila Česká republika jako poslední při hodnocení průběhu státních zakázek, před ní se umístilo i korupcí prolezlé Rumunsko. Tuto zemi Česká republika naopak předstihla, a je tak na pěkném předposledním místě, při hodnocení “korupce” a “kriminality”. Třetina německých investorů v České republice říká, že kdyby se rozhodovali znovu, do Česka by už nešli.

Při zvážení výše zmíněných dat bychom se možná měli přestat provinciálně utěšovat, že situace není až tak zlá, jak by ji chtěli vidět ze zahraničí. Je také velmi zajímavé, že tentýž deník, jehož redaktor se vysmívá zahraniční „žebříkologii“, bere smrtelně vážně hodnocení soukromých ratingových agentur, které posílají ekonomicky ke dnu celé státy.

Jiná kritika hodnocení naší země v The Economist přišla z pera Bohumila Doležala, jehož komentáře se shodou okolností též objevují v Lidových novinách.Ten napsal, že článek útočí zejména na ODS a ČSSD, což prý naznačuje, odkud vítr fouká. Všechny jiné varianty než vláda politických stran (vláda pomazaných intelektuálů, vláda „rozhořčených“, vláda ekonomických bossů a bezpečnostních agentur, kterým prý jde o přímou demokracii), jsou daleko horší.

Potíž je v tom, že text v The Economist není psán tak, že by chtěl nabízet místo vlády stran nějaké jiné řešení. Pouze konstatuje dosti zřejmé skutečnosti.

Mohl by dodat, že specifikem české partokracie je, že politické strany u nás jsou slabé a neduživé, přesto mají enormní vliv a moc, což znamená, že politicko-ekonomické dění v zemi kontrolují poměrně malé skupiny „mocných“, tedy jakési oligarchie. Týdeník si správně povšimnul, že k tomuto vývoji došlo už na začátku 90. let. Je totiž výsledkem programového nadřazení ekonomiky politice a právu v té době, a zároveň důsledkem slabosti občanské společnosti.

Když Václav Havel ve svých projevech před partokracií varoval, byl opakovaně vysmíván coby nevyléčitelný příznivec nepolitické politiky. Havel ovšem jen zcela správně poukazoval na to, že v prostředí slabé občanské společnosti, kterou politici navíc programově zadupávají do země coby nevítaného konkurenta, začnou politické strany bez inspirace „zvenčí“ chřadnout, uzavírat se samy do sebe. To se přesně stalo.

Nadřazení hospodářských reforem politice navíc znamenalo, že zprivatizován nebyl jen státní majetek, ale i politické strany. Korupce se stala normou. Když už nebylo co privatizovat, a vyschly tudíž zdroje plynoucí do kapes podnikavců navázaných na politické strany během privatizace, přisály se ekonomické mafie na systém státních zakázek.

Doležal má pravdu, když varuje před potlačením úlohy politických stran na úkor různých populistických hnutí a řešení. Jenže politické strany, a stranictví obecně, u nás těžko posílíme, když budeme jakoukoliv kritiku české partokracie vnímat jako útok na politické strany.

Spíše bychom se měli soustředit na to, jak politické strany posílit a vnitřně ozdravit, například s pomocí opatření, která co nejefektivněji oddělí politické strany od ekonomických tlaků, penězovodů a kmotrů. Pokud se to nepodaří, budeme bohužel brzy mít co do činění nikoliv se „zahnívající partokracií“ ale zcela „prohnilou demokracií“, která může být v očích mnoha občanů „na odpis“.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Stanislav Hošek - Český těšín

ZASTUPITELSKÁ DEMOKRACIE JE SKUTEČNĚ UŽ NA ODPIS. Úterý, 8.Listopadu 2011, 17:50:55

Jsou dva stěžejní důvody krize zastupitelské demokracie. Prvním je, že svrchovaný nositel moci – veřejnost - se volbami absolutně vzdává veškerého dalšího vlivu na politiku. Druhým pak fakt, že soutěž politických stran v politickém prostoru je bitkou o moc a ne pouze soutěží o správu věcí veřejných. Nemá pravdu klasik, že v demokraciích je souboj o moc již dávno vyřešen. Je jenom zakamuflován a to dokonce vědomě tak, aby nebylo vidět skutečné persóny moci. Jedinou reálnou mocí jsou totiž pořád ještě naakumulované hromady peněz a když ony nestačí ke korupci viditelných reprezentantů moci, nastoupí vždycky zase zbraně, poslední to argument nejen krále, ale i dnešního panstva.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

K pojetí demokracie Úterý, 8.Listopadu 2011, 18:58:1

mi připadá mimořádně zajímavý blog Milana Zeleného s názvem Demokracie není na prodej. Peníze do politiky nepatří.
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/milan-zeleny.php?itemid=14728
Cituji:
"Odstranit peníze z politiky je poměrně transparentní (i když ne snadná) záležitost: stačí jediný ústavní paragraf, např. následujícího znění:
„Žádná osoba, společnost nebo obchodní zájem, domácí či cizí, nesmí poskytnout finanční podporu, přímo či nepřímo, kterémukoliv kandidátu na státní politickou pozici, nebo poskytnout peníze na podporu či opozici jakékoliv politické kampani na státní úrovni. Bez ohledu na jiné články ústavy, příspěvky na kampaň politických kandidátů nejsou formou svobodného projevu a jejich garance zákonem je vyloučena.“"
Milan Zelený se domnívá, že k ideálu demokracie se přiblížíme oslabením moci politických stran (oslabením zastupitelské demokracie) a současným posílením účasti občanů (posílením přímé nebo též autentické demokracie). V závěru uvádí pět podstatných zásad, jejichž přijetí by nastartovalo změnu.