Národovci putovali

Představa, že do Staré Boleslavi putovali národovci, je nepříjemná. Naštěstí mnoho staroboleslavských účastníků bohoslužby si prostě chtělo připomenout oblíbeného světce a možná se i zamyslet nad aplikací evangelia na politiku.

Státními svátky se vládnoucí moc přihlašuje k určitému programu. 28. říjen byl ponechán jako státní svátek, i když je to výroční den založení státu, který byl s přičiněním nynějšího prezidenta zlikvidován, aby naše nynější Česká republika mohla existovat. Přihlášení ke vzniku Československa slouží jako omluva současné státní politice. Pořád nějak platí za autoritu Tomáš Garrigue Masaryk, který se však vícekrát přihlásil k demokratickému socialismu jako politické realizaci humanity. Byl to vznik státu založeného na demokratických, možno říct plebejských hodnotách a státu nezávislého na náboženských směrech Vládl v něm v kontrastu k rozpuštěné habsburské monarchii zhoubný národní princip (Jeho ústava začínala slovy „My národ československý …“), ale uplatňoval se v něm více než v okolí občanský princip.

Svátek o měsíc dříve, 28. září nezávisle na nevalných historických dokladech připomínané události reprezentuje odlišné hodnoty. Významným domácím světcem byl kníže, a jako takový reprezentuje program hierarchický a aristokratický. Byla to skromná česká podoba toho, co jinak známe v postavách svatořečeného císaře Konstantina, který jako pohan řídil zasedání prvního ekumenického církevního sněmu církve r. 325, a císaře Karla zvaného Veliký, kterému církev odpustila jeho harém a pro všemožnou mocenskou podporu ho odměnila titulem světce. V Praze má (společně s Pannou Marií) kostel na novoměstském břehu Nuselského mostu. Václav má ovšem zvláštní privilegium, že byl knížetem a měl být mučedníkem. Je pozoruhodné, že jeho mučednický kult začal prosazovat Boleslav I., který ho pravděpodobně nechal zavraždit. Václavovo svatořečení (tehdy formou přenesení ostatků) zařídil vrahův potomek a následník Boleslav II. Přitom je jasné, že jeho bratr a jeho okolí se hlásilo ke křesťanství stejně jako on. To jsou silné indicie toho, že spor měl politickou povahu. Není žádný důvod předpokládat, že kníže Václav zemřel pro vyznávání křesťanské víry. Mluvit o něm jako o mučedníkovi je proto účelové a nepoctivé. Podle všeho šlo o politický spor. Lze mít za to, že Václav prosazoval vazbu knížectví na Říši (pravidelné roční odvody, které vyjednal), zatímco Boleslav mohl být stoupencem samostatného národního státu, pokud můžeme na onu dobu přenést novověké pojmy.

Svatý Václav byl a mnohými dodnes je chápán právě jako symbol vazby českého státu na Svatou říši římskou. To lze chápat dvojím způsobem. Jeden se silně uplatnil za Protektorátu Čechy a Morava (1939 – 1945). V té době byl silně připomínán. R. 1944 zřídil státní ministr pro Čechy a Moravu SS-Obergruppenführer K. H. Frank vyznamenání označované jako Svatováclavská orlice. Vyznamenáváni byli protektorátní političtí činitelé, funkcionáři kolaborantských organizací a kolaborantští publicisté a novináři.

Druhé chápání svatováclavské vazby na širší politické okolí by mohlo podporovat příslušnost k evropským strukturám a jejich integraci. Pak ovšem není jasné, proč Starou Boleslav navštívil navzdory nemoci Václav Klaus. Proč pro svátek planou především ti, kdo české zapojení do politické Evropy zpochybňují a křísí v rozporu s ústavou zkázonosnou národní ideu? Bereme-li vážně ústavní pořádek, je náš stát naštěstí založen na občanském principu a jeho rovnocennými občany a obyvateli jsou lidé jakékoli etnické příslušnosti. Národní státy byly semeništěm svárů. Za jejich novověkou, modernistickou nacionální ideologií zůstávají řeky krve a hory popele. Poválečná vlna českého nacionalismu je jistě psychologicky pochopitelná, ale hromadné vyvražďování německy mluvících obyvatel českých zemí těsně po válce (demokratickou částí českého tisku tehdy označované jako český gestapismus) a následné organizované vyhnání třetiny obyvatelstva z dnešního území českého státu je tragickou ukázkou uplatňování národní ideje stejně jako nacismus z druhé strany.

Římskokatolická církev v ČR vyhlásila národní svatováclavskou pouť, a jejím vrcholem byla ve středu 28. září dopoledne mše ve Staré Boleslavi. Tato náboženská organizace se ve svých směrodatných činitelích odpoutala od sympatií k fašismu, nacismu a podobným nacionálně konzervativním autoritativním režimům a hlásí se už pár desetiletí k proevropské orientaci. Chce ovšem Evropu jinou. V tom se neliší např. od kritiků současného evropského ekonomismu. Stojí za pozornost, kudy se podle ní mají ubírat změny v Evropě a západním světě.

V poslední době slyšíme především o hrozbách. Ujímá se totiž militantní mluva. Kupříkladu lidé žijící podle svých odlišných milostných preferencí podle ní ohrožují tradiční rodinu. Pravděpodobně ji nějak škodí už pouhou svou existencí ve veřejném prostoru a proto tyto hříšníky je třeba v lepším případě (na rozdíl od ostatních obyvatel) odkázat do soukromí a v horším izolovat či jinak eliminovat. Druhou připomínanou hrozbou je pro ideology jiné Evropy multikulturalismus. Odpor k němu byl letos 22. července doveden do všech důsledků na norském ostrově Utöya.

Na mši před lebkou svatého Václava zazněla dvě kázání. První měl metropolita Moravy arcibiskup Jan Graubner a to ničím nevybočilo z očekávaného. Druhé kázání přiřkla dramaturgie Václavu Klausovi. Měla to snad být zdravice přítomným, bylo to uvedeno jako zamyšlení, ale dopadlo to jako kázání – kárání. Pan prezident si v projevu došlápl na kdejaké multikulturalisty a rozvratné elementy. Pochválil zase jednou vlastenectví a zlobil se, že ho někteří zaměňují s šovinismem. Jenže naše země je vlastí lidí všech národů, které jsou tu většinově nebo menšinově zastoupeny.
V prezidentově projevu, v proslovech hierarchů a v televizním komentáři se opakovalo, že je to národní pouť, a to je velká potíž. Kristova církev je svou podstatou katolická, tedy obecná, pro všechna etnika, pro všechny země, pro muže i ženy, otroky i svobodné, staré i mladé, prostě pro všechny, pro celý svět, řecky kat‘ holon (kosmon). Podpora autoritativnímu národnímu konzervativismu jde zcela proti smyslu katolicity. Činí z obecné církve církev národní přesně proti smyslu politiky knížete Václava a proti věkovité tradici. Vyhlášený národní ráz pouti ne snad záměrně, vylučuje ze hry zdejší polské, slovenské, vietnamské či ukrajinské katolíky.

Označení poutní svatováclavské slavnosti ve Staré Boleslavi (a několikadenního doprovodného programu) jako národní je projevem nerealistického hodnocení vlastního významu ve veřejném životě. Římské katolíky nikdo nepověřil, aby reprezentovali národ nebo mluvili jeho jménem. Vezmeme-li v úvahu počet pravidelných nedělních účastníků nedělních bohoslužeb, můžeme jejich podíl odhadnout kolem čtyř procent obyvatel (se značnými regionálními výkyvy). Uvidíme, kolik z celku populace se k římské církvi přihlásilo v dubnovém sčítání. Snad se to dovíme v listopadu. Leccos nasvědčuje tomu, že by to mohlo byt kolem 20 %. Jak se ale staví k václavskému putování a slavení zbývajících nejméně osm desetin zde žijících lidí? Nedali by mnozí z nich přednost jiným, mnohem přesvědčivějším inspiračním zdrojům?

Naštěstí mnoho staroboleslavských účastníků bohoslužby si prostě chtělo připomenout oblíbeného světce a možná se i zamyslet nad aplikací evangelia na politiku. Ale pokud bychom si měli nechat vnutit představu, že do Staré Boleslavi putovali národovci, bylo by to o strach. Josef Dobeš, ministr školství, jeho patron a obhájce ocenil kvality Ladislava Bátory tak, že je to dobrý katolík a svědomitý národovec. Tento historický kontext dává poutní slavnosti a jejímu televiznímu přenosu odstín něčeho obávaného.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Jsou i levicové tradice? Čtvrtek, 29.Září 2011, 20:02:23

Levice by měla vážně uvažovat o tom, ke kterým osobnostem a momentům českých dějin se přihlásí. Já vím, že jsme internacionalisté a Evropané, a s nacionalismem nechceme mít nic společného. Nejde o to držet se strnule nějakých neživotných tradic, jen občas něco připomenout. Pokud u našich lidí existuje ještě aspoň špetka nějakého národního citu, nenechávejme v tom volné pole konzervativcům nebo někomu ještě horšímu. Proč by měli na tom parazitovat právě oni. Vždyť český národ v podstatě téměř nikdy konzervativní nebyl.