Jaro je tady

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Kamenná dělová koule pořád leží u mne na polici, zatímco strýc Jošek od podzimu leží v hrobě ve věku 79 let. Nestačil jsem tady jeho smrt pro nedostatek vhodných souvislostí zaznamenat, ale myslím na ni často. Dnes je vhodná souvislost, protože pod Holým vrchem taje sníh a hodňovský potok jistě pod ledem stoupá. Než tedy ještě trochu stoupne, zastavím se u vyjádření, že "dělová koule leží": vsaďme se, že vás to ani neťuklo. Cit pro čistý smysl slov upadá, a to i v naší kulturní opozici, jež tím nevědomky ztrácí část účelu. Je samozřejmě otázka, zda v řeči samé je nějaká cena, ale nemůžu tu přeci probrat všecko. A tak než se vrátím k hlavnímu tématu, jímž je strýc Jošek a pětiliberní dělová koule, kterou vyoral na dostřel od brumovského hradu, zdržím se ještě u jazyka.

Chtěl jsem si koupit zpěvník ruských lidových písní, a myslíte, že něco takového v Praze měli? Nakonec mi nabídli písně národů SSSR a já je koupil, protože jsem nepomyslel na odlišný smysl jistých slov u nás a tam: u nás by se tím mínily písně, jež si národ zpívá či zpíval, kdežto u nic jsou to písně, jež si místo nich zpívat má. Když jsem se potom chtěl do zpěvníku zabrat, zavadil jsem o píseň v románském jazyce, psaném však azbukou. To mě tak dopálilo, že jsem sešit roztrhal a zahodil. Když dopal přešel, zůstal za ním strach a trvá.

Protože u koule není mezi ležením a stáním rozdílu, bude i výraz, že kole sedí, jenom opisem z nouze. Opravdu, co říct o kouli? Dívám se na ni, jak tam... trvá? dlí? trčí? čumí? tkví! Ano, ona tam tkví na podložce z plsti, do níž se zabořila, lépe řečeno vtiskla, takže se nemůže při běžném otřesu Prahy sama rozkutálet, s kterýmžto slovem by se každý spokojil, já však řeknu rozkoulet, protože ta dvě slova nemají podle mne týž, přesněji řečeno stejný smysl!

Strýc Jošek byl od mládí po svém otci švec. Sedal u verpánku pod oknem a občas pohlédl ven, kdo jde. Když jsem šel já, lekl se, abych nešel k nim. Když jsem přišel, ignoroval mě, jak dovede snad jenom švec: dělá, nezdvihne hlavu, jenom mrčí. V neděli však uměl strýc napínavě vyprávět, proto jsem ho ve své hlouposti i ve všední den žádal: „Strýčku, vykládajte něco," což znamenalo „vykládejte něco". Nechci tu nářečím strhávat pozornost od příběhu k jazyku. Příběh:

„Chodíš, Ludviku, do školy přes město, či Hodňovem?" - „Hodňovem," řekl jsem. „Tak pojď blíž," řekl strýc. Přišinul jsem se po zemi k němu, a tu vysvitlo, že strýc právě hrozně smrdí. Ale nevadí, příběh začínal napínavě: „Budeš poslouchat dobře?" zeptal se strýc. „Budu, budu!" řekl jsem. „Tož poslouchej," řekl strýc, hrábl do bedničky s floky a strčil si jich šikovně pár mezi rty. Teď bude jeden po druhém brát a zarážet kladívkem do dírek v podešvi. Musel jsem počkat. Napjatě jsem hleděl na jeho sevřené rty, on si však další floky bral zase z bedničky! „Šak máte v hubě nachystané," upomenul jsem ho. Když je vypotřeboval, začal: „Tož teda víš, že Hodňovem teče potok. Víš to?" - „Vím." - „A vedle něho vede cesta, všiml sis?" - „Šak po ní chodím!" řekl jsem. „Ten potok bývá skoro vyschlý, když dlouho neprší, protože jak neprší, tak není vody, tak chytrý jistě jsi." - „Ano," pravil jsem dychtivě. „Já jsem věděl, že nejsi blbý," řekl strýc, „kolik je třikrát tři?" - „Devět," odpověděl jsem. „Tož chytrý bys byl," řekl strýc, „a nebojíš se?" - „Ná, čeho," řekl jsem. „Tož vem lepač a zabij tu osu." Chvíli jsem honil vodu, až jsem ji dostihl. „A včil si sedni, když se nebojíš," přistrčil mi nízký stolec, „a podrž mi kladívko." Když jsem je chytl, ukázalo se, že stolec byl namazaný popelem. Když jsem se umyl a otřel trenýrky na dvorku slamou, mohl strýc pokračovat: „Ten potok je dnes, pravda, už zregulovaný, ale nebýval. A jak moc pršelo, tož se vylel na cestu a nikdo, ni-kdo!" řekl důrazně, „tam nepřešel suchou nohou. A bláto tam bylo potom i čtrnáct dní." Strýc vstal, šel za chalupu na dvorek, a když se vracel, nabral si hrnkem v puténce vody a napil se. Usedl zas na trojnožku, připjal druhou botu potěhem ke koleni a narazil si půrkem do podešve tři řádky dírek. „A ty krávy," řekl a nabral si zas do pusy floků. „Nevykládal jste o krávách, strýčku, ale o potoku," připomněl jsem. „Ja tož ten potok, máš recht, co byl skoro suchý, když nepršelo, tak se vyvalil na cestu, když pršelo, a bláto tam bylo i čtrnáct dní." - „To jste už pravil," upozornil jsem. „Jedenkrát v červenci, nebo v srpnu?" strýc se zamyslel. „Ne, v červenci to bylo. Se odpoledne velice zamračilo, ale tak hrozně se zamračilo, přece jenom to muselo být v srpnu, v srpnu se tak mračí." - „To je jedno, strýčku," řekl jsem. „Jedna je dírka do řiti," řekl strýc, „ale teda udělala se taková, ale taková tma," strýc se nahrbil, vztáhl ruku k okenní desce, chvíli tápal jakoby potmě, až našel rašpli a tou začal odírat přečnívající floky v podešvi, „tma a černo, a naráz prásk! A prásk! Hrom za hromem. A voda! A kroupy! No hrůza! A hůůů, zahučelo to v potoku, a co myslíš, že se stalo?" zeptal se strýc a namířil proti mně knyp. Pomyslel jsem na zbořené chalupy, na utopence... „Zas čtrnáct dní bláto!" řekl strýc, ořezávaje knypem okraje podešve. Funěl při tom chvilku, pak pravil: „A tož si lidé řekli kakra už do toho, ten potok by se měl zregulovat." Naklonil se ke mně, rozhlédl se po verštatě, já také, a strýc tajemně řekl: „No a tož ten potok zregulovali."

Vlastně bych na první stránce v prvním odstavci měl ve větě, že naše kulturní opozice "nevědomky ztrácí část účelu", škrtnout slovo nevědomky: ztráta je samosebou nevědomá, při vědomé už zas nejde o ztrátu. Ale to bych se nedobral konců přesnosti. Nebo bych musel přiznat, že nejpřesněji je mlčet. Mlčet a trvat jak ta kamenná koule vystřelená před pěti sty lety a pořád letící, teď zrovna přes mou polici, do neznámého lepšího času.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 4, číslo 3, březen 1984.)