Možnost strany lidové

Českou politiku letos čeká smršť svobodných voleb. Jako před dvaceti lety. Hlavní rozdíl je ten, že letos k svobodným volbám, tak zvanému svátku demokracie, prakticky nikdo nevzhlíží s nadějí, že by mohly přinést podstatnou změnu k lepšímu.

Jakub_cb

Jakub Patočka

14.01.2010 08:00

Jen co roztaje sníh, propukne volební kampaň. Ve Sněmovně opět usedne, jak už je u nás zvykem, pět stran, leda by lidovci neměli dobrý den; to by pak zřejmě poprvé zůstaly jen čtyři.

Podle všeho se schyluje k vítězství sociální demokracie, ani ne tak pro její skvělost, nýbrž proto, že ODS má ohromné potíže sama se sebou a skutečně jí hrozí, že ji zásadně oslabí Kalouskův projekt TOP 09. Dosud jsme jej zlehčovali – a byla to chyba pramenící z přehlížení okolnosti, že TOP 09 má v Kalouskovi zřejmě nejobratnějšího Klausova žáka, jímž česká pravice nyní disponuje. Kdyby byl Kalousek v ODS, zřejmě by ji dnes už řídil.

Leč krizi pravice navzdory sociální demokracie těžko zvítězí tak, aby mohla vládnout sama. Jiří Paroubek má totiž zvláštní dar promarňovat všechny příležitosti, kdy by se lidé mohli povznést nad své předsudky o něm. Navíc bohužel tropí čím dál více chyb (manévry kolem předčasných voleb, nezvládnutí Lisabonské smlouvy i eurokomisaře, přehlížení nekalých praktik ve vnitrostranických bojích) a notoricky podceňuje zdánlivě menšinové, ale vlivné segmenty ve společnosti, v nichž sociální demokracie bude muset získat oporu, až se bude chtít stát skutečně směrodatným společenským hnutím, nikoli jen přechodnou aritmetickou většinou.

Je předčasné předestírat podrobně možné povolební varianty, ale základní možnosti jsou jasné: sociální demokraté budou patrně moci vládnout v dvojkoalici s TOP 09, s ODS, anebo i s komunisty. A v případě mimořádně nepříznivého a krajně nepravděpodobného výsledku levice by mohla vzniknout také většina ODS a TOP 09.

Zajímavé je, že lidovci, pokud do Sněmovny projdou, by mohli být třetím koaličním partnerem v kterékoli z těchto čtyř základních variant. Jistě je to argument, který má též svou odvrácenou stranu: být schopen koalovat s kýmkoli je vskutku poněkud perverzní.

Navíc málokomu, přesně asi tak třem procentům z nás, by vyhovovalo, kdyby nám měla strana lidová vládnout dočista sama. Církev silná jak za Zikmunda, zahraniční politika řízená z Vatikánu, zákaz potratů a snad i Radiožurnál proměněný v Rádio Mária – tak nic z toho by jistě nenastalo, přesto sama představa samovlády katolíků se velké většině Čechů oškliví snad více nežli představa jednobarevných vlád jiných, kromě komunistické.

O to ale letos vůbec neběží. Lidovci nebojují o většinu, ale o svou holou existenci. V každé z představitelných koalic by byli jen doplňkem. Takže si položme jinou otázku: nebyla by každá z oněch výše nastíněných čtyř variant přijatelnější, pokud by se v ní vyskytoval i prvek lidovců?

Je to úvaha, kterou se jistě bude zabývat mnohý občansky orientovaný přemýšlivý volič během zhruba dvaceti týdnů, jež do voleb zbývají. Těch, kteří rozpoznají, že TOP 09 není dobrou alternativou, bude během kampaně přibývat. A počet těch, které nezíská vinou svého humpoláctví ČSSD, zůstane vysoký. ODS ani komunisté pro tento typ voličů nikdy v úvahu nepřipadali, ledaže stáli proti sobě v druhém kole senátních voleb.

Znechucení lidí politikou dostoupilo takového stupně, že i mezi lidmi rozhodnutými jít k volbám stůj co stůj letos zůstává mimořádně vysoký počet těch, podle nichž koho volit tentokrát prostě není. Proto zamýšlejí manifestačně volit některou ze stran, jež takřka určitě skončí mimo Sněmovnu, ale má aspoň v něčem sympatický program.

Jsou to voliči, kteří dvaceti létům krušných zkušeností navzdory stále ještě doufají, že by stranická politika mohla veřejným poměrům prospívat, anebo jim alespoň neškodit více, nežli je nezbytně nutné.

Je docela možné, že o osudu lidovců rozhodne, kolik z těchto voličů se jim podaří získat. Ze strany lidové si ex-bratr Kalousek odvedl skvělou partu výlupků. Škoda, že v ní zapomněl Jiřího Čunka. Personálně ale lidovci jistě působí nejvěrohodněji za celou dobu po skonu Josefa Luxe.

Lidovci dnes o tom, že by rádi na tohoto klasika své politiky navázali, často hovoří. Luxovo kouzlo ale spočívalo právě v tom, že dokázal ve volbách roku 1998, v brutálním střetu Klause se Zemanem, ze své strany onu občanskou alternativu pro velké množství voličů učinit. Nechybělo mnoho a vyneslo mu to tenkrát křeslo premiéra. Jeho pojetí lidovců jako strany občanské alternativy bylo neokázalé a věrohodné.

To nyní z více důvodů zopakovat nepůjde, přesto se ale lidovci stále ještě mohou letošní stranou občanské alternativy ve značné míře stát. Je ale třeba, aby si uvědomili, že k tomu nestačí vzpomínat na Luxe, ba ani ambiciózní protikorupční plán, který si osvojil současný ministr vnitra, ba dokonce ani koalice s liberálkou Janou Hybáškovou, po tahanicích odsunutou k předskákání do Hradce Králové.

Je třeba nalézt alespoň pět konkrétních programových bodů, které patří k prioritám české občanské společnosti v oblastech kulturní, mediální, vzdělávací, ekologické a v otázce politické kultury a představit konkrétní věrohodné osoby, které se za ně zaručí.

Když se to podaří, pak lidovci jako v minulosti již tolikrát svým nenápadným, ale účinným způsobem pomohou. O jejich další budoucnost nebude muset mít ani Cyril Svoboda obavy, jež se dnes projevují v jeho poněkud defétistických úvahách o hlavě na špalku. Nepodaří-li se to, pak lidovci dost možná už nikdy žádný dobrý den mít nebudou.

Občanský program, jenž vedl k úspěchům Josefa Luxe a jímž se dnes mohou zachránit, tu jistě potrvá bez ohledu na osud jejich strany. A nebude-li mít po určitý čas valné zastání ve stranické politice, jako ho nemá ostatně ani dnes, vždycky tu zůstane dost občanských iniciativ, které se za něj dokáží brát.