Obyčejní slušní lidé

Při pokusech vyrovnat se s minulostí zapomínáme často na to, že svět se nedělí na zlé a hodné, agresory a oběti, že není černobílý. Většinu naopak tvoří obyčejní lidé. Připomeňme statečnost mnohých z nich.

Chtěl jsem původně psát do tohoto sloupku o výročí Karla Čapka a také o den staršího Rudolfa Medka a o jejich vzájemném zápolení o pojetí české identity a o potýkání se demokratů s národovci. Stavěl bych se samozřejmě za to čapkovské vidění světa, kterého jsem si mimochodem užíval až k dojetí na úžasné výstavě Josefa Čapka v jízdárně Pražského hradu, která za čtyři dny končí.

Ale pak jsem sledoval v televizi výborný dokument o mluvčích Charty 77 a rozhodl jsem se využít tohoto prostoru k drobnému doplnění oněch většinou pražských disidentských vzpomínek o perspektivu obyčejného venkovského faráře a „řadového“ chartisty.

Rád bych zejména připomenul ten po mém soudu úžasný a obrovský okruh lidí, kteří se sice sami nerozhodli nahlas kazit hru normalizační moci a nevystoupili z role jim určené, nicméně vnímali každého chartistu – s jistou licencí řečeno – jako svého zástupce a mluvčího a prokazovali disidentům, otevřeně nasazujícím kůži, skvělou solidaritu a pomoc.

Alespoň já jsem to tak na venkově vnímal. Venkovští chartisté to měli sice v něčem složitější, než ti v Praze – byli jednak ochuzeni o ten častý kontakt a pocit souručenství s ostatními stejně vyloučenými a také na ně bylo víc vidět než v anonymním velkoměstě, o to zajímavější a přirozenější byla ale jejich konfrontace takříkajíc se sousedy.

A už také vzhledem k tomu, že naše paměť trpí sklonem vidět minulost o to černobílejší, oč jsme jí vzdálenější, chci vzpomenout a vzdát hold neokázalé morální i faktické pomoci lidí okolo disidentů – často takových, od kterých by se to ani náhodou nečekalo. Žádnou minulost nikdy netvoří jen hrdinové a padouši, na jejichž soupeření se obvykle historická paměť soustředí.

Na prvním místě vzpomínám na úžasné členy mé venkovské farnosti, kteří měli legraci z jinde osvědčených estébáckých zastrašovaček, které leckde bezpečně zabíraly. Když například policisté legitimovali před kostelem každého návštěvníka bohoslužeb, smáli se jim farníci do obličeje a pronášeli věty typu: vy tady natáčíte další díl majora Zemana?

I přes zákaz mé oficiální duchovenské činnosti se nebáli pouštět své děti na tajné letní tábory, prožívali se mnou poloilegální bohoslužby intenzivněji, než kdykoli předtím i potom. Často mě hecovali – vzpomínám třeba, jak jsem v den pohřbu Pavla Wonky přišel ráno jako obvykle na lešení kolem našeho svépomocně opravovaného kostela – rozhodl jsem se nejet na pohřeb do Vrchlabí a zůstat pracovat „se svými“. Netušil jsem, že tak pečlivě poslouchají zahraniční rozhlas a že o pohřbu vědí, vyhnali mě, co že tam dělám a ať koukám na pohřeb jet i za ně – ještě jsem pohřeb stihl.

Úžasní ale byli i mně neznámí lidé, jako například zaměstnanci pošty, kteří mi doručovali dopisy i s takovými adresami, jakou jednou napsal Václav Havel: „..v blízkosi Litoměřic“ (sic!), nebo jakási doručovatelka pošty, která jednou přivezla telegram od Sváti Karáska tohoto znění: „berani neprijedou, jsem na housce“ a celá konspirativně vzrušená a šťastná mi jej předávala, významně pomrkávajíc, se slovy: „Vy, pane faráři, už budete vědět co to znamená!“ (Berani byla amatérská vokální skupina a Houska je hrad, kde Karásek tehdy pracoval, tedy žádná konspirace v tom nebyla.)

Z mého téměř úplně skartovaného spisu u StB vyplývá, kolik mých známých a sousedů z okolí se muselo podrobit výslechu kvůli mně a kolik jich bylo nuceno k jakémukoliv druhu součinnosti s StB – byly to desítky lidí. Z těch všech zlomili pouhé tři lidi, ostatní ustáli zápas, který si sami nevybrali, na jedničku.

U dopravních policistů jsem požíval ve svém okrese imunitu téměř poslaneckou: podívali se při běžné kontrole či častém přestupku do mých papírů a když zjistili, kdo jsem, pouštěli mě beztrestně dál a ještě poradili kudy nejezdit, neboť tam kontrolovali jejich kolegové.

Obyčejní policisté (příslušníci VB) zřejmě nesnášeli estébáky stejně jako ostatní lidé, neboť byli předmětem jejich buzerací, a tak jsem požíval jejich sympatie. Šéf dopraváků mi dokonce odmítl na přímý pokyn mého estébáka Málka odebrat technický průkaz, přestože by k tomu, vzhledem ke stavu mého Trabanta, měl řadu pádných důvodů.

Ale i v Praze byli neuvěřitelní lidé na nečekaných místech. Mnozí si jistě vzpomenou na bachaře ze Čtyřky v Bartolomějské ulici, který nám na celu nosil cigarety, informoval o dění a projevoval všemožné sympatie. Pro jeho bohatý knír jsme mu říkali Fous. Když dostal za úkol zavézt mne spolu s dvěma dalšími ze Čtyřky do Ruzyně, aby nám nahnali strach a ostříhali nás, po celou cestu tam i zpátky si s námi povídal, přestože samozřejmě podle předpisů při eskortě s námi nesměl mluvit. Vzpomínám na neskutečnou větu, kterou pronesl, když nás odváděl k vězeňskému holiči: „Nebojte, kluci, to vám zase naroste, to si jen svině estébácký dokazujou, jakou maj nad váma moc“.

Mám potřebu připomínat všechny ty slušné a statečné lidi, které vlastně dneska nikdo ani nezná, zejména ze dvou důvodů. Jednak pro to nepodlehnutí černobílému vidění minulosti a pak zejména proto, že taková obyčejná, neokázalá lidská slušnost dokáže úžasné věci i při těch sebetristnějších okolnostech. Obyčejná lidská slušnost – podhoubí svobody a demokracie sine qua non.

A tak jsem se dostal vlastně oklikou přeci jen k tomu Čapkovu výročí a jeho celoživotní oslavě prosté lidské slušnosti.

Tohle napsal v Lidových novinách 4.12.1938, dva měsíce po mnichovské dohodě, pár dní před svou smrtí v článku „Od člověka k člověku“: "Všechno se změnilo, ale tady je někdo, kdo zůstal týž, jako byl, stejně slušný a věřící, stejně vyrovnaný, ze stejné duchovní látky jako dřív; ať se cokoliv stalo, tady zůstalo něco věrného a stálého, něco pevného jako půda pod nohama."

…Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky. Kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždy jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky; kdo mění víru, neměl žádnou; člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví.

A platí to pro všechny proměny dějin, co jich svět už zažil – i naše země!