Pracovní právo, odbory a kardinální otázka

Podstatou návrhu na zjednodušení pracovního práva expertů, kteří pracují pro signatáře výzvy „Pružné pracovní právo 2010“, je jeho proměna na „právo zaměstnavatelské“.

Někdy v lednu vyšel v Lidových novinách článek nazvaný „Jak zjednodušit pracovní právo“. Jeho text formulovali experti poradenské společnosti PwC Ambruz a Dark, kteří soustřeďují kolem sebe signatáře výzvy „Pružné pracovní právo 2010“.

Zaměřili se na novelu zákoníku práce, již podrobili kritice. Požadují „zjednodušení a větší flexibilitu právní úpravy uzavírání a stejně tak i rozvázání pracovního poměru“. Například, že výpovědní doba by měla být jenom jeden měsíc a zrušena či omezena by měla být „imunita členů orgánů odborové organizace, která je v praxi často zneužívána“.

Dále navrhují prodloužení zkušební doby na čtyři měsíce až šest měsíců, podle postavení zaměstnance. Změnou konta pracovní doby chtějí umožnit zaměstnavatelům „flexibilněji organizovat práci zaměstnanců v závislosti na měnící se poptávce“. Podporují také částečné pracovní úvazky, které by „snížily zátěž zaměstnavatele na odvodech za sociální a zdravotní pojištění“. Mezi jejich požadavky patří rovněž „umožnit zapůjčování zaměstnanců mimo rámec agenturního zaměstnávání“ a také „zachovat možnost řetězit pracovní poměr na dobu určitou“.

Podstatou jejich návrhu na „zjednodušení pracovního práva“ je jeho proměna na „právo zaměstnavatelské“, které by pod záminkou „pružné reakce na rychle se měnící podmínky trhu“ vehnalo zaměstnance do podřadnějšího postavení, plně závislého nejen na potřebách zaměstnavatele, ale také na jeho chování. Zaměstnanec vzhledem k jeho nutnosti zajistit obživu sobě a rodině stává se rukojmím, závislým na tvorbě zaměstnavatelova zisku i na jeho rozmarech, vyplývajících z jeho povahy či morálky. Právě tomu tvorba pracovního práva zhruba od začátku 20. století čelila.

Zákoník práce postupně svými ustanoveními kodifikoval nutnost odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci. Zajišťoval zaměstnanci důstojné, a tím i z lidského hlediska rovnoprávné postavení. V tom nesnadném procesu se na druhé straně ovšem tříbilo i zaměstnavatelské prostředí jako kvalita související s humanizací společnosti. Jinými slovy hledala se rovnováha mezi jhem zaměstnavatele a jhem zaměstnance. Aby zaměstnanec nebyl pouze prostředkem k dosahování zisku, ale aby také zisk sloužil k sociálním jistotám zaměstnanců a kultivaci jejich prostředí.

Návrh na „zjednodušení pracovního práva“ zneužívá momentálních sociálních nejistot, v nichž se určitá část společnosti ocitá, a snaží se kodifikovat to, co je projevem nouze, tedy nutnost pracovat v režimu námezdní síly, jako zkvalitnění pracovního práva, ačkoli jde o jeho zhoršení. Je to typický příklad toho, kdy místo vynaložení úsilí k naplnění práva měníme jeho literu ve prospěch bezohledných tendencí.

Další podobný projev přinesla příloha LN Peníze a Byznys z 18. dubna 2011 pod titulkem „Rodí se plán, jak obejít odbory“. Zástupci zaměstnavatelských svazů v Česku se snaží „vytlačit odbory z vyjednávání o klíčových hospodářských politikách země“. Podle mluvčího Hospodářské komory Zdeňka Kubína „existuje mnoho ekonomických témat, jako například podpora exportu, podpora vzdělávání a další, ke kterým nejsou odbory primárně kompetentní“.

Zaměstnavatelské svazy prosazují, aby Podnikatelská rada, složená i z představitelů zaměstnavatelských svazů, nahradila v jednání o hospodářských politikách tripartitu. „Ta přestává být funkční,“ míní prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Zdeněk Juračka. Jinému průmyslníkovi vadí, že „na (tripartitě) se věci nediskutují racionálně a s odborným nadhledem“.

O úloze odborů při hospodářských jednáních sice vskutku můžeme z odborného (ekonomického) hlediska pochybovat, ale ten zpupný jazyk, jímž hospodářští bossové pochybují o schopnostech odborů (primárně kompetentní, funkční), naopak svědčí pro odbory, o jejich nezastupitelné úloze, byť by se nezmohly než na jedinou, zato kardinální otázku: A nejste vy poněkud blbí?

Jestliže stav při jednání je vskutku takový, jak průmyslníci naznačují, už kvůli této jediné otázce musí odbory v tripartitě zůstat a být u všeho – to je teď jejich úloha. Stále častěji se totiž projevuje, že „primární nekompetence“ není projevem malé odbornosti, ale je to důsledek „zbytnělých sekundárních kompetencí“ lidí, kteří nás o ty primární kompetence připravují. Je to stav bezmoci, v níž na odbornost samozvaná vrchnost nebere ohled, takže erudice se vskutku smršťuje do té jediné zoufalé, ale kardinální otázky, ovšem pronesené racionálně a s odborným nadhledem.

Podle autora článku Františka Bouce „podnikatelé prosazují, aby získali (místo odborů) konzultační hlas v Hospodářské radě státu, která by bez zásahu odborářů diskutovala o vývoji legislativy v podnikání a o oblastech, které přímo neovlivňují vztahy zaměstnanců se zaměstnavateli“.

Jenže ty zaměstnanecké vztahy, jak jsme pochopili z tezí poradenské společnosti WC ČR a advokátní kanceláře Ambruz a Dark ohledně „zjednodušeného pracovního práva“, velice souvisejí s „vývojem legislativy v podnikání“.

Co k tomu jiného říci než zoufale zopakovat kardinální otázku.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Stanislav Hošek - Český těšín

Trocha osobního chlubení a jedna politologická teze. Čtvrtek, 21.Dubna 2011, 13:07:9

Autor píše, cituji: „O úloze odborů při hospodářských jednáních sice vskutku můžeme z odborného (ekonomického) hlediska pochybovat,…“ konec citace. Podle mých znalostí nelze vůbec pochybovat nejen o hospodářské odbornosti odborů, ale dokonce ani o znalosti makroekonomie, řečeno dnešním, poměrně ideologizovaným jazykem. A to nejen nyní, ale po celou polistopadovou dobu. Osobně jsem kupříkladu na jednání vlády v květnu 1990 zastupoval odbory při projednávání prvního konceptu ekonomické transformace a jeden z místopředsedů vlády mé vystoupení, alias názor odborů, označil za ekonomicky kompetentnější, než byl názor předkladatelů koncepce.
Naše největší odborová centrále má tak zdatné makroekonomické oddělení, že jeho prognózy jsou dodnes prokazatelně přesnější, nejen oproti prognózám vlády, ale dokonce i ČNB. Naprostá většina odborových svazů má mezi svými funkcionáři od větších podniků po regionální a celostátní výbory dostatek fundovaných inženýrů z oboru ekonomiky, tedy hospodářství podniků, čili mikroekonomie. Ti prozatím při vyjednávání o Kolektivních smlouvách dokazují, že rozumí hospodaření stejně dobře, jako manažeři, jenže stojí na opačném břehu, takže se mnohdy nemohou dohodnout, ale nikoliv proto, že by problematice nerozuměli.
Každý právní řád je koncentrovaným výrazem politiky mocenských struktur a tedy i zrcadlem vládnoucích ideálů, ba ideologií. Pracovní právo ve svém základním kodexu, vyjádřeném v Úmluvách Mezinárodní organizace práce (ILO), je produktem nejméně stoletého sociálního boje proti kapitalizaci života celé společnosti. Upravuje mezilidské vztahy v té části veřejného prostoru, kde se vynuceně setkávají a střetávají zájmy zaměstnavatelů a zaměstnanců. Podtrhuji slovo „MEZILIDSKÉ“. Pokud po vítězství neoliberalismu na celém světě zaměstnavatelé, či dokonce celý jejich rang, nepovažují zaměstnance už za lidské bytosti, nadtož dokonce za lidi sobě rovnocenné, určitě se jim to jednou vrátí, čili vymstí. Kardinální otázka totiž není, „jste snad blbí“, ale „zaměstnavatelé už nejsou lidé“. Takže my ostatní se proto vůči nim chovejme adekvátně, třeba jako k věci, nelidské instituci podobně.
Současná práchnivějící vláda v preambuli svého programu na konci pátého odstavce má větu, cituji: „My podpoříme podnikavost a iniciativu, protože víme, že jen podnikatelský sektor je tvůrcem bohatství společnosti, ne stát“. Což si podnikatelské komory a jiné jejich instituce mylně vykládají tak, že snad že jenom podnikatelé tvoří bohatství. Měli by si uvědomit, že podnikatelský sektor byl, je a bude vždycky, pokud bude existovat, bezvýhradně lidskou vazbou zaměstnavatelů a zaměstnanců a je nejefektivnější, pokud obě strany spolupracují a ne bojují, nadtož na život a na smrt, čti, ze strany zaměstnanců o holou existenci. Pokud na to budou podnikatelé zapomínat, tak jim to dříve či později zaměstnanci zase budou muset natlouct do hlavy. A čas k tomu se nezadržitelně blíží.