Překladatel Robert Novotný v podstatě hájí svoji věc: „Vydávání knih se u nás děje za jedné podivuhodné okolnosti: všichni zúčastnění se tím mají uživit — s výjimkou překladatelů. U těch se jaksi předpokládá, že to je jejich ,koníček' a dělají to z ,lásky k literatuře'. Běžný román, který má ke třem stovkám normostran A4, představuje tak tři měsíce práce, a člověk za ně dostane kolem 40 000 hrubého. Překladatel však dokáže přivřít oči, protože ví, že trh je nevyzpytatelný, a stejně tak jako on sám do překladu knihy investoval čas, nakladatel do jejího vydání investuje peníze, a vůbec nemůže vědět, jestli se mu vynaložené prostředky vrátí. (…) Když je kniha úspěšná a překladatel se ptá, kolik výtisků už se prodalo a zdali by neměl dostat nějaký honorář, zpravidla (čestné výjimky jsou) nakladatel mlčí, mlží a hraje si na mrtvého brouka. (…) Možná ne každý ví, že z každé prodané knihy zůstává knihkupcům za nehty 30 (slovy třicet) procent prodejní ceny. Kdyby knihkupci namísto organizování a vyvěšování pokryteckých petic ve svých obchodech raději oznámili, že se spokojí s 15 nebo 20 procenty, zůstaly by ceny knih i po zvýšení DPH tam, kde jsou dnes.“

Pod kontinuitou tří věků ale Spengler odhaluje tři od sebe oddělené a navzájem neredukovatelné kultury — antickou, západní a arabskou. Do nich se podle něj vtělily tři jedinečné způsoby, jak může člověk prožívat sebe sama, ostatní a přírodu. Spengler tyto tři způsoby nazývá apollinskou, faustovskou a magickou duší. První má své těžiště v přítomnosti a tělesné blízkosti viditelného, druhá zase v neustálém spění ke vzdálenému a budoucímu a třetí chápe své okolí jako jeskyni, kterou zvenčí prostupuje neviditelný boží duch. Apollinská duše si představuje bytí prostřednictvím duality látky a formy, faustovská prostřednictvím pojmů hmotnosti a síly a magická jako substanci obdařenou mnoha viditelnými i neviditelnými atributy. První duše trpně přijímá požitky i strádání života v omezeném „kosmu“, druhá se snaží aktivně proniknout a dobýt nekonečné „universum“ a třetí se nechává „odevzdaně prostupovat božími příkazy či milostí“. Politické implikace následují: „Západní civilizace je sice hrdá na svou demokracii, její parlamenty jsou však podle Spenglera pouze fasádou moci peněz — vždyť za ně lze koupit vše, i politické strany a jejich programy. (…) Všechny socialistické vzpoury proti kapitalismu musejí podle Spenglera skončit fiaskem, neboť vize socialistické spravedlnosti je poháněna tímtéž bezkrevným intelektem jako kapitalismus. V situaci, kdy se západní civilizace stala planetární, vidí Spengler jedinou naději v nástupu nového Césara, který bude schopen přebít nebezpečí mrtvolného světového míru tím, že zmobilizuje vykořeněné masy k nelítostnému zápasu o světovládu a naposledy tak ještě pozvedne politické jednání z bahna parlamentního žvanění. Spenglerova vágní evokace západního „césarismu“ ve 2. svazku Zániku Západu (1923) získává politicky určitější kontury v Letech rozhodnutí (1933), kde identifikuje liberalismus, socialismus a bolševismus jako tři vtělení politického racionalismu, jenž svým pokusem opanovat realitu abstrakcí podlomil západní kulturu zevnitř. Zvnějšku ji pak začaly v prvních dekádách 20. století stále více ohrožovat barevné rasy. (…) Bolševismus sice byl po dlouhém boji poražen, dvacet let po jeho konci však nestojí v čele největší mocnosti Západu nový César, ale představitel dvou jeho úhlavních nepřátel — liberalismu a barevné rasy. Ze Spenglerova pohledu musí být dnes zkáza Západu již neodvratná...“

**

Tomáš Feřtek výtečně komentuje úsilí politiků o získávání formálních vysokoškolských titulů. Nejprve konstatuje, že už i v Česku nastává — původně americká — situace, „kdy vysokoškolských titulů je zvlášť v intelektuálnější části společnosti tolik, že ztrácejí svou hodnotu a jejich majitelé je až na výjimky, kdy to smysl má (lékaři, právníci), přestávají používat“. Romanu Onderkovi se upřímně diví: „Dobrému brněnskému primátorovi z řad sociální demokracie by jeho měšťané jistě snadno odpustili prázdnotu před jménem, ale mnohem hůř skousnou jeho papalášské a arogantní chování k redaktorovi České televize, který se ho ptá na podivně krátkou bakalářku, jež si mohou pořád dokola pouštět na internetu. Nic horšího pro svoje image nemůžete jako politik udělat.“ Kromě jiné přitom ví, totiž Feřtek, že „jestli vám může vysoká škola dnes něčím prospět, pak sem tam kvalitním pedagogem, ale na to bych nespoléhal. Snad prostředím podnětných spolužáků, možností diskutovat, odjet na jeden dva semestry studovat do zahraničí, mít čas na sebevzdělávání. Přesně to všechno jsou věci, které politici jako velmi zaměstnaní lidé využít nemohou. (…) Na studium čas nemají, práce nafukují velkým písmem a dalšími naivními triky na úrovni žáka sedmé cé. Vlastně jen potvrzují všeobecnou pravdu, že nám obecně u vzdělání nejde o obsah, ale jen o papír.“