Patří politické tradice na smetiště?

Žijeme v době, která nevyžaduje návrat k tradicím, nýbrž vytvoření tradic nových. Může se však stát, že postupně zjistíme, že vlastně děláme něco podobného, o co se kdysi snažil Marx nebo stará sociální hnutí.

Mhauser

Michael Hauser

01.04.2011 08:00

Nedávno uspořádal Ústav pro soudobé dějiny ve spolupráci s Masarykovou demokratickou akademií kolokvium „Politické tradice po roce 1989 v České republice“. Měly se tu představit politické tradice, které dnes působí v politice nebo veřejném prostoru. Ukázala se jedna věc. K tradicím se hlásili spíše starší účastníci, kteří se až na výjimky už přímo nezapojují do politického zápasu. Kdežto mladší generace má k tradicím vztah celkem chladný, ale politicky se angažuje a snaží se vytvořit nějaké nové postupy.

Je v tom jistá pravda. Ti, kteří se vážou k tradicím, jsou na rozpacích, co dnes dělat, ale ti, jimž jsou tradice lhostejné, se na to dívají jinak a pokoušejí se o něco nového. Politická tradice působí jako závaží, které stahuje dolů k zemi a brání v rozletu. Jako by to byla páska přes oči nebo prostředek na uspání politické představivosti. Kdo se drží tradice, jeví se jako skeptik či jede pouze ze setrvačnosti.

Příkladem je samozřejmě KSČM, v níž se z tradice stává náhrobní kámen. Její tradice, tedy udržování myšlenkového a symbolického světa minulého režimu, je tím, co je po chuti starším členům strany. Těch je většina, průměrný věk je tu něco přes sedmdesát. Ale to spolehlivě odrazuje mladší generace. Kvůli této tradici se za deset patnáct let zmenší KSČM na minimum, a není vyloučeno, že zmizí docela. Je to příklad tradice s autodestruktivními účinky.

U mladší generace tu v každém případě máme diskontinuitu, přetržení tradic. Jistě, hlásíme se k levici, anarchismu, socialismu, komunismu, a tím k určité tradici. Ale je to asi tak, jako když jednou za čas zavítáme do oblíbeného města a tam se procházíme mezi památkami. Tak se procházíme levicovou tradicí a navštěvujeme různé stavby, komnaty a zákoutí: ať už to jsou teorie, nebo stará sociální hnutí. Ale nakonec je to jenom výlet, protože když se vrátíme do současnosti, k naší situaci, nastane jisté zklamání. Zjišťujeme, že tyto stavby jsou postavené v jiném světě a nedají se jen tak přenést do současnosti.

Jde mj. o to, že vznikly ve světě, který ještě nezažil krach pokusů, jak změnit svět k lepšímu. Rok 1989 je opravdu zásadní. Je to symbolický přelom mezi dobou, v níž tyto pokusy vypadaly nadějně, a dobou, která se zaměřuje na odvrácenou stranu těchto pokusů, na jejich oběti a ztroskotání. I kdyby tu byla stavba, která se dá s drobnými úpravami přenést do současnosti, např. ta Marxova, bude tu filtr, jímž se na ni bude většina lidí i teoretiků dívat.

Většinou to není tak, že určitou teorii nebo směr přijmeme za svůj na základě jeho argumentů. Působí tu filtr, který ji určitým způsobem zabarvuje a činí ji přitažlivou, nebo odpudivou. Tímto filtrem může být pocit znechucení nebo dojem, že přijdeme o svobodu, když se s ní ztotožníme. A třebaže nám rozum napovídá, že na ní něco je, řídíme se spíš tímto filtrem a nepřijmeme ji. Nikdy to není tak, že náš rozum se jednoduše přikloní k silnějšímu argumentu. Působí v něm zkušenostní látka, která ho tu více, tu méně pokřivuje. Tato zkušenostní látka pak vytváří onu bariéru vůči tradici, kterou můžeme objevit u dnešních aktivistů.

Jsou tu dva důvody, proč nastalo přetržení tradic, jeden objektivní a druhý subjektivní. Jednak je to daná situace, současný svět, v němž se nedá postupovat tak, že budeme pouze pokračovat v určité politické tradici. Odtud pramení lhostejnost vůči nim. A jednak je to pocit znechucení: tradice působí jako příliš těsná košile.

A co dál? Jak je vidět, žijeme v době, která nevyžaduje návrat k tradicím, nýbrž vytvoření tradic nových. Může se však stát, že postupně zjistíme, že vlastně děláme něco podobného, o co se kdysi snažil Marx nebo stará sociální hnutí. Ale jenom tím, že se tyto tradice přetrhly, můžou se dostat do jiného světla, a stát se inspirací.

A co si myslíte vy? Diskuse (34 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Hanuš Karlach - Brno

Podotknutí Pátek, 1.Dubna 2011, 14:30:20

Pane kolego, mám Vaše texty rád, uvažujemeť podobně ( u mě není divu, mým učitelem na univerzitě byl Eduard Goldstücker). - Technická maličkost: "můžou" je pokleslý tvar, podobně jako "můžu"; je to obecná čeština, ještě spíše pražština. Raději používejte prosím kultivovaně "mohu", "mohou". Je jedno, že to výše uvedené je velice frekventované v televizi (tam toho času vládne jakási chaotická patlanina ze spisovného jazyka, hantýrek a pražštiny) a bezduše stádním přenosem i v některých periodikách. Pokleslé to být nepřestane. Zdravím!

Martin Pleva - pedagog, Brno

Milý dr. Hausere, Pátek, 1.Dubna 2011, 17:06:22

velmi pěkný a trefný článek a zajímavá korekce článku minulého. Když chcete přehodnotit tradice, je třeba začít vyřazováním zdiskreditovaných pojmů, na prvním místě pojmu komunismus...:)

Michael Hauser - filosof, Praha

Přetržení tradice komunismu jako obnova komunismu Pátek, 1.Dubna 2011, 19:32:35

Neřekl bych korekce, ale spíš vysvětlení. Pojem komunismus se může vrátit do hry jenom, když se přetrhne jeho tradice, tzn. že nejdřív jsme proti němu, protože v něm vidíme tradici (minulý režim, zahnívání, oběti). Tahle anihilace "komunismu" může být prospěšná zvlášť v tzv. postkomunistických zemích. Teprve pak se tento pojem dá znovu objevit jako to, co není nutně spjato s jeho tradicí. Přesněji řečeno, jde o to, že jedna jeho tradice, ta z dvacátého století definitivně skončila. A ve dvacátém prvním století se komunismus může objevit jako nová myšlenka. Cesty k němu jsou různé, např. ta, že zjistíme, že idea komunismu je vlastně radikalizovaný levicový liberalismus, který hovoří o rovnosti výchozích podmínek pro každého.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

K té diskreditaci Pátek, 1.Dubna 2011, 21:15:46

Bohužel, symbol nyní opravdu diskreditovaný je, ale pokud vím, tak za bývalého režimu všichni ze školy věděli, že komunismus není, a taky to, že má být až někdy v daleké budoucnosti. Teprve po roce 1989 jsme se z médií dověděli, že jsme vlastně žili v komunismu. Vše negativní z režimu bylo pak spojováno se slovem komunismus zcela záměrně, aby ho lidem navždy znechutili. To se podepsalo zejména na mladé generaci, takže ta o tom nemá vůbec páru. Nevím, zda by bylo možné pojmu vrátit jeho původní obsah. I když je to škoda, protože výstižnější slovo nemáme.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Tradice jsou konstrukt Pátek, 1.Dubna 2011, 22:19:22

Tradice jsou v prvé řadě sociálním konstruktem. Nejsou nám dány jako objektivní realita. Nejsou stabilním odkazem na díla našich předků, jakýmsi duchovním rezervoárem, k němuž se můžeme vracet pro inspiraci. Protože tradice, to jsme my sami. V momentě, kdy hovoříme o tradici, hovoříme o sobě. Tradice je náš vztah k minulosti, poměrně nestabilní, tradice je to, co za tradici uznáme a nepatří tam to, co z ní naopak škrtáme. V tomto smyslu je konstruování tradic i uplatněním jistého mocenského nároku. Předvedl to pan Pleva, když dokonce vyzývá k vyřazování určitého pojmu. To je velmi nebezpečné chápání tradice.

Musím proto zásadně polemizovat se závěrem článku, zvláště s větou: "Jak je vidět, žijeme v době, která nevyžaduje návrat k tradicím, nýbrž vytvoření tradic nových." Ale tradice jsou vlastně stále "nové", je to přítomnost. To je ten paradox; to my si stále tyto tradice vytváříme, konstruujeme. Je to určité zpřítomňování minulého, v podstatě vždy více či méně účelové.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Panu Hauserovi Pátek, 1.Dubna 2011, 22:34:36

Nejsem si jist, zda lze komunismus chápat jako radikální podobu levicového liberalismu. Jednoduše řečeno: liberalismus zdůrazňuje rovnost výchozích pozic pro jednotlivce. Komunismus hovoří o rovnosti v obci (komunitě), je kolektivistický. To je podle mého soudu podstatný rozdíl.

Martin Pleva - pedagog, Brno

V komunismu jsme nežili, samozřejmě Pátek, 1.Dubna 2011, 23:23:31

Já ten minulý režim opravdu celkem pamatuji (bylo mi 15, když skončil) a skutečně by mě v takovém r. 1988 ani nenapadlo, že žiju v komunismu. Výraz komunismus jako označení minulého režimu vznikl asi nejdříve univerbizačním zjednodušením sousloví komunistický režim (které oprávněné je, protože vládla kom. strana), ale začal být ihned ideologicky zneužíván. To je všechno pravda, ale s tím nic nenaděláte. Habent sua fata - verba.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Liberální komunismus? Pátek, 1.Dubna 2011, 23:30:32

Komunismus by mohl být pokračováním, ba rozvinutím liberalismu jen tehdy, pokud by dokázal vyřešit otázku, jak nastolit obecné dobro, o něž usiluje, proti mnohosti a různosti lidských názorů, cílů a zájmů. Neboli: jak odlišit oprávněný nárok na pluralitu od kontrarevoluce? V této schopnosti Lenin a po něm všichni ostatní komunisté žalostně selhali.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Liberalismus vlastně také selhal Sobota, 2.Dubna 2011, 09:05:23

Pane Plevo, komunismus, to není jen Lenin a není to ani jen marxismus. Komunismus může být nemarxistický. O Stalinovi ani nemluvě. Máte pravdu, pokud kladete na komunismus přísné nároky, a velmi, velmi se mi líbí myšlenka "liberálního komunismu", která by - teoreticky a velmi stručně řešeno - vyrůstala z dialektického napětí mezi liberálním požadavkem rovných výchozích podmínek jednotlivů a komunistickým požadavkem rovnosti v rámci obce. Zatím je to však jen nápad, bylo by třeba začít s usilovnou prací na jeho rozvinutí.

A ještě dodatek. Historicky nezklamal jen leninský komunismus, či (podle vás?) komunismus vůbec, ale i sám liberalismus - ačkoli ten se dnes tváří jako vítěz. Přitom samo východisko (individuální rovné příležitosti) neuměl liberalismus nastolit, jen je proklamoval a dále s ním pracoval jako s hotovou věcí. Výsledkem pak byla neschopnost řešit závažné sociální poruchy v rámci daného paradigmatu a prohlubování sociální nerovnosti. Liberalismus tedy v praxi postupoval sám proti sobě.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

pár reakcí Sobota, 2.Dubna 2011, 09:51:34

Pane Kando, každá úspěšná sociální konstrukce se stává objektivní realitou. Objektivní realita ničím jiným než sociální konstrukcí být nemůže, je to prostě standardizovaný, všeobecně přijímaný výklad zkušeností, které máme.

Ke komunismu a liberalismu. S oblibou upozorňuji studenty, že marxistický komunismus se v jedné věci nápadně podobá východiskům ani ne liberalismu, ale dokonce tomu nejindividualističtějšímu libertarianismu. Základním principem libertarianismu (a vlastně i klasického liberalismu, Lockova třeba) je "selfownership" - jednotlivec je výlučným vlastníkem sebe sama, do čehož se zahrnuje i výsledek veškeré jeho ekonomické aktivity - bohatství, kterého jednotlivec dosáhne díky svému "talentu, píli a štěstí" je jaksi součástí jeho osoby, takže jakýkoliv zásah státu - včetně samozřejmě daní - je zásahem do těchto osobnostních práv. Známá marxistická teorie nadhodnoty, která vlastně ekonomickým jazykem reformuluje ranější romantické postřehy o odcizení (inspirované klaisickou německou filozofií), spočívá na podobném předpokladu: na tom, že produkt mé práce je mým vlastnictvím (je v něm vyjádření mého lidství, řečeno trochu romanticky) a že tedy kapitalista odejmutím produktu pro své účely a nezaplacením plné hodnoty odvedené práce zasahuje do mých osobních práv, bere mi kus mého self. Samozřejmě je tam ten rozdíl, že marxismus klade i velký důraz na sociální povahu té práce (vždy je kooperací, vždy má individuální pracovní výkon vztah ke "společensky nutnému množství práce", atd.); je jakoby radikálně individualistický i radikálně kolektivistický - svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech, prostě dialektika :-)

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Pár doplňujících poznámek Sobota, 2.Dubna 2011, 11:34:13

Článek Michaela Hausera otevírá nové, zajímavé téma. Přispěju pár připomínkami.

Atmosféru minulého režimu u komunistů podle mých, jistěže jen dílčích zkušeností vytahují z propadliště dějin spíš mladí komunisté. Mluvil jsem s několika takovými, setkávám se s takovými na demonstracích a je mi z nich ouzko.

Tradice není něco statického, k čemu by bylo možno se podle chutí vracet nebo nevracet. Tradere znamená předávat. Myslím, že vhodné použití slova tradice ukazuje spíš ke kontinuitě, k proudu předávání z generace na generaci. Proto spíše ne návraty či nenávraty, ale spíš kontinuita a diskontinuita, asi ne buď-anebo, spíše přiměřeně obojí.

U mladých vidím silnou diskontinuitu a pokládám to za pochopitelné vzhledem k radikálním obratům, k úpadku vzdělání v posledních desetiletích. U nejstarší generace lidí s komunistickými idejemi, u lidí kolem osmdesátky, se kterými se občas o tom bavím, vidím, jak si dobře uvědomují zvraty: svou počáteční důvěru v možnost demokratického socialismu, podlehnutí totalitnímu stalinismu, postupné střízlivění už od půlky padesátých let, organizovaná snaha tvořit lepší alternativu socialismu v létech šedesátých, vlastně už od takového r. 1957, pak krach těchto nadějí po brutálním mocenském zásahu proti Pražskému jaru, dále jejich zapojení do Charty, Obrody, HOSTu, Helsinského výboru a dalších kritických iniciativ, naděje spjaté s Listopadem a jejich velké zklamání. To je kus tradice zachycený osobní pamětí, vyhodnocovaný a kriticky promýšlený. Žasnu, jak jim unavené mozky ještě stále kriticky, analyticky, ale i synteticky a kreativně pracují. Tito lidé mají dnes svou touhu po změnách poměrů v linii tradice socialistického hnutí. A musím říct, jak je znám, že bych se nebál jejich experimentů, kdyby vůbec měli možnost budoucnost ovlivnit.

Bál bych se mladých radikálů, pro které historie není učitelkou života, kteří všechno nově objevují, ale místo alternativ hlásají zabarikádování v nějaké libovolně vybrané minulosti, opěvují masové vrahy, omlouvají gulagy a české bolševické lágry pro politické vězně, sní o direktivní ekonomice, o jednotné ideologii pro všechny...

Řekl bych tedy, že nepotřebujeme návrat k tradicím, ale potřebujeme kontonuitu hledání a kritického myšlení, tedy zhodnocování zkušeností. Není asi možné "tvoření nových tradic", ale je možné s novými kreativními nápady vstoupit do proudu tradice a nechat je prověřit i minulými zkušenostmi, nechat je zkorigovat a doufat, že se ty nové nápady uplatní v nějakém lepším společenském uspořádání a posunou novověkou tradici emancipačních hnutí (komunistických, socialistických, křesťansko-sociálních, neokorporativistických, environmentálních, levicově liberálních, anarchistických, komunitaristických atd.) o krok dál.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Trocha zobecnění Sobota, 2.Dubna 2011, 13:36:46

Na začátku byla skupina lidí věřících v určitou ideu (ponechme stranou hodnocení, zda byla pravdivá nebo ne). Nazvěme tuto skupinu množinou X. Množina obsahovala, až na výjimky, jen prvky x (tedy lidi věřící v ideu), protože nebylo nijak výhodné pro kohokoliv, kdo nevěřil, se do ní začleňovat. V momentě, kdy to začalo být výhodné, protože se idea stala oficiální ideologií, a tedy mohla přinést svým nositelům určité výhody, se množina začne rozšiřovat o prvky y (jsou to lidé, kteří nevěří v ideu, ale chtějí se dostat nahoru, proto se tváří jako x). S postupem času ubývá prvků x a přibývá prvků y, ale množina se stále označuje jako X. Až vymizí téměř všechna x, stane se z ní úplně jiná množina, jejíž prvky neodpovídají ideji, ke které se hlásí. Z množiny X se stane jen maska. Skořápka. Ale pozorovatelé už si v hlavě spojili, že x=y, a proto X odmítnou. Jak se po krachu X zachovají zbývající prvky x a prvky y, ať si domyslí každý sám. A ať si za ně dosadí, co chce. V historii bude takových případů možná víc. Problémem je - jak udržet kontinuitu X.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Dvě poznámky Sobota, 2.Dubna 2011, 17:50:49

Pane Škabraho, souhlasím samozřejmě s tím, že objektivní realita je sociálním konstruktem; mé vyjádření bylo zkratkovité, což mě neomlouvá. Chtěl jsem tím jen říct, že tzv. objektivní realitu nelze chápat jako danost bez oné konstruovanosti a že tedy tradice neleží "před" námi jako nehybné objekty. Náš vztah k tradicím nikdy nemůže být popsán jako výlet do oblíbeného města s památkami. Obraz je adekvátní potud, že i město je lidským výtvorem. Ale tradice není město, je to spíš něco jako vytahování kamenů ze starých zdí.

Pokud jde o toho Marxe a libertariánství, to je jako vystřižené z Roberta Kalivody. Zajímavé. Ale myslím, že se týká především raného Marxe. To, že "marxismus klade i velký důraz na sociální povahu té práce" považuji právě za podstatné. Ve vašem pojetí to ale vypadá tak, že ona kooperace představuje spíš jakýsi dodatečný rys. S tím bych nemohl souhlasit. Ostatně nepsal jsem o Marxovi, nýbrž o komunismu (záměrně v tom neurčitém vymezení konkrétní "denominace"). Tady se vám povedl určitý posun.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Sobota, 2.Dubna 2011, 17:52:6

Samozřejmě že kooperace není dodatečný rys. To bych nemohl psát o té dialektice...

Luděk Ševčík - OSVČ

Sobota, 2.Dubna 2011, 17:54:55

Paní Hájková tleskám! Myslím, že se vám vše / i matematicky/ podařilo stručně a přesně definovat. Samozřejmě, problém je dnes nejen v udržení kontinuity, ale v tom, jak přesvědčit lid, že X se nerovná Y, když k tomu nemáte prostředky. A nejednotnost levice navíc. Všichni /?/ tady víme, že bychom chtěli lepší život, že věnovat se mamonaření, nebo dělat jakoukoli práci, jen aby jsme přežili, není tím správným naplněním našich životů. Jenže, jakmile přijde debata na to, jak změnit stávající systém, tak tu probíhá vášnivá diskuse, v níž Franta napadá Pepíka, že takhle teda ne! Měli bychom hledat to, v čem se shodnem a s tím pracovat. Znám v mém okolí dost lidí, kteří už "ryjí držkou v zemi". Ti potřebují okamžitou pomoc a od levice se jim nedostává. Mám strach, že těmto lidem pomoc slíbí někdo až moc vpravo a zatímco my se tady budeme dohadovat, jestli třeba je termín neoliberalismus správným pojmenováním současného systému, tak se kolem nás proženou dějiny a my budeme jen zírat a pak o tom tady debatovat, jestli ovšem pak k tomu budeme mít vůbec možnost.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

pro: MŠ (II) Sobota, 2.Dubna 2011, 17:56:39

Dal jste tam smajlíka, tož jsem nevěděl, zda to není ironie. Ale pak asi nejsme ve sporu?

Vladimír Frič - elektrotechnik, Slavkov u Brna

Add: "Politická tradice působí jako závaží, které stahuje dolů k zemi a brání v rozletu"..." Kdo se drží tradice, jeví se jako skeptik"... Sobota, 2.Dubna 2011, 20:46:48

Snad bych se mohl až cítit dotčen, jsa uctívačem všech dědictví a tradic :-).
V jiné však době, která by přála tradicím víc, bych byl možná právě i já tím bořičem mýtů. Možná ale víc než aktuálním příznivcem tradic jsem příznivcem přiměřenosti či umírněnosti.
Dnes se mi příliš nedostává optimismu, abych věřil na komunismus (ten poctivý, humánní) a příliš mi přebývá pesimismu, než abych si nezoufal z nástupu globální neoliberální zlovůle. Takže není divu, že coby přiznaný skeptik se tak ochotně "držím tradice".
Ale vůbec v sobě nepozoruji nějakého staticky rozkročeného brzdiče pokroku a už vůbec ne zpátečníka. Houfně dnes jsou bourány tradice, a to i bez manifestačních výzev v podobných článcích, jako je tento p. Hausera. Copak jsme se ještě z dějin dost nepoučili? Naposledy v roce 1989? To co vidíme kolem sebe je další z mnoha mu předcházejících výkyvů obřího kyvadla. Další změna pokud možno všeho, další revoluce. Nepotřebujeme revoluci, potřebujeme přerod, společenskou obrodu, postupný evoluční vývoj pod dílčích krocích. Ve vzývání a rozdmýchávání diskontinuity věštím další katastrofu, další výkyv kyvadla.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Evoluce vs. revoluce Neděle, 3.Dubna 2011, 09:27:11

Pane Friči, narazil jste na něco, o čem tady už opakovaně diskutujeme (např. já s panem Plevou pod jiným článkem M. Hausera či jiní jinde). Zda tedy je možno kapitalismus, jeho dnešní podobu, "zkrotit" postupnými evolučními kroky, nebo zda je nutný revoluční zvrat, který současný systém přelomí. Pan Heller dokonce hovoří o postupném "vyhnití" kapitalismu (on to takhle doslova neřekl, je to má parafráze jeho argumentace).

Já musím opakovat to, co už jsem napsal. Že síla současného globalizovaného kapitalismu je tak obrovská, že její zkrocení nebude zřejmě možné; maximálně jen dočasně. Vidíme přece, že současné "postupné kroky" směřují spíš ještě k většímu posílení této energie globalizovaného kapitalismu (viz radikalizace neoliberálních konceptů, včetně upachtěného "reformismu" naší vlády). Zda dojde k revolučnímu zvratu, nevím. Spíš si myslím, že dojde k ekologicko-ekonomické katastrofě, která systém vychýlí a odhalí jeho neudržitelnost. Nejsem věštec, je to jen má hypotéza. Ale o neudržitelnosti současného systému - např. v ekologické oblasti - se můžeme přesvědčovat dnes a denně.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Jsou tradice dobré nebo špatné? Neděle, 3.Dubna 2011, 11:04:19

Nemám nic proti tradicím, pokud jsou dobré. Nesmyslné tradice rozhodně odmítám udržovat. Jenže co je pro něho dobré, to musí posoudit každý člověk sám. Takže každý osobně se musí rozhodnout, zda nějaké vlastní tradice bude nebo nebude dodržovat. Bývalo sice pravidlem, že státy nebo národy se hlásívaly také k určitým svým tradicím. U některých států to není problém, najít nějaké společné historické tradice pro celý národ, ale u nás to podle mě možné není, protože my už jsme asi šestset let (až na historické výjimky) národem rozdvojeným. Dřív to bylo podle náboženství, dnes spíš podle politiky. Takže jaké vlastně máme společné tradice?

Stanislav Hošek - Český těšín

Takže? Neděle, 3.Dubna 2011, 22:27:58

Ani po tak dlouhé diskusi jsem se nedověděl nic o politických tradicích v ČR po roce 1989, což byl námět kolokvia, kterým Hauser uvedl svůj text. Snad kromě toho, že před ním sice u nás nebyl komunismus, ale režim nadvlády KSČ, který je dodneška politicky zneužíván ke strašení veřejnosti před jakoukoliv kritikou čehokoliv, co dělá současná moc.Že by právě to byl základ polistopadové politické tradice? Celá debata se vlekla po abstraktních trasách, zatím co se možná měla snížit ke konkrétnosti a věnovat se hledání konkrétních podob demokratizace veřejného života.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

ad metamorfoza tradic Pondělí, 4.Dubna 2011, 00:45:18

komunismus samozřejmě tu před rokem 1989 nebyl (tedy pokud s e nebrala vážně ta část oficielní ideologie, která tvrdila, že reálný socialismus je vlastně už první fáze komunismu). Tohle je spíš přežilá mytologie než
tradice a tu nemá cenu zpětně nějak po kouskách demokratizovat když ztratila reálný základ po marných pokusech v 60. či 80. letech.
Strašení minulým režimem je ale u pravice logické (nemůžeme přeci chtí aby tenhle argument nepoužívali, když se nabízí), ale u levice, pokud mu chce čelit , je často problém nerozlišování antikomunismu a antistalinismu. V každém případě minulý režim jako systém objektivně prohrál a vracets e k němu v jeho systémové logice nelze. Kontinuita víry v toto tu ztrácí smysl.
Takže tu v komunistickém směru chybí nová tradice alternativní systémové logiky. To samozřejmě neplatí pro různé ty trockistické, maoistické, anarchosyndikalistické a jiné směry, které svoji vlastní tradici samozřejmě mají, ale nikdy se moc nepřiblížili systematické realizaci svých vizí.
V rovině abstraktně chápané tradice humanismu má kontinuita určitých hodnot smysl, jen je asi třeba vnímat, že i ty hondoty prochází určitými civilizačními proměnami. takže abychom měli z čeho "vařitů asi nám nezbyde nic jiného než jak říká pan Hošek snížit se ke konkrétnosti.

Všem, zvláště Škabrahovi,Kandovi a Plevovi Pondělí, 4.Dubna 2011, 12:55:29

Dámo a pánové, diskuse je jak vidím potom, co jsem překonal problémy s počítačem, opět velmi kvalitní a navíc vcelku odpovídá i mým názorům, zejména pan Štampach i pí Hájková. Ani moc nemám, co dodat - jen snad byste měli zakalkulovat, že to komunistické hnutí zdeformoval fakt, že omezené ekonomické poměry (zejména stará dělba práce) vyprodukovaly jakýsi předpis sociální role privilegované třídy řídícího aparátu, který pak začali plnit různí přívrženci či souběžci hnutí a podlehli mu (často v dobré víře). Ať tak či tak, byla to jistá přechodná třída - nikoli vykořisťovatelská. Nebyl to nejen komunismus, ale ani to, co si klasikové představovali jako socialismus - nižší fázi. Proto se mi líbí pojem protosocialismus - jakési vedlejší ukročení. Ale jinak se zhruba všichni shodujeme na tom, že tu byl původní humanizační, emancipační nástup, na který lze navázat (ať už pod jakýmkoli názvem - mně jen připadá zbytečné přejmenovávat zavedené pojmy - to usnadňuje ideologům buržoasie práci). Ale i pro skeptiky, kteří se nechtějí nechat strhnout zase nějakým ideálem (plně je chápu - ani já bych už nechtěl tu podobu revoluce, ve které lidé přestávají myslet a chovají se jako stádo - i když to běh dějin urychluje a člověk, když v tom je zaangažován, zažívá hlubokou emoci -. já to zažil v r.1968).
Ale můj názorový proud po nich nic takového nechce - nabízí jim jen střízlivou úvahu - minulý systém rozhodně ne, kapitalismus jde stále více do hájíčka ( i když bude jistě ještě dlouho trvat) - tak zkusme bez záruky něco, co rozhodně neuškodí - samosprávu - sjednoťme se na tom a nechme stranou to, co nás rozděluje - jestli máme pravdu, tak se to chytne a budeme se moci opírat o masu lidí, kteří si budou moci vyzkoušet, co to je hospodařit jako vlastníci, přitom to nebudou žádní idealisté, ale lidé, kteří si prostě chtějí vydělat a dobře žít.
V této souvisosti prosím pana Kandu a Plevu (ale příp. i ostatní), aby si přečetli můj poslední dodatečný příspěvek do
diskuse pod Hauserem č.IV.
Mimo jiné se tam ohrazuji proti tomu, co u mne předpokládá pan Kanda (jehož názory mi ovšem velmi konvenují), že totiž čekám na vyhnití kapitalismu a odmítám jeho krocení - to ne - nevěřím na zkrocení kapitalismu, ale jsem pro aktivní účast na jejho průběžném krocení, které může vést až k jeho zániku.
Asi je to už můj předsudek, ale nemohu nekonstatovat, že celé diskuse je nejvíce mimo pan Škabraha, který, jak už jsem z jeho různých projevů mohl poznat, obrací vztah mezi realitou a říší idejí, ve které tone. Tradice je především dána realitou, nikoli naopak - samozřejmě je i konstruktem subjektu, ale v kontextu objektivních procesů. A dále - marxismus nelze vyvodit především z nějaké říše dějin názorů. Jádrem marxismu není snaha po jakémsi abstraktním překonání odcizení něčeho "mého", tedy psychologický pocit či mravní norma - to je až nadstavba.. Základem je analýza ekonomcké reality, ze které vyplývá určitá kontinuitní linie historického pokroku daného konec konců logikou výrobních sil a obstarávání si nutné obživy. Tento proces se po tisíciletí vyznačuje tím, že vyžaduje větší a důkladnější spoluúčast lidí. Po primitní spoluúčasti v prvobytněpospolné společnosti se prosadilo zefektivnění v podobě vyčlenění části lidstva jako nesvobodného nástroje odsouzeného k špinavé práci a popoháněného privilegovanými. Kapitalismus jako nejvyšší forma tohoto procesu dokázal pod vedením kapitálu dosáhnourt velké součinnosti lidí v továrně (viz Marx - výrobní síla lidské součinnosti), ale právě tady začíná to velení kapitálu být nedostatečně pružné a efektivní, a to tím více, čím více se výrobce mění v kognitariátního pracovníka pracujícího tehdy, když se mu chce a když ho to baví - je proto nutné nové zespolečneštění v podobě společenského vlastnictví - já tvrdím, že samosprávného. Všechno ostatní je sice velmi důležité a zpětně a aktivně to vstupuje do procesu, ale to už jsou ty hrátky lidského vědomí, které jsou konec konců odvozené od reality. Vím, že tohle pan Škabraha nemůže přijmout, materialistické pojetí dějin je mu naprosto cizí, je to asi trochu profesní deformace - zabývá se zkoumáním produktů lidského vědomí, ne realitou.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Vítejte, pane Hellere, zpět (plus nesouhlasný dodatek k paní Hájkové) Pondělí, 4.Dubna 2011, 18:54:2

Mockrát děkuji za vaše obsáhlé reakce - zde i pod starším Hauserem. Já vlastně jen stručně, protože nemám vážnější námitku. Máte pravdu, že jsem si vás tak trochu neprávem nebo nesprávně zařadil ke stoupencům "vyhnití" kapitalismu, trošku mi to vyplynulo ze závěru vašeho předchozího diskusního vstupu pod Hauserem "O alternativách IV". A podlehl jsem zase tomu starému (nedialektickému!) modelu binárních opozic - vy tam, pan Pleva támhle. Čili beru zpět.

Jinak ještě k těm tradicím: snažil jsem tu mezi řádky naznačit (a nevím, zda se mi to povedlo), že konzervatismus, který se tak rád dovolává tradic (a dokonce mluví o jejich konzervování), je vlastně mystifikace; konzervováním tradici spolehlivě usmrtíte. Nesouhlasím v této souvislosti tentokrát s paní Hájkovou, konkrétně s její větou: "Takže každý osobně se musí rozhodnout, zda nějaké vlastní tradice bude nebo nebude dodržovat." Tradice se nedodržují, dodržují se rituály.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Řekl bych, že tradice se vytvoří jaksi samy, Pondělí, 4.Dubna 2011, 23:38:9

pokud začneme v politice zase o něco usilovat. Např. pokud budeme chtít omezit moc globálního kapitálu, můžeme se dovolávat všech možných tradic, od jakobínsko-leninských až po humanisticko-masarykovské (jak je každému libo). Ono je do jisté míry jedno, jak se levicové reformní úsilí emotivně podkreslí (tradice jsou, řekl bych, jakousi emotivní zkratkou nějakého ideálu), důležité je začít něco dělat.

V tomhle má pragmatik p. Dolejš pravdu, důležitější než mudrovat o tradicích a abstraktních pojmech je řešit, jak zamezit tomu, aby si finanční kapitál dělal, co chce.

Dolejš nemá pravdu Úterý, 5.Dubna 2011, 13:52:5

pane Plevo - jistě víte, že kdyby byla podstata jevů na první pohled viditelná pro každého, nemusela by být věda, ale v realitě je to naopak - teprve věda umožňuje poniknout k skutečným, nejen domnělým vazbám a zákonitostem. Takže mudrování je nutný předpoklad aplikace pro praxi. Ale pragmatici typu Dolejše (on nebýval vždy takový) ser prostě ničím nechtějíé vázat, proto se jím nechcemudrovat. Odmítají objektivní měřitelnost a porovnatelnost závěr§ - neuznáívají pravdu - podle nich má každý svou a podstatné je jen nakonec uzavřít nějaký okamžitě přijatelný kompromis (což může být velmi nebezpčné a touto cestou se může dojít úplně do propasti - viz současná KSČM). Takže pragmatici jsou schopni řešit jen povrch problému - tedy nalézat spíše "jako" řešení. Navíc z hlediska marxisty, které Vám nevnucuji, je obzvláště nebezpečné, že jak pragmatici odmítají pravdu, tak taky odmítají, že poznávací a schopnost subjektu (tedy pravdivost jeho závěrů) je omezena ideologicky - zájmem třídy, po jejímž je vlivem (všichni jsme pod vlivem nějaké ideologie, zaleží jen na tom, zda pokrokové či reakční). Dolejšovaslova mohu přijmout jen tak, jak on to skutečně nemyslí, že mudrování může být i o věcech a pojmech vykonstruovaných bez ohledu na realitu, tedy nepravdivých.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Krátce o pragmatismu Úterý, 5.Dubna 2011, 19:22:39

Pan Heller zde načrtl kritiku pragmatismu, ale myslím, pane Hellere, že jste k pragmatismu trošku nespravedlivý. Asi bychom měli oddělit zrno od plev - tedy povrchní užívání pojmu ve smyslu "praktičnost", či dokonce "utilitárnost", "bezskrupulóznost" na jedné straně a pragmatismus jako určitá filozofická tradice (když už je tu řeč o tradicích) či lépe směr. Pragmatismus je vlastně blízký marxismu v tom, jaký důraz klade na čin, na to, aby se určitý způsob filozofického myšlení vlomil do reality přeměnou v konkrétní jednání. Potud je mi pragmatismus sympatický. Jenže pokud jde o jeho epistemologickou dimenzi, a ta je od něj samozřejmě neoddělitelná, vždycky jsem měl dojem určité rezignace či bezvýchodnosti. Pragmatismus by zřejmě nikdy nedokázal pervertovat v totalitní model uvažování (který by hlásal Jedinou Svatou Pravdu), ale v řešení sporů vše převede na mnohohlasí různých pravd a nakonec vyšumí do éteru jako minerálka. (Takový pocit jsem častokrát zažíval i nad prózami Karla Čapka, které jakoby "nekončí".)

Pane Kanda - plný souhlas Středa, 6.Dubna 2011, 09:29:55

Jo,jo, máte pravdu,já jsem opravdu měl na mysli tu podobu praktického politického pragmatismu, se kterou se setkávám v KSČM a které v poslední době podlehl i Jirka Dolejš, jinak dobrý chlap. V KSČM ovšem ten pragmatismus dovedl stranu do slepé uličky - protože se už dlouhá léta snaží udržet pohromadě stalinisty i antistalinisty, takže strana není ani ryba, ani rak a jen se plouží krok za krokem a stalinisti jsou stále silnější. Ale to je náš problém, s tím nemá cenu otravovat čtenáře Referenda.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

jsem pro praktický test tradic Středa, 6.Dubna 2011, 15:08:27

Josef, s osobní poznámkou že realismus není pragmatismus díky za tvé uznání aspoň v tém posledním příspěvku. Co je pro čtenáře DR asi podstané je, že ten rozdíl je dobře vyjádřený v heslu "od utopie k projektu". A pro projekt se musíte dale více zajímat o empirickou a funkční analýzu spousty věcí. Neplatí v něm, že když fakta nesedí s teorií, tím hůře pro fakta.
To není proti něčí víře ve svá paradigmata a hypotézy (nechť kvetou všechny květy), jen jde o mé volání po tom abychom se potkávali více na půdě praktických řešení. Tam se nelépe pozná je-li tradice (vracím se k původnímu hauserovu zadání) užitečná či nikoliv.

Oto Novotný - politický analytik

Ještě k pragmatismu Čtvrtek, 7.Dubna 2011, 12:47:35

Kanda: „Pragmatismus by zřejmě nikdy nedokázal pervertovat v totalitní model uvažování (který by hlásal Jedinou Svatou Pravdu), ale v řešení sporů vše převede na mnohohlas různých pravd a nakonec vyšumí do éteru jako minerálka.“

Souhlasím s první částí věty, nikoli s druhou podsouvající pragmatismu relativismus. Pragmatismus (James, Dewey….) počítá s komunitou diskutujících, ve které se ukazují jednotlivé „pravdy“ nikoli jako stejně „pravdivé“, ale více či méně užitečnější a praktičtější pro vlastní sebe-utváření. Pragmatistické pojetí pravdy není relativismem. Obvinění pragmatismu z relativismu je obvinění z pohledu „božího oka“ – pojetí P(!)ravdy. Protože pragmatista pohled „božího oka“ neuznává, může mu být výtka z relativismu ukradená.

Politicky pragmatismus neusiluje o spravedlivou společnost, která bude blíže Pravdě tam vně, ale o společnost, kde bude větší tolerance a solidarita k různému mezi námi (Big Community - Dewey, resp. „liberální utopie“ – Rorty, navzdory rozdílům) Jako sociální filozofii jde pragmatismu o permanentní odstraňování překážek, které postupu k takové společnosti brání (včetně ekonomických, vlastnických….) V tomto směru je pragmatismus velmi blízký marxismu. Zároveň je tu ale odlišnost v tom, že marxismus, podle mne stále počítá s pohledem „božího oka“ a s Pravdou., a proto může (!) „pervertovat v totalitní model uvažování“.

K Čapkovi: Tváří tvář „absolutnímu ZLU/LŽI“ se Čapek nedokáže bránit absolutním DOBREM/PRAVDOU, a tak se jejich osud ze stanoviska těch, kteří jsou na straně DOBRA/ PRAVDY jeví jako tragický. Mě se ale jeví jako úctyhodný, protože dokáže odolávat všem totalizujícím pokušením. Jsem přesvědčen, že i dnes by Čapek zařadil mezi ty, kteří odpovídali na otázku, „Proč nejsem komunistou?“

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Pragmatismus, relativismus a KČ Čtvrtek, 7.Dubna 2011, 20:34:58

Záleží ovšem na tom, pane Novotný, jak relativismus definujeme. Předně, není záhodno vnímat relativismus jako nadávku, ale spíš jako protiváhu absolutismu. Dále, pokud budeme relativismus chápat jako zpochybnění či neuznávání existence objektivní (tj. na subjektu nezávislé) pravdy, pak pragmatismus relativismem je; právě v tom, že uvažuje o pravdě v určité relaci - k subjektu a ke sféře praxe. Je však zároveň pluralismem a tvrdím, že není relativismem absolutním.

V konstatování jisté blízkosti pragmatismu a marxismu se asi shodneme, už jsem to uvedl výše.

Karel Čapek byl úctyhodným mužem své doby a dodnes patří k mým nejoblíbenějším autorům, z mnoha důvodů, o kterých snad ani není třeba zde psát. Myslím si ale, že bychom měli věnovat - hlavně my, co se snažíme psát o literatuře - zvýšenou pozornost dvěma obdobím jeho života: 1) období mezi lety 1917-1920, kdy se formoval Čapek tak, jak ho znala I. republika; 2) posledním letům 1937-1939. Tam se mění vyznění a poloha jeho uměleckých textů. "Život a dílo skladatele Foltýna" je torzovitým textem nejen proto, že nebyl dopsán, ale proto, že my jako čtenáři opravdu nevíme, kým Beda Folten skutečně byl. Ale tento relativismus není absolutní, protože se jednotliví mluvčí shodnou na tom, že jakýsi skladatel Foltýn skutečně existoval. ("Skutečně" samozřejmě v kontextu fikčního světa.)

Dolejšovi a Novotnému Čtvrtek, 7.Dubna 2011, 20:53:29

K Dolejšovi - koho chce bůh potrestat, raní ho slepotou - a to ce přesně stalo Dolejšovi. On už ani nevnímá hloubku, jakou zabřednul do krátkodobého politického pragmatismu ( o pragmatismu jakožto filozofii později u Novotného). Už se mu to všechno převrátilo naruby - nazývá realismem pragmatismus, který si vidí jen na špičku nosu (tedy z té reality vidí jen omezený povrch a ne podstatu, a užitečnost poměřuje krátkodobou politickou přijatelností a sám sebe klame). Už si k tomu klamání přibral i zkreslování poznávacích prostředků - aby mohl vyloučit pro sebe a jeho okolí politicky riskantní a momentálně nepřínosné podstatné momenty reality ( k té realitě patří i dlouhodobé společensé zákonitosti), tak už uznává za reálné a neutopické jen to, co bylo vybádáno teoreticky neorientovaným a hodně nemohoucím emprismem dnešní sociologie či patřičně dle zájmu buržoasie opravené statistiky /to ale musí taky odsoudit Marxe, což vlastně činí) a pak má ještě nějaké matné připomínky o metodách, ale nikdy z toho nevypadne konkrétní diskusní argument. Když shrnu jeho stále se monotónně opakujícíé přípěvky do jednoho - každý má svou pravdu, určitý druh pravd je ale z jeho apriorního rozhodnutí a podle jeho kriterií utopie, kdo je zastává je umanutý a ještě k tomu psychicky pochybený, takže ho není nutno brát vážně. Užitečné je jen to, na čem se dohodnou Ti, ko mají potřebné hlasy nebo zákulisní sílu - to je reálné, to je konec konců možná i pravda. A kdo v žádném případě nemůže mít pravdu je Heller, ale on, Dolejš, se nikdy nezahodí tím, že by snad provedl rozbor nějakého Hellerova podstatného závěru a nepoužije své znalosti vědeckých metod, aby dokázal, proč Heller tu pravdu nemá. Raději ho bude kádrovat.
Abys Jirko nezpychnul z mé chvály - napsal jsem , že jsi dobrý chlap, ale ne že jsi dobrý teoretik a politik., i když v KSČM momentálně patříš k těm nejlepším - což je ovšem smutné pro KSČM i pro levici.
A teď k Otovi Novotnému - po dlouhé době bych mu mohl i dát za pravdu, když popisuje ty různé odstíny pragmatismu - já je neznám a nezajímají mne, protože jestliže někdo je blíže pravdě než jiný, je mi to na nic (zajímat to snad může jen obor dějiny filozofie či politických teorií), když jsou oba vedle. To si raději přečtu toho, ke komu se pragmatici v největším vypětí blíží - totiž Marxe.
K božímu oku - v tom to právě je - pragmatik - a každý soc.dem. politik musí být pragmatik už ex definitio - si nedovede objektivní zákonitosti prosazující se v reallitě, které subjekt může lépe či hůře poznat, pro sebe představit jinak než pomocí náboženství. Pochopení těch několika Engelsových vět, že dějiny dělají lidé sledující své zájmy, ty se pak všelijak kříží, takže nakonec vyjde to,co nikdo nechtěl - to se musel Ota při studiu oboru marx-leninské filozofie učit už v prvním ročníku - jim ne a ne jít pod fousy - to by taky nemohli hájit kapitalismus jako věčný nebo to všelijak neokecávali.
Takže pane Kanda klid, to "Boží oko" opravdu existuje, je poznatelné - ale je to jen zákon pohybu hmoty, na jehož poznání ovšem může mít zájem jen ten, kdo se dokáže vnitřně oprostit od ideologie nějaké reakční vládnoucí třídy - ať už je to bývalý řídící aparát a stalinismus nebo různé varianty buržoasní ideologie, včetně sociáldemokratismu.
Pokud jde o Čapka - byl to velký humanista a instinktivně cítil, že ten pragmatismus není to pravé ořechové, že tu něco objektivního existuje. Šlechtí ho, že nepodlehl stalinismu jako někteří jiní pokrokoví intelektuálové (v tomto smyslu by se jeho "proč nejsem komunistou"dalo přeložit jako "proč nejsem stalinským komunistou" (je pochopitelné, že lidé jako Ota Novotný musí tento dobový význam překroutit a obrátit ho i proti těm, kdo prostě jen nechtějí kapitalismus a uznávají objektivní pravdu, v tom si Otové notují s nejreakčnější pravicí - inu slouha jako slouha). Možná, že by by dnes Čapek, poučen současným vývojem, sice asi taky napsal, proč nejsem komunistou v pragmaticko-stalinské KSČM, ale určitě by k tomu přidal - proč nejsem pragmatickým sociálně demokratickým politikem či ideologem.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Karel Čapek o tradicích Čtvrtek, 7.Dubna 2011, 22:05:6

Když už je tu řeč o KČ pod Hauserovým článkem o tradicích, nezbývá, než se podívat, co KČ o tradicích napsal, jak o nich uvažoval. Čapek především nechápe tradice jako něco "starého", co by se mělo dodržovat (konzervovat), nebo co by naopak mělo být odhozeno na smetiště. Píše naopak o tom, že tradice jsou vlastně vždycky "nové". Přiznám se bez mučení, že je mi toto pojetí tradice velmi blízké; skoro bych razil termín "pokrokový tradicionalismus":)

Dovolte mi tedy citát posledních tří odstavců z Čapkova sloupku.

"Člověk věkem pokračuje nejenom vpřed, ale i za sebe; co se zdá dvacetiletému dávnou a překonanou minulostí, to se mu v padesáti zdá tak blízko, že tomu může podat ruku. Nevěřím, že by metuzalémové byli tak bezuzdně pokrokoví, jak je líčí Bernard Shaw; myslím, že by se nikoliv regresí, ale prostě růstem pořád blížili tomu, co je za nimi; že by vrůstali hlouběji do minulosti, než můžeme my, lidé krátkověcí.

Přiznávám se, pokud mne se týče, k jakési historické neschopnosti; nemám rád staré věci; nebo přesněji řečeno, mám neobyčejně rád některé staré věci, ale ne proto, že jsou staré, nýbrž proto, že vůbec nejsou staré. Dokonce i univerzitní pedel ve své slávě se mi líbí ne proto, že je starobylý, nýbrž proto, že je velmi barevný, a proto mladší a bližší jakési slavné mladosti než my ve svých šedivých sáčkách. Jaroslav Durych se vrací k Erbenovi ne proto, že Erben je starý, ale proto, že naprosto není starý. Libujeme si v primitivních a raných uměních ne pro jejich úžasné stáří, nýbrž pro jejich úžasnou mladost, a tak dále.

To je to, co jsem chtěl říci: slušelo by nám víc lásky k minulosti a k starým věcem, protože v nich je zasuta spousta přímo fantastické mladosti. Jen lidé, kteří nikdy nebyli pořádně mladí, mohou považovat minulost za skladiště starých a překonaných věcí. Je jakási senilnost v tom, mluvit o starých tradicích; nejsou-li i ty nejstarší tradice zatraceně mladé, nevím opravdu, co s nimi. Jsou-li opravdu staré, jsou tedy přežitkem."

(K. Čapek, O tradici, 1924)

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

objektvní pravda není fetiš Pátek, 8.Dubna 2011, 14:45:46

Problém asi nebude v datu, kdy která tradice vznikla, ale v tom zda něco ještě dává a zda se nerozchází s praxí - kriterium užitečnosti (pokud vadí slovo praktičnosti) jsem tu formuloval. Myslím že platí pro stalinismus stejně jako pro jiné -ismy, ať již boří chrámy a nebo je konzervují.
Spory o "boží oko" té či oné ideologie rád přenechám těm, kterým scholastické cizelování esoterických krasopravd způsobem "l art pour l art" dává pocit naplnění jakési vyšší mise. Chápu tuto vnitřní potřebu přemostění rozporů světa, ale z mého pohledu to je metodologicky kulhání na jednu nohu.
Logicky konzistentní může být totiž i něco co nesouvisí s tímto světem - tak proč pak svět překrucovat jak velí nějaký zfetišizovaný logos promítaný na stěnu jeskyně našich myslí - já asi i nadále zůstanu na straně pochybovačného zvažování kriteria společenské praxe
Cítím že debata tu začíná být o tom, kdo bude mít poslední slovo a tak se raději poroučím. On už si život ty tradice nějak přebere - a objektivizuje je s námi a nebo bez nás. Snad z toho připomenutí, že není tradice jako tradice, v každém z nás něco zůstane.

Poslední slovo? Sobota, 9.Dubna 2011, 08:10:47

Mnoho posledních slov má zamaskovat to hlavní - nejde o boží oko, nejde o esoteričnost - prostě Dolejš bez jakýcxhkoliv věcných argumentů odmítá poznatelnost reality a možnost porovnání míry adekvátnosti odrazu této reality (pravdivosti) , ohání se praxí jako kriteriem, což nikdo nezpochybňuje, jenomže pod tou praxí rozumí jen její bezprostřední účelovou podobu z hlediska momentálních zájmů zúčastněných subjektů - čili vidí jen kriterium okamžité politické použitelnosti či přijatelnosti, ale i v tom není důsledný, protože např. zařazení podpory samosprávného vlastnictví do programu KSČM by politicky použitelné bylo, jenomže by to vyvolalo rozpory a ty pragmatici nechtějí, to ať strana raději vymře. Takže základní výzkum, který jde nad rámec té bezprostřední utilitárnosti Dolejš odmítá - ten odsoudil podle nějakých údajně poznávacích kriterií, které ovšem nijak nerozvádí. Rozhodně si netroufá jít do věcné diskuse a proto předstírá dotčenost z nepochopení úžasnosti svých myšlenek a utíká, jako utekl až dosud vždy.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.