Hlavním tématem Orientace je tentokrát vzdělávání, přesněji řečeno (české) školství. Ondřej Šteffl mu vytýká hlavně povrchnost a příliš velký rozsah „očekávaných výstupů“. Trochu nespravedlivě si stěžuje, že „české školství se vyznačuje kritickým nedostatkem informací, které přesahují pouhé soukromé dojmy“. A dále v textu přitom s chutí používá zprávy Ústavu pro informace ve vzdělávání a České školní inspekce jako argumenty na podporu svých tezí. Tvrdí například, že české učebnice „nejsou postaveny tak, aby vyvolávaly v žácích pochybnosti. Informace jsou prezentovány jako jasné a nesporné. Jen se předávají.“ Naproti tomu „v Šanghaji začali razit zásadu, že všechny otázky ve škole by měly vždy mít více než jednu odpověď“. Příkladů z východní Asie, případně z USA je v článku víc a naopak tradičně chválenému Finsku autor vytýká, že ani tam „není většina dětí školou nadšená“.

Opakovaně si bere si na mušku (českou) standardní školu, totiž takovou, která plní platné předpisy. Taková škola totiž:

• nenabízí „stále nové, dříve netušené možnosti, jak školní vzdělání doplnit něčím, co rodiče a děti chtějí“,
• není „ideální cestou“ a
• když „rodič chce pro své dítě něco víc, na standardní školu spoléhat nemůže“.

Tlak na změnu očekává Šteffl jen od rodičů, „kteří patří ke vzdělanější, movitější i mocnější části občanů“. Do budoucna snad „zájem o vzdělávání přetrvá, a protože ho nedokáže plně zajistit veřejné školství, poptávku postupně začne uspokojovat soukromý sektor. To bohužel povede k dalšímu nárůstu nerovností ve společnosti,“ poznamenává jen jaksi na okraj. Takovému vývoji je zřejmě nakloněn: „Představuji si, že se mé děti dožily toho, jak mé vnuky reklama velkých nadnárodních vzdělávacích firem přesvědčuje, že je ,cool' být skutečně vzdělaný a vzdělávat se (já za to stojím!). To by pak o dobré vzdělání svých dětí začali stát i ti rodiče, kteří jsou dnes spokojeni s titulem — a povrchností! Inu reklama.“ Tedy komodifikace vzdělání v krystalické podobě.

V souvisejícím rozhovoru doplňuje O. Šteffla a zčásti s ním polemizuje Dagmar Daňková, učitelka z gymnázia ve zlínské Lesní čtvrti (mj. autorka několika komentářů v DR). „Představa, že škola by měla neustále překypovat různorodými aktivitami, je lákavá jen na první pohled,“ upozorňuje. Dokáže pochopit, proč se i její žáci někdy ve škole nudí: „Pokud jim vyučování začíná v sedm ráno, mají před sebou šest (i více) náročných hodin, myšlenky jim bloudí k obávanému testu z fyziky či k momentálně prožívaným láskám, neuděláte z tématu „Rakousko-uherské vyrovnání“ třeskutou zábavu, ať se snažíte sebevíc.“ Protože svět už je tak dost složitý, má podle Daňkové smysl se ptát, jestli by škola neměla spíše jej činit srozumitelnějším a přehlednějším.

Na rozdíl od Šteffla se jednoznačně staví na stranu sociální spravedlnosti či módním slovem soudržnosti: „Hledejme cesty, jak dát šanci na solidní vzdělání i dětem, jejichž rodiče finanční prostředky na nějaké rozšiřující kurzy prostě skutečně nemají.“ Každopádně věří, že dnešní mladí lidé „si to své místo na slunci nepochybně najdou — ať už díky našemu pokusu o jejich vzdělávání, či témuž navzdory“.