Narážím na meze jazyka. Chci mluvit o vůních, a nemám — totiž není dost vhodných přídavných ani podstatných jmen, a hlavně sloves: všecky věci světa voní, páchnou, smrdí nebo čpí, a jsme hotovi. Při podrobnějším rozlišení pachů musíme si pomoci výrazy z oboru chuti a hmatu: sladká vůně lip a nakyslý pach babských hader; něžná vůně hvozdíku a ostrý puch kravína založeného vedle poutního kostela v Králikách.

Nejproduktivnějším způsobem popisu pachů je označování podle zdroje a vzniku, účinku nebo účelu: Nad krajem se přelévala prašně lepkavá sladová vůně vymetajícího obilí, omamná vůně pustorylu v zahradě vsetínské nemocnice překrývala hnilobný zápach amputovaných končetin, odhazovaných prostě, jak jsem si tenkrát představoval, do jednoho zlověstného kouta zahrady, za jejímž plotem popojížděla vlhce mastným teplem vonící čtyřkolá lokomotivka, tlivý pach zvedal se z mechu pod smrky dýšícími pryskyřicí, zatímco na sluncem rozpáleném průseku, kde se od jednoho stožáru k dalšímu těžce vlekly měděné dráty, ucítil muž známou, ničím nezaměnitelnou vůni elektřiny o vysokém napětí, ten pach odpařujícího se betonu a železa smíšený s ozónovou atmosférou, jaká po bouři dočpívá z ostrých blesků, kdy člověk nadaný politickým čichem musel toho léta 1936 cítit, že Evropa začíná smrdět krchovem.

Nejprostším a přímým východem z nouze o popis pachů je přirovnání k něčemu, co každý dobře zná: smrdělo to jak sto čertů. V jednom rumunském westernu se dva čerství emigranti přichomítnou k přestřelce, v níž se octnou na straně, jež pak zvítězí, načež je nenadálí podezřelí přátelé pozdraví kalíškem pálenky jantarové barvy, již oni nedůvěřivě přijmou, když ji starší z nich nejdřív očichal, řka mladšímu rumunsky, jak jinak, „to je ta ze štěnic", aby pak oplatili pozdrav pálenkou ze své domácí čutory, průzračnou a čirou jak voda — tou ze švestek.

Myslím, že chudoba slov pro vůně plyne z obecně upadajícího výkonu lidského čichu i z malé váhy, jaká se mimo jídelní stůl dává tomu, co nám čich oznamuje. Šel jsem v polích, a tu mě tenounce šibla jakási natrpkle kyselá vůně, nikoli tak špatná. Zakroužil jsem, až se zpřesnila ve štiplavě blivý pach, který jsem poznal: listí švestky bylo popelavě osazeno mšicemi. Jindy mi stopa cigaretového kouře, již by míň zaujatý frňák nezaznamenal, přes dvoje dveře ohlásila, že na naší chodbě se zastavil modrý instalatér, a mýlil jsem se už v barvě: byl to zelený policista, a nezastavil se, nýbrž se posadil na zavánějící židli, kterou si přinesl z prožlouklé služebny. Můj čich byl tedy spolehlivý, mýlil se intelekt. Jináč voní suchý písek a jináč mokrý, ale jak to říct? Ona i křída voní, páchne jaksi i karbon, i Jura, silur a devon. Snadné je to s ryzlinkem, ten voní vlašsky. Horší s polskou otázkou, a špatně nám svou vůní napoví španělská bota.

Jedno děcko vystačí pro karmín, purpur, šarlat, bordó a nach s červenou barvou. Ale jak rozlišit, co vše zahrnuje sladká vůně? Spadá sem prchavá vůnička rolního svlačce, již zná málokdo. Zatímco na jednom konci sladkého spektra obrovitá lípa na začátku prázdnin už hučela medem, za stodolami cosi růžově slaďoučkého koketně šeptala polehává jehlice trnitá, ale běda přilehnout! Milostně sladká je vůně červnových kostelů, a to od květů, jimiž je přioděn oltář. Kdo však slovem odliší tu pobožnou voňavku panenské lilie, jež se pokládá božskému milenci, od smyslného pachu zlatohlavé divoženky lilie, číhající pod křovím čím dál čpavěji, až už se nikdy nemůže nachytat! Jak vysvětlit někomu, kdo sám neovoněl, slavností rozdíl mezi šedomodrou Blue Moon a skromnou Šípkovou Růženkou?

Šel jsem ulicí, a tu na mě za rohem vyběhla z parku parfumericky rujná — jiný výraz pro to nenacházím — vůně sladkobílého hroznu kvítků, jimiž v tomto měsíci rozkvétá ligustrum, ptačí zob. Zastavil jsem se, a musel blíž: nechal jsem si narkoticky roztočit hlavu, a už tu byly zas bílé dvě kozy — jiný výraz pro to asi neexistuje —, které ty kvítky tak rády vždycky fetovaly, odshora dolů, a na podzim pak se dopovaly černými kuličkami toho keře. A hned mě, vidíte, vlečou pryč, tou růžovošedou cestou, vydechující páry zmoklého červencového kamení, chodníkem podle Ditrichova pole, jež se celé nadzvedává na hebce fialkovém, avšak lilkovitě záhadném výparu kvetoucího bramboru, a podle Durčíkovy jateliny, opojně plující v brumu čmeláků, a dál k potoku, kde konečně zapadáme do konejšivě trpkého vrbí. Tam kozy stráví zbytek žlutého dne, zatímco já se skláním mezi kořeny trpkých olší, kde se vždy drží chladný dech ryb.

Ale kdo by dnes, kráčeje v polích, vyhmátl jemnými smysly přes hrubý plech jedů a hnojiv tenkou silici bramborového květu? Musím odkázat asi do cizí země toho, komu bych přál, aby jako já spadl někdy za stodolou do vzduchu umíchaného z prastarého dřeva a nových hluchavek, z loňské slámy a letošního sena, z minulých obručí a budoucích dětí. Jako asi je francouzská vůně šantánu, je německý pach vojenského sukna a maďarsky bude vždycky vonět cimbál.

Vím, komu z přátel se touto úvahou moc nezalíbím. Těm, jimž nostalgické poetizování moc nevoní, protože jejich čich se za poslední léta vytrénoval téměř speciálně pro detekci hniloby v dánském státě. Tak od té já se rád poodvracím, aspoň pro chvíli, kdy mi dají na sebe zapomenout ti, kdo strkajíce sice nosy do všeho, přece nás dokáží oblažit vždycky jedním odérem — jak to říct — na ruský způsob.

Také štěrk mezi pražci voní, a to jinak dnes, kdy nad ním poskakují bílí motýlové, a jináč bude vonět, až na něj začne padat listí. Jinak voní cesta tam, a jinak zpátky.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 2, číslo 6, červen 1982.)