Počáteční snahy o skutečné řešení současné krize, které by se dotklo kořenů jejího vzniku, vzaly poměrně rychle za své. Vzpomeňme na prvotní summity ve formátu G20 — v roce 2008 a první v roce 2009, které se vyznačovaly ochotou společně postupovat a nastolily témata, která byla v razantním rozporu s do té doby dominující neoliberální politikou. Najednou se začaly skloňovat politiky zahrnující boj proti daňovým rájům, regulaci spekulativních toků, stropy odměňování bankéřů či zavedení např. Tobinovy daně.

Vše se změnilo s objevením „řeckého“ problému, který ukázal, na čí straně je síla v současném systému: zda je to politická úroveň, nebo ratingové agentury, Goldman Sachs a spekulanti. Odpověď myslím známe. Od roku 2010 je jasné rozdělení v budoucím postupu mezi Spojenými státy na straně jedné a Evropskou unií na straně druhé, kterou de facto reprezentuje Německo. Německo, inspirováno svým ústavním zákonem o vyrovnaném rozpočtu, hovoří o nutnosti „obnovit důvěru trhů v ekonomiku“ a o fiskální konsolidaci, která má tuto důvěru podpořit.

V České republice jsme, v kontextu s touto politikou na evropské úrovni, svědky ještě brutálnější aplikace neoliberálních politik, zakotvených ve Washingtonském konsenzu, které zanechaly doslova „paseku“ všude, kde byly aplikovány. Jedním z politických nástrojů, které tato vláda aplikuje, je politika „rozděl a panuj“, kterou se snaží stavět jednotlivé skupiny proti sobě. Jedním z dělení je muži versus ženy či ženy s dětmi a ženy bezdětné. V českém prostředí můžeme pozorovat zhruba dvě tendence.

Jednou z nich je neokonzervativní přístup, který reprezentuje Roman Joch. Ten by ve své čisté aplikaci „řešil“ problém nezaměstnanosti i ženskou otázku vytlačením žen z trhu práce a návratem k jejich „tradiční roli“ — domácnosti a dětem.

Na druhé straně jsou na stole návrhy NERVu, které hovoří o nutnosti zapojovat ženy silněji do pracovního procesu, většího rozšíření např. firemních školek. V jejich pojetí ženy na trhu práce devalvuje to, že jsou dlouho doma s dětmi, čímž může klesat jejich kvalifikace a kontakt s pracovním prostředím. Jedním z návrhů je širší používání částečných úvazků. Ty ale v českém prostředí představují pro ženy spíše nebezpečí než příležitost. Na počátku krize to totiž byli spíše muži, kteří byli propouštěni z práce, než ženy. Jedním z důvodů bylo jistě to, že žena je na trhu práce tou levnější pracovní silou, i když zastane stejnou práci jako muž. Částečné úvazky mají prozatím v České republice podobu téměř plného časového zapojení za poloviční mzdu. Ženám by tak rozšíření tohoto typu úvazku těžko pomohlo — pracovaly by, ale jen těžko by z takového částečného úvazku dokázaly uživit sebe i dítě. Firmy by ovšem získaly kvalitní pracovní sílu, která bude pracovat za zlomek toho, co muž. Není právě toto pravým cílem tohoto návrhu z dílny NERV?

Žádný z návrhů Nečasovy vlády nebere v úvahu reálné příčiny krize — vrátím-li se k úvodu článku. Spekulace či hamižnost bankéřů jsou jen obalem, který je dobře viditelný, ale nevysvětlují dostatečně stav reálné ekonomiky. V kořenu současné krize je totiž právě práce. Od sedmdesátých let ve vyspělých zemích, s nejsilnější tendencí ve Spojených státech, pozorujeme ochabování práce (podílu mezd a platů na HDP) ve prospěch kapitálu. Klesající kupní sílu můžete na čas překrýt dluhy, ale věčně nelze provozovat ekonomiku stále nižších mezd a stále vyšších dluhů. Problém nezaměstnanosti nevyřešíme marginalizací „faktoru“ práce, která neznamená nic jiného než stále více nejistoty pro zaměstnance. Na případu Spojených států, které byly dávány léta za vzor ohledně flexibilního a dynamického trhu práce, je to dobře vidět nejen v extrémní polarizaci společnosti, která je už srovnatelná s tzv. banánovými republikami, ale především ve velkém podílu pracující chudoby.

Pokud se nespokojíme s návrhy neokonzervativní či neoliberální podoby, je nutno říci, jaký koncept si představujeme. Nebude stačit pokusit se pouze vyřešit (a otázka je „jak“) rozpor mezi kapitálem a prací. Naopak, pro skutečné vykročení novým směrem musíme nově definovat práci. Práce, které velmi často vykonávají ženy, jsou často považovány za podřadné (péče o děti, seniory, postižené…) a neviditelné. Navzdory tomu, že tržní ekonomika nezaměstnanost pro své fungování fundamentálně potřebuje, v segmentu sociálním a ekologickém je práce dost. Nemůžeme ale čekat, že by „neviditelná ruka trhu“ tuto práci viděla a ocenila. Pro budoucí vyvážený a udržitelný rozvoj je naprosto nezbytné, aby společnost dokázala (i ekonomicky samozřejmě) tyto práce dostatečně ocenit.

Vždyť co je větším přínosem pro společnost než dobře vychovaný člověk vyrůstající v sociálně a ekologicky harmonickém prostředí?

Příspěvek zazněl na konferenci Ženy a ekonomika, kterou pořádala Česká ženská lobby spolu s Friedrich Ebert Stiftung a vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.