Zvolení „muže bez vlastností“ Bohuslava Sobotky do čela sociální demokracie bylo v táboře levicových intelektuálů kvitováno uznalým pokýváním hlavy, na pravici zase nevraživým pokrčením ramen. Sobotka je prý nevýrazný chameleon, který po přechodném dvouletém období uvolní místo někomu jinému, výraznějšímu. Snad jen Jiří Pehe shledal na Sobotkově bezvýraznosti pozitivum: lidé se prý teď budou víc soustředit na politikovo poselství, a nikoliv na politikovu bradavici, jako tomu bylo v éře Jiřího Paroubka.

Všechna podobná hodnocení ale vytrhávají nového socdem lídra z kontextu a především nevnímají auru, která kolem Sobotkovy hlavy vyzařuje do prostoru. Bezvýraznost se totiž s největší pravděpodobností stane základem dlouhodobého úspěchu nejen novopečeného předsedy, ale i jím vedené sociální demokracie. A žádná výrazná poselství nebudou třeba, pokud tato sociální demokracie bude jednoduše hájit status quo.

Zatímco Sobotkův protikandidát a soupeř v soutěži o dokonalého muže bez vlastností Michal Hašek prohrál proto, že byl přece jenom poněkud příliš nápadný oportunista směrem doprava, což se s bezvýrazností neslučuje, Sobotka využil nahrávky nepravicových intelektuálů na smeč a řečnicky se ukotvil v jednoznačné, ale „konstruktivní“ a „slušné“ opozici vůči současné Nečasově vládě. Vzal tak klacky z rukou většiny těch, kterým jakákoliv jeho politická vlastnost mohla vadit, a zároveň dal najevo, že bude stát tam, kde ho ostatní chtějí mít.

Vzhledem k tomu, že všichni zároveň vědí, jak to má uvnitř lehce prohnilé strany i před škodolibými českými novináři těžké, od něj nikdo ani nějaký mimořádný výkon nečeká — na rozdíl například od „skokana roku“ Jiřího Dienstbiera, který může časem vyhořet. Sobotkovi naopak stačí, když bude jako zrcadlo odrážet nálady ve straně i společnosti a správně odpovídat na intelektuální dotazy ohledně toho, jaká sociální demokracie by byla v této zemi nejkrásnější.

Zatímco předchozí lídři ČSSD měli některé iritující osobní vlastnosti a prosazovali pro hlasitou českou pravici iritující věci bez toho, aby sami měli stejně hlasitou podporu v zádech, zdá se, že Sobotka se během svého dlouhého pochodu napříč stranickými funkcemi leccos naučil. A tak tvrdí, že nebude měnit systém, ale jenom jeho parametry, což snad nevyděsí ani penzijní lobbisty a zároveň neodradí rodící se levicové skupinky od foukání do jeho plachet.

Na druhou stranu: zrcadlo, které odráží aktuální situaci, ale většinou nemá tendenci něco nějakým určitým směrem měnit. Z určité perspektivy se proto asi bude zdát, že Sobotka, který se možná stane premiérem, aktuální situaci bude nejen reflektovat, ale svou opatrností přímo konzervovat. Dokonce i letos již stoletá Strana mírného pokroku v mezích zákona, založená Jaroslavem, nikoliv Michalem Haškem, se může vedle Sobotkovy bezvýrazné sociální demokracie jevit progresivně.

Měla by ale plánovaná oranžová catch-all party být skutečně progresivní? Popravdě řečeno, pokrokářským elementům se v české společnosti tak nějak nedaří. Environmentální, genderoví, romští, demokratičtí a jiní podobní aktivisté a aktivistky se popularitě obecného lidu netěší. Stejně tak z pravicové perspektivy de facto progresivní, protože reformní Nečasova vláda oblíbenost rychle ztrácí. Pokud Bohuslav Sobotka a jeho parta bez velkého humbuku ořežou všechny nápadné pravicové výstřelky a zajistí lidem konzervativní „jistoty a prosperitu“ v rámci současného reálného kapitalismu, mají vyhráno.

Ať už byly ve skutečnosti jakékoliv, ve zpětném pohledu a ve srovnání s pravicovými koalicemi totiž působí dosavadní oranžové vlády maloměstsky poklidným dojmem strážců dosaženého statu quo. Možná nad tím spřátelení intelektuálové časem budou opatrně krčit rameny, ale je to právě Sobotka, který by tento sociálně demokratický poklid mohl v české společnosti úspěšně zabetonovat.