Budou se znovu — a tentokrát řádně — projednávat návrhy zákonů postihující zejména sociální oblast a v ní ty nejzranitelnější.

Zatímco většina Ústavního soudu ve zdůvodnění rozhodnutí zdůrazňovala potřebu diskusí, ochranu menšinových názorů a jiné atributy demokracie, reakce předkladatelů původních návrhů je vedena snahou znova převálcovat parlamentní menšinu.

Jenomže parlamentní menšina už dnes neznamená menšinu občanů. Řada voličů byla matena záměnou masivně v médiích podporovaného zadlužení spotřebitelskými úvěry (Velikonoce, letní dovolená, Vánoce, zimní dovolená, tak důležité věci jako motocykl nebo sněžný skútr či kuchyně) ve prospěch majetkových exekucí, které budou nezbytně následovat, s podnikatelskými činnostmi, které stát podle práva EU může provádět a musí zabezpečovat, a proto i podnikatelskými úvěry.

Vysoce oceňuji moudrost odcházejícího představitele podnikatelů, který prý chce co nejmenší daně, aby je stát nemohl nechat rozkrást (ve prospěch jeho přinejmenším eticky problematických stoupenců). Jenomže se zřejmě neseznámil se strukturou rozpočtu a vůbec mu nedošlo, že rozhodující změny sociálních podmínek, samozřejmě dlouhodobě nutných, by nebylo nutno tolik uspěchat, kdyby se obdobně smýšlející předchůdci nestyděli převést přes 100 mld. Kč ze sociálních fondů, které si lidé zaplatili také ze svých příspěvků, na ucpání schodku ve státním rozpočtu. K dalšímu ucpání děr by mělo dojít jednotnou výší daní, která usnadní kontrolu výběru daní, ale protože je asociální, bude mít tomu odpovídající následky.

Je nutno ocenit sebekritiku většiny současných výkonných vládních politiků, že nemají na to řídit rozvoj, a tak chtějí jenom zabránit škodám ze zadlužení, které někteří z nich v minulosti výrazně zvýšili. Je ale nadsázka hodinu po vyhlášení nálezu Ústavního soudu oznámit, že se návrh systému osvědčil, a proto všech sedmnáct zákonů lze předložit během několika dnů či týdnů.

Nebylo by lepší spojit hlasování o reformách spíše s referendem než s hlasováním o důvěře vlády? Referenda přece nejmenší strana vládní koalice k zachování přízně voličů začíná prosazovat. Protože tím by se realizovala řada myšlenek ze zdůvodnění nálezu Ústavního soudu. Předkladatelé totiž — pokud se rozhodnou prostě převálcovat dnes už většinu obyvatelstva, zapomenou provést analýzu relativního poklesu všech ukazatelů současného, ale i budoucího ekonomického růstu.

Jak se např. projevily sociální škrty v poklesu uzavřených manželství, v poklesu počtu narozených dětí? Jak se projevily škrty ve výdajích na vzdělání, po řadu let stagnujících, v poklesu hodnocení kvality vzdělání? Jak se projevilo v podstatě sabotování možnosti intervencí veřejných rozpočtů ve prospěch zrychlení obnovy růstu výroby a zaměstnanosti v malém nárůstu HDP a míry zaměstnanosti? Jak se nízký podíl výdajů na vědu a výzkum, způsobený zčásti stále působícími politiky, projevil v nižší míře inovační schopnosti? Jak se projevily „úspory“ ve výdajích na infrastrukturu a možná protipovodňová opatření ve škodách z povodní? V jakých růstových ukazatelích byla a je ČR lepší než okolní státy EU mimo korupci a vzájemné napadání v rámci vládní koalice, které se jinak vyskytuje v parlamentech?

Bude vláda předkládat i tyto informace? Co narostlo výrazněji v ČR kromě korupce? Protože tu je možnost srovnání příslušných ukazatelů za EU, opozice bude mít možnost opřít interpelace o dostatek údajů za státy EU. A když EU už začala soustřeďovat pozornost na ekonomický růst a zaměstnanost, záhy se ještě výrazněji potvrdí zaostávání. Přitáhne to spolu s narůstajícím sociálním napětím a kriminalitou zahraniční kapitál? Může takové podbízení bohatým investorům nedostatky kompenzovat? Je jasné, že pokud stojí bifokální čočky cca 40 000 Kč, úprava očního pozadí zatím cca 100 000 Kč, musí si na ně uživatel doplatit — buď najednou v hotovosti, nebo si prostředky nastřádat v připojištění. Totéž platí pro důchodové připojištění. To vše ale platí za podmínky dostatečné úrovně standardních služeb. A v případě připojištění: proč je mají organizovat soukromé pojišťovny? Budou mít samozřejmě vyšší výnos, a tedy i výhodnější podmínky pro klienty, ale za cenu vyššího podnikatelského rizika. Česká strana vždy byla spíše pro liberálnější pojetí, větší rizika se tím snáze prosadí. Co ale, když bude riziko nadměrné? Zaplatí to stát, to je všichni daňoví poplatníci při rovných daních rovným dílem.

Navzdory možnostem unijního práva nerozhoduje vlastnictví — podniky mohou být v rukou státu, regionů, obcí, jen nesmějí tohoto vlastnického vztahu zneužít. Protože se začalo k vyrovnání dluhů veřejné vlastnictví prodávat (v případě bank ovšem spíše rozdávat), zbylo na stát z podnikání jen to, co je málo efektivní nebo neefektivní. Není tedy již možné z výnosů dotovat případné ztráty. A rozpočet nebude mít dost zdrojů, produkce se proto bude po privatizaci rušit. Chceme to? Zapomněl knížepán, že jeho předkové hájili pivovárečné právo, protože to bylo výnosné? Nebylo by po vzoru např. Francie výhodné mít je ve vlastnictví státu, protože tím je možno kontrolovat dodávky a jejich ceny? Nebo se ČR bude spoléhat na kontroly spíše na úrovni Unie i G20, protože podnikatelské subjekty jsou vesměs ve  vlastnictví zahraničních firem, a to samo o sobě oslabí pozici kontroly státu.