Těžkosti s lehkým kovem

Jiří Silný

Těžba hliníku, třetího nejrozšířenějšího prvku na světě, je často provázena obtížemi a komplikacemi. Příklad severoindického státu Urísa, kde těžba negativně zasáhla jak místní komunity, tak i životní prostředí, stojí za pozornost z mnoha důvodů.

Aluminium je lehké, výborně tepelně i elektricky vodivé, tažné, odolné vůči korozi. Jak jméno napovídá a jak si pamatujeme ze školy, je hliník obsažen v hlíně a je třetím nejrozšířenějším prvkem na Zemi.

Pro své vlastnosti má hliník široké uplatnění v průmyslové výrobě a každodenně se s ním setkáváme i jako s obalovým materiálem na potraviny. Dnes už se nepoužívá hliníkové nádobí, protože existuje silné podezření, že aluminium zapříčiňuje Alzheimerovu chorobu a další vážné zdravotní komplikace. Ale ty obaly jsou přece jen praktické. A s pivem z plechovky si člověk připadá hned tak nějak americky.

Přestože hliník je hojný prvek, není docela snadné ho získat v čisté podobě. Udělat z horniny zvané bauxit kov vyžaduje velké množství energie (20 kWh na jeden kilogram kovu) a vody a při výrobě vzniká množství toxického odpadu v poměru 1 tuna hliníku ku půl tuně odpadu. Při recyklaci hliníku lze ušetřit až 95 % energie, ale i tam vznikají další jedovaté odpady v obdobném poměru jako při primární výrobě.

V severoindickém státě Urísa, který patří k těm nejchudším, ale vykazuje zároveň vysokou občanskou aktivitu, dochází kvůli rozšiřování těžby bauxitu k nucenému přesidlování komunit. Vesničané přicházejí o své domovy a půdu bez náhrady. Jak už tomu bývá, těžba nepostihuje jen komunity, ale také přírodní prostředí. V Uríse jsou budovány nádrže na toxické odpady, postupuje ničení lesa v místě těžby i kvůli přístupovým cestám. Nemá to na svědomí, jak tomu obvykle bývá, nějaká cizí nadnárodní těžařská korporace, ale firma Nalco vlastněná indickým státem.

Podle dostupných údajů byla firma Nalco (National Aluminium Company Limited) založena v roce 1981 indickým ministerstvem dolů jako veřejný podnik a sídlí v hlavním městě státu Urísa Bhubanéšvaru. Mezi podniky těžícími a zpracovávajícími hliník je světově na šestém místě, v Asii je největší. Její výroba pokrývá indickou spotřebu hliníku a zároveň je firma největším indickým exportérem kovů. Zabývá se i výrobou energie a dopravou a má vlastní přístav. Používá špičkové technologie. Každoročně Nalco dosahuje vysokých zisků a patří k nejúspěšnějším podnikům v Indii. Expanduje a privatizace se neplánuje. Firma získala řadu prestižních cen, mimo jiné za rekultivace, a honosí se i prý dobrým systémem ochrany zdraví a bezpečnosti na pracovišti.

Známe důvěrně do úmoru opakovanou neoliberální poučku, že stát je špatným hospodářem, v jejímž jménu se u nás vesele privatizovalo často jen proto, aby se pak smutně krachovalo. Podniky jako Nalco ukazují, že státní vlastnictví nijak nebrání ekonomickému úspěchu a že stát může být docela dobře stejně bezohledným vlastníkem jako soukromá společnost. Ostatně máme takové příklady i u nás v ČEZku. Pro úvahy o alternativách ke kapitalismu je dobré si to připomínat.

Nucené vystěhování je, jako v případě bauxitových dolů v Uríse nebo vojenského území pro testování raket v Baliapalu ve stejném státě, nejvíce ohrožující pro původní obyvatele, kteří jsou dosud velmi úzce spojeni se zemí svých předků a jsou vysídlením ochuzeni nejenom materiálně, ale i duchovně a kulturně. Navíc území, o která se v těchto případech jedná, představují velké plochy úrodné půdy. Desítky iniciativ, které vznikají na obranu, jsou systematicky potlačovány demokraticky zvolenou vládou. Zase takové poučení: formální demokratické uspořádání nemusí vůbec být na překážku utlačování obyvatelstva.

Jen ve státě Urísa lidová hnutí nenásilně a do značné míry i úspěšně vystupují proti zabírání půdy pro stavby oceláren firem Tata, Posco a Arcelor Mittal. Vláda ve spolupráci se soukromými firemními milicemi protestní hnutí často násilně potlačuje, a dochází k obětem na životech. Snaží se také vyprovokovat i s pomocí agentů násilný odpor a označuje protestující za maoisty, aby ospravedlnila své násilné akce.

Vesničany v boji o jejich práva na půdu podporuje organizace WIDA, která pomáhá, aby byl jejich hlas slyšen. Na mezinárodním fóru se s domorodými kmeny solidarizuje křesťanská síť Oikotree.

To, že stát prosazuje ekonomické zájmy a často i soukromé ekonomické zájmy na úkor dobrého života obyvatel, není jistě nic mimořádného a našli bychom k tomu po světě opravdu hodně příkladů. A u nás jakbysmet. Co u nás ale zatím nacházíme jen sporadicky, je odpor ohrožených lidí a komunit. V tomto smyslu patříme k rozvojovým zemím, a je otázkou, jestli opravdu musíme čekat, až se na jejich úroveň dostaneme i ekonomicky, aby se rozvinul náš vzdor.

Zatímco budeme v klidu čekat na odpověď, můžeme alespoň začít recyklovat hliník. Tak se to dělá v rozvinutých zemích. V Německu třeba se třídí a recykluje o sto šest. Šetří to spoustu energie. Ale zas tak rozvinutí nejsme, aby se dalo snadno a rychle najít místo, kam s ním, s tím aluminiem z těch obalů, které bychom vlastně ani neměli kupovat. Nedávno jsem objevil jeden sběrný kontejner za ministerstvem životního prostředí ve Vršovicích. Asi ho tam umístili v nějakém heroickém údobí tohoto úřadu.

Možná, že v Humpolci je situace lepší.