Hňup z kaštýla

Ludvík Vaculík

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Pásal s námi takový hňup z kaštýla, který třeba řekl: „Obrať mně krávy, dostaneš buchtu!" Když jsme mu posloužili a natáhli potom ruku po buchtě, řekl: „Ná si blbý? Pravil jsem ti, že dostaneš, né že ti dám. Utěkaj dom, třeba ju maminka zrovna vytahuje z trúby." Takový to byl hňup: nikdy u něho nic neplatilo tak, jak tomu rozuměl normální mozek.

Nebo jsme hráli v kurvičky, na něj padlo být chyceným zlodějem, soudce ho měl odsoudit a biják bít — však nikdy se nebilo tolik, aby hra, v níž los byl (kurevsky) proměnlivý, nemohla pokračovat —, ale hňup z kaštýla schmátl někomu z nás čepici a s křikem „chyťte si mňa napřed!" letěl pryč. Ano, ale když jsem přijali změnu hry a začali ho honit, házel po nás kamením, a kdybyste i to přijali a házejíce trefili ho, šel by žalovat do kaštýla a jeho tatínek by na vás poslal četníka. Zkrátka, když pravidla jakékoliv hry byla momentálně proti němu, zrušil je a zvýšil své násilí; takový to byl hňup.

Práce se stala přirozenou potřebou člověka, a to i v případě, že ho zrovna neživí, a je to snad už pud, že člověk obdělává, zúrodňuje nebo alespoň zušlechťuje každý nevyužitý či pustý kousek země. Byli lidé, a ještě jsou, kteří obcházejí po mezích a roubují plané stromky, aby v krajině k obecnému prospěchu rostly třešně, hrušky či švestky. A jenom rozkazem se mohlo začít stávat, že buldozeristé stromy vyvrátili, ačkoli na tom místě pak nerostlo třeba nic. Sám jsem proti tomu před dvaceti lety psal stížnosti, marně.

Když Strnka zvaný Jakubec nechtěl jít do družstva, vzali mu jeho starodávné pole a přikázali mu jiné, vzdálenější a horší. Když je za pár let prohnojil a vzdělal, vzali mu je a dali zas jiné, horší. Když je za pár let prohnojil a vzdělal, vzali mu je a dali zas jiné, horší. Nebyl v tom žádný užitek: Jakubcovi to škodilo, poli neprospělo a vlast to nevyžadovala. Byla to msta za vzdornosti. Od té doby úrodnost těch polí, a všech v okolí Broumova, upadla, obnažilo se kamení, prameny vysychají a vůbec nejlepší půdu zabraly činžáky, ohyzdné. Jakubec to věděl a nechtěl.

Před asi pětadvaceti lety mi jeden známý, zaměstnaný na průmyslovém ministerstvu, s hněvem líčil své boje na záchranu malých závodních a místních elektráren na potocích a řekách. Nebudu čtenáře napínat: prohrál to a při reorganizaci ministerstva byl odsunut na mrtvou kolej, protože prý „neviděl kupředu". Mohl bych poznamenat, že ten muž jedním zadním okem viděl to, nač ti na jeho místě vypotřebovali dnes obě svoje přední oči, ale ovládnou se. Víc by sem pasovala úvaha, co je to kupředu a vzad, co vzhůru či dolů, a kdo má právo rozhodovat o tom bez rozumu a vody. Voda a rozum totiž odevždy se shodly, kde se bude dobře dařit mlýnu.

Před pěti lety bylo v D. malé pekařství, jehož chutný chleba si Pražáci naopak vozili z víkendu domů. Bylo zrušeno, ale proč, nevěděl pořádně nikdo. Možná si pekař moc vydělal, možná i šidil, ale koho — dobrým chlebem? V Radlicích zas byl mladý truhlář, opravoval starožitný nábytek. Šel k němu jistě jenom ten, kdo ho potřeboval a přitom souhlasil s cenou za práci. Loni jsem tam našel pustou chodbu, prachem zanesená okna a na uzamčených dveřích pečeť finančního odboru ONV. Zdá se, že mladý truhlář šidil na daních. Možná měl tolik zákazníků, že si mohl vybírat, a někoho urazil. Možná mu však jenom někdo záviděl. Jisté je, že doplatil na svou vzácnost. Lidé, kteří něco užitečného vzácně dovedou, existují v této krajině na vlastní nebezpečí.

Naproti tomu dovídám se někdy také o vítězství rozumu a vody. Například v Jeseníkách bylo dokonce zrušeno v jedné kotlině nové zalesnění, protože je tam jakýsi vzácný, poučný a do budoucna užitečný ekosystém. V Sovětském svazu prohlásili jakousi krajinu za rezervaci trav, z nichž pocházejí některé kulturní obiloviny. Aby bylo znovu z čeho začít, kdyby. Leckde na světě zřizují se genové banky, v horách i stepích, v lesích i bažinách. V bažinách dokonce s původním bažinným obyvatelstvem, jemuž nemá být zvnějška vnucována civilizace a měněn styl života. Do rezervace má vstup jenom lékař. Z rezervace ovšem může, kdo chce, odejít.

Naproti tomu naši zem nerad v těchto dnech opustil mladý spisovatel Vlastimil Třešňák. Šel smutně, do nejistoty. Dohnalo ho k tomu zacházení, jež nehorázně překročilo meze jakkoli přísné a třeba i sektářské literární kritiky. Je pravda, že jeho nadání ani mravy se nehodily do téhož literárního salónu, v němž účinkují například Jana Moravcová a Josef Frais, protože se blížily spíše mravům a nadání takových hospodských štamgastů, jako jsou Jaroslav Hašek či Bohumil Hrabal. Policie dobře poznala, že Třešňák se do státního chovu nehodí, a udělala ve své rozšířené pravomoci, co musela. Nebude její vina, jestliže se Třešňák jako český spisovatel i jako člověk zmarní a ztratí. Za to bude odpovídat ten, kdo si vzal odpovědnost za všecko: za hospodaření s krajinou, lidskou prací i národním talentem.

Když tedy slyším teď nový, vlídný pokyn starého nevlídného hlasu, abych se ujal každého kousku neobdělané půdy, když v Holešovicích mi otvírají novou tržnici, kde mohu nabídnout plody svého políčka tolikrát zhanobeného, když si můžu ohlásit a vést truhlářskou dílnu, najmout hospodu a v ní snad podávat i jinší chleba, nevěřím. Nevěřím, dokud vidím nebezpečí, že do nové hry se kdykoli může vmísit ten starý hňup z kaštýla.

Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 2, číslo 4, duben 1982.)