Láska až za hrob

Povrchní názor na život prarodičů se může tříštit tehdy, když začneme rekonstruovat způsob jejich smrti – podobně to udělala Johanna Adorjánová a hned v úvodu lze říci, že si díky svému úkolu lépe uvědomila i sama sebe.

Petra Lichtensteinová

09.03.2011 15:30

Adorjanova

Novinářka Johanna Adorjánová (*1971) vypráví příběh o dobrovolné smrti zestárlých manželů. Foto www.luchterhand.de

Vzpomínkový román Výjimečná láska Johanny Adorjánové začíná větou: „Třináctého října 1991 se moji prarodiče zabili." Autorka pak pokračuje až detektivní rekonstrukcí celého dne. Na základě zprávy z ohledání místa po (sebe)vraždě dokáže určitě dost přesně shrnout, co ten den prarodiče, Vera a István, dělali, jak se na svoji smrt připravovali. Už s menší jistotou si ale také představuje, co si říkali, na co mysleli a co cítili.

Vzpomínka na jeden říjnový den pak přivedla autorku k náročnějšímu procesu, poznávání dvou obětí a porozumění jejich činu. Vnučka sama si uvědomí, že své prarodiče vlastně vůbec neznala, je překvapená některými informacemi, které během pátrání díky rozhovorům s lidmi, kteří je znali, získá. Není to asi nic neobvyklého, prarodiče jsou pro svá vnoučata prostě jenom prarodiče, děti si často ani neuvědomí, že babička s dědečkem také byli mladí a že za sebou mají dlouhý život. O prarodičích se v rodině dozvídají hlavně díky rodinným mýtům, které se povídají stále dokola, nikdy nic nového, neznají celistvý příběh.

Adorjánová nás nejprve seznamuje se svým obrazem prarodičů – babička byla vždy krásná a elegantní, vždy s cigaretou mezi prsty, vždy se svým mužem. Dědeček byl dobře situovaný lékař, elegantní, často s hedvábnou kravatou, s doutníčkem a se zvláštním smyslem pro humor a vždy se svou ženou. Oba si navzájem celý život vykali. Dost povrchní obraz. Jak je ale autorka poznává hlouběji, začíná víc rozumět nejen jim, ale i sama sobě, najednou zjistí, že některé vlastnosti má zrovna po své maďarské babičce, že její pocit, že je nikým nemilovaná, pocit nikam nepatřit, může také souviset s jejími kořeny.

„Cítila snad má babička stejně jako já? Mám sto chutí obvolat všechny známé a oznámit jim: Já nejsem blázen. Jsem jen vnučka své babičky... A náhle rozumím i babiččině lásce, která byla tak veliká, tak bezvýhradná, pro ni životadárná a vyžadující přitom neustálé potvrzování."

Sama autorka se narodila ve Stockholmu, nyní žije v Berlíně. Její otec se narodil židovským maďarským imigrantům v Dánsku a za ženu si vzal Němku. Adorjánová možná hledá rodinnou identitu, na které by mohla postavit svoji vlastní. Spadá do toho samozřejmě i židovství jejích prarodičů a její. Chce poznat celý příběh své rodiny. Už to ale není možné, protože Vera a István si svá tajemství vzali s sebou do hrobu, aniž by o nich kdy komu řekli. Až úzkostně střežili svoje vzpomínky na válečné časy, kdy byl István v koncentračním táboře v Rakousku. Vždy když se jich na to někdo zeptal, odpověděli: „O tom nebudeme mluvit." Jejich vzpomínky na tu dobu byly jistě těžké, možná si mysleli, že když se o něčem nemluví, tak to neexistuje. Chtěli tak ochránit své blízké? Anebo to tajemství bylo jejich pouto, kterým se k sobě přivázali, než ruku v ruce zemřeli?

Celý příběh vypráví autorka profesionálním žurnalistickým jazykem bez nějakých velkých emocí. Uchránila tak příběh svých prarodičů před sentimentální náladou. Přijímáme proto celý děj zcela bez pochybností, věříme, že Vera a István vědí, co dělají. Až když se opravdu přiblíží posledních pět minut jejich života, začneme si přát, aby ještě na poslední chvíli změnili své rozhodnutí, odložili své jedové poháry a počkali, až nastane jejich přirozený čas.

Jako první by jistě zemřel István, je v terminálním stádiu své nemoci. Vera by pak ale zůstala sama a jak si myslela, žila by nikým nemilována – to je její největší strach, jejž můžeme shrnout do věty: Když není, kdo by mne miloval, nejsem hodna vlastního života. Její život se jakoby zrcadlí v životě jejího muže.

To samé platí i pro Istvána. I on byl zcela závislý na své ženě. Přesto tušíme, že se Veře snažil její úmysl rozmluvit, ale ona o tom jistě nechtěla ani slyšet. Podlehl jejímu rozhodnutí, tak jako vždy, a už to pravděpodobně víckrát nezkusil.

Vera chtěla jejich pracně vybudovaný obraz krásy a elegance zachovat i po smrti, uklidila proto celý byt, připravila čerstvou kytici růží, rozsvítila všechna světla v domě, oběma připravila úplně nová pyjamas, vyhodila věci, které opravdu nemusí nikdo vidět, a ještě stihla upéct koláč. Pro všechny příbuzné zabalila dárky, které se ale nebudou nikomu hodit. Milovaného psa odvedli ke známým. Pro pozůstalé pak napsala jen velmi krátký dopis na malou stránku lepicího bločku, pro policii formální dopis o tom, že jim se sebevraždou nikdo nepomáhal, a oznámení, že nestojí o oživování. I tohle velmi kontrastní rozloučení se světem zapadá do jejich života. Ani svoje děti nepustili dál než leckterého známého.

Jejich výjimečná láska byla určená jen pro ně dva. Nejsem si proto jistá, zda by byli konáním své vnučky zcela nadšeni.

Některé scény působí vedle strohého faktického vyprávění silně obrazovým/filmovým dojmem. Hudbu si ani nemusíme představovat, už hraje. Vera je na zahradě a chystá růže na zimu, István je doma a připravuje jejich smrtící nápoj (správný postup lze najít v knize „Final Exit"), poslouchá k tomu třetí větu Schumannova klavírního koncertu a jejich pohledy se míjí.

Celá kniha tedy nabízí zamyšlení nad tím, jak se asi cítí dva lidé ve svůj poslední den. „Myslí při všem, co dělají, že to je naposled? Naposled v zahradě, naposled sklenice mléka, naposled vyčistit zuby? Anebo má člověk takové myšlenky již za sebou? Rozloučil se snad vnitřně během předchozích týdnů a měsíců se všemi těmi věcmi, které patřily k jeho životu? Rozloučil se s nimi v dobrém i zlém, zakázal si každou myšlenku na nadcházející konec a žije dál jako dosud, dokud nepřijde hodina, na niž si naplánoval smrt?"

Úleva nad přemýšlením o těchto otázkách nastává ve chvíli, kdy Vera chystá pro oba poslední lehkou večeři, topinky s margarínem. „Když opět krabičku zavírá, padne jí zrak na datum trvanlivosti natištěné nahoře. V chladu minimální trvanlivost do ledna 1992. Tedy až do příštího roku. To je uklidňující představa. Svět se bude točit dál." Mou vlastní úzkost ze závěru knihy a možná i úzkost hlavních hrdinů z posledních okamžiků svého života dokázala tahle banální věta zcela rozpustit, a doufám, že si na ni vzpomenu v okamžiku své vlastní smrti.

Johanna Adorjánová: Výjimečná láska. Mladá fronta, Praha 2011.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.