Obvykle se snažím, když cestuji po České republice, koupit v novinovém stánku nějaký místní tisk. Baví mne prohlížet si grafické zpracování, sloupky a drobnější komentáře o politickém a společenském životě v tom či onom městě. Hledám zprávy o tom, jak se rozvíjí spolkový život, jak třeba místní zastupitelé reagují na nejrůznější občanské iniciativy a petice, co projednali na zasedání a čím se budou zabývat příště. Musím ovšem říci, že lokálních novin ubývá, vlastně je někdy obtížné na ně vůbec narazit. Takže většinou se musím spokojit s tiskovinou, kterou vydává místní radnice.

V devadesátých letech začaly prostor v regionech pomalu obsazovat deníky Mf Dnes, který začal vydávat krajské přílohy, a skupina Vltava-Labe-Press se svou sítí regionálních deníků. Zvláště tato společnost velice expandovala, když postupně kupovala jeden regionálních deník či týdeník za druhým. Tam, kde se jí to nepodařilo, ekonomicky začala konkurenci vytlačovat. To znamená, že již několik let chybí silný kritický a rovněž i kontrolní mechanismus lokálních politických reprezentací. Tuto absenci navíc zesiluje fakt, že mnohde neexistuje politická opozice. Protože i strany, které nejsou zastoupeny v radniční koalici, nějakým způsobem svou účastí v zastupitelstvu profitují. Třeba město zastupují v dozorčích radách a nejrůznějších představenstvech. Mnohde zase vládne několik období velká koalice, takže je jedno, jestli volíte ČSSD, nebo ODS.

Hlídacího psa demokracie tak představují především média celostátní, která dokáží čas od času odhalit nějakou nepoctivost a vyvinout patřičný tlak. V regionech je to mnohem obtížnější, vždyť kupříkladu počet odhalené korupce zde je naprosto minimální, respektive takřka žádný. Nebo že by zde vůbec neexistovala? Tomu samozřejmě nelze věřit. Kam dospěla lokální média, ilustrují mi dva příklady.

V Přerově se konaly před časem volby do Senátu. Jednomu občanovi vadilo, že primátor disponující dalšími funkcemi usiluje rovněž o tento post a chtěl prostřednictvím naprosto neškodné karikatury na tento fakt upozornit. Šel si tedy podat inzerát do média, které vlastní silná německá vydavatelská skupina, kde byl odmítnut. „Víte, radnice by nám neposkytovala informace, a tak bychom byli o krok pozadu za konkurencí.“ Občan uspěl až v deníku Právo.

Mně se u téhož listu ale v jiné lokalitě stalo něco podobného. Čas od času mi volají novináři a požádají mne o vyjádření. Jeden olomoucký novinář se mne zeptal na smysluplnost výstavby obrovské multifunkční haly ve městě. Hovořil jsem o prioritách, přičemž ty jsem viděl spíše v opravených chodnících a plynofikaci městských částí. Ředitel listu a šéfredaktor mu pak zakázali mi volat. Nejspíš zapůsobily něčí ekonomické zájmy.

Toto jsou dva naprosto nevinné a drobné případy, v celé republice jich musejí existovat stovky, možná tisíce. Na konci sloupku se patří vrátit se k jeho titulku. Až se bude hledat laureát některé z novinářských cen, nemělo by se zapomínat na lokální žurnalisty. Jistě, patří se ocenit vynikajícího pražského (a tedy celostátního) komentátora, ale vždy je obtížnější a nebezpečnější napsat reportáž o podezřelé výstavbě supermarketu, proti němuž protestují občané, ale vehementně jej prosazuje radnice, než komentář o sjezdu parlamentní strany nebo o hrozbě velké koalice.