Chvíli před odjezdem na letošní jihlavský festival jsem četl na Aktuálně.cz rozhovor ředitele festivalu Marka Hovorky, který zde mj. odmítal snahu tazatele zarámovat tuto akci jako místo, kde se promítají především levicové dokumenty.

V jedné z letošních porot zde zasedá také americký profesor Bill Nicols, který napsal několik klíčových knih o společenské roli dokumentu. Svůj „Úvod k dokumentu“ začíná — v souladu s pragmatickou filozofií — větou: „Každý film je dokument.“ Filmy konstruující autorovy touhy a přání — často takové, které předjímají, resp. dokumentují touhy a přání publika — nazýváme hranými filmy nebo fikcí. Ty druhé jsou považovány za „dokumenty“ v pravém slova smyslu, jsou přímou sociální reprezentací. Ty první konstruují svět často od základů, ty druhé — byť v různých modalitách — pracují mnohem víc s tím, co je nebo bylo.

Jeden díl televizního seriálu natočeného maximálně v řádu dní stojí tolik, co tři čtyři celovečení dokumenty, které vznikají rok.

Do Jihlavy mě odváželo spolu s jinými festivalové auto. Když jsme si po dlouhé cestě ucpanou dálnicí povídali, zeptal se mě řidič: „A vy točíte jenom dokumenty, nebo taky normální filmy?“ V otázce zaznělo přesné vystižení převládající definice normality pro oblast filmu a tím pádem také bezmála automatické možnosti identifikace s tím, co se objeví v tomto poli: s herci, módou, věcmi, interiéry, exteriéry, místy, stylem, hláškami... Existují levicové a pravicové filmy?

Někteří mají za to, že levice a pravice se liší v pohledu na otázku konzumu — je to ale skutečně tak? Není právě tato oblast až vzácně společnou agendou — snad jen v rozdílu názorů na rychlost a mechanismy distribuce kýžených požitků k jednotlivcům? Přitom kinematografie a audiovize jsou prostředími konzumu par excellence. Dokumenty jsou v jejím rámci tím trochu nenormálním, v lepším případě tím, co se tak nějak vzpírá — není ovšem už to samo nějaká třetí cesta?