Vláda se snaží získat vavříny nejpravicovější orientace v Evropě. Je tedy zcela logické, že narůstají občanské iniciativy sdružující ty, kdož vždy smýšleli od středu doleva, i ty, kdož „nalítli“ pravicovým stranám, nebo nedomysleli některá volební hesla, nebo byla překvapena novými úkroky doprava. Hledají se východiska.

Nastala doba, kdy na téměř každém ministerstvu jsou političtí představitelé, kterým unikla korupce jejich úředníků. Milionové až miliardové případy korupce bez potrestání, zejména ale bez odejmutí nakradeného, samozřejmě znechucují slovně všechny, i ty, kdož v korupčních kauzách, daňových únicích aj. jedou. Rétorika a úsilí o škrty převažují nad mnoha ostatními opatřeními k zajištění rozvoje. Co do počtu afér bude mít česká vláda větší úspěchy, než se připisuje banánovým republikám.

Vládnoucí strany ztrácejí důvěru voličů. Vznikají nové strany, jejichž představitelé jsou nespokojenci s dosavadní politikou vládnoucích stran. Nastupují noví lidé s prohlášeními o rázných krocích k odstranění nešvarů, často ale s nulovými odbornými znalostmi. Takže v praxi většinou situaci ještě zhorší. Přispívá k tomu podpora odsunu platnosti zákona o státní službě, umožňující českým Kaddáfím dosadit už i na referentská místa své kamarády, pokud možno ještě s menšími znalostmi, než mají sami. To tolik nevadí, protože se předpokládá po každých dalších volbách nová „noc dlouhých nožů“, která příznivce politických ztroskotanců nahradí jinými laiky. Darwinismus v české politice bojuje s kataklizmaty Linného.

Jen málo států na světě má představitele zaměstnavatelů, kteří chtějí co nejnižší daně, aby se jejich výnosy nedaly rozkrást. V této souvislosti upozorňují na motto jedné z podkapitol světově známé knihy „Ekonomie“ před rokem zesnulého nestora ekonomů, nositele Nobelovy ceny prof. Samuelsona a prof. Nordhause (v českém vydání s předmluvou pana prezidenta): „Daně jsou tím, čím platíme za civilizovanou společnost.“ (autor: James Oliver Wendell Holmes) A samozřejmě protože se plody civilizace konzumují podle výše příjmů, bylo by nelogické, kdyby bohatší neplatili více formálně proto, aby se zjednodušil výběr daní.

Část české pravice — v evropském a globálním měřítku často ojedinělá, je proti zásahům státu do ekonomiky i třeba ve formě podmínek pro podnikání. Privatizace všeho, aby měli politici co nejmenší odpovědnost, má ovšem praktické důsledky: politik úspěšný u sponzorů tím, že oslabuje stát, si chce zachovat své společenské postavení. To je ale možné jen tím, že bude mít z každého případu oslabení státu, jemuž pomáhal, provizi.

Po létech studia a výuky komunitárního práva a určitých praktických zkušeností si nepředstavuji, že jsou představitelé institucí a orgánů andělé; jak by mohli, když tam jsou i Češi, Bulhaři, Rumuni. V rámci EU platí ale jakési závazné kodexy, které musí členský stát plnit, protože se k nim zavázal a protože Evropská komise a Evropský soudní dvůr k tomu členský stát donutí.

Obvyklé lkaní je nad zhoršováním pracovních podmínek. V EU se ale od roku 2002 prokazuje, že snižování stresu plynoucího z trhu práce přináší ztráty produkce v odhadované výši 4 % HDP ročně. Co se realizovalo až dosud v ČR, když jde o cosi jako anti-Drábka? Sociální dialog a následná opatření spolufinancuje EU z ES. Proč se tedy včas nerealizují a prostředky, které by na ČR připadly v rámci uplatnění zásady solidarity, se budou vracet? Proč ČR z fondu na podporu škodlivých vlivů globalizace EGF čerpala zatím zlomek prostředků, které do zdrojů jako chudší stát EU vkládá?

Polarizace bohatých a chudých se má snížit plněním rozvojových cílů milénia. K těmto cílům jsme se zavázali ještě před přijetím do EU. EU je dnes největší světový donátor; připadá na ni cca 50 % světové rozvojové pomoci, jsou zvláštní programy pro Afriku aj. Plníme své závazky v této oblasti? A mají se závazky zvýšit?

Narůstající rozdíl mezi chudými a bohatými v EU ilustruje poměr příjmů nejvýše placených v podniku k nejméně placeným. Před desetiletími byl 40:1, před současnou krizí přes 90:1. Evropská komise vydala řadu doporučení, jak alespoň zjistit výši platů výkonných manažerů, zejména jejich nadstavbových složek, o nichž většinou rozhodovali výkonní manažeři sami, dokonce bez vědomí valných hromad, k výplatě benefitů za úspěšné hospodářské výsledky teprve s několikaletou prodlevou, prokazující alespoň střednědobý přínos, vymezení odpovědnosti ostatních orgánů podniků. Aby se mohla regulovat výše příjmů, je ale nutno začít výši příjmů zjišťovat, a to zejména včetně nadstavbových složek, odstupného, zlatých padáků aj. Dosahují násobku základních příjmů, jsou závislé zpravidla na ročních ziscích a ty jsou tím vyšší, čím vyšší bude riziko. Proč tedy neriskovat? Zavedení evidence příjmů však řada členských států zdržuje. Co ČR? Navrhuje se fond, jakýsi pojistný fond bank, který by kryl propady, k nimž může přes dohledem snížená rizika dojít.

Směrnice k této problematice se řadu let projednávají, ministři hospodářství a financí jako většinou exponenti kapitálu návrhy patřičně otupují. Některé státy zdlouhavost postupu nevydržely a zavedly daňové systémy, výrazně postihují vysoké příjmy. Zavedly se celounijní supervize kapitálového trhu. Nemohly by občanské iniciativy dovést výhrady k stížnosti k Evropské komisi?

Je statisticky prokázáno, že ve státech s vyšším zdaněním podniků včetně finančních institucí byly důsledky krize menší. Proč se tedy má již tak podprůměrné zdanění podniků v ČR dále snižovat a přenášet na nižší příjmové skupiny?

Ve výše citované publikaci se uvádějí dva mezníky změn předchozí státní regulace v USA za prezidenta Reagana, 1981 a 1986. Zákonem z roku 1981 se snížily osobní daňové sazby o 25 %. Důsledkem byl ale zhruba proporcionální pokles daňových příjmů. V následující reformě z roku 1986 se mezní daňové sazby snížily z nejvyšší sazby 50 % na 28 % pro jednotlivce a z 46 % na 34 % pro korporace. Ale pak došlo během 4 let ke zvýšení daní korporací celkem o 25 mld. USD. Proč tedy následujeme takové vzory? Irsko se dostalo do krize také 13% stropem DPH. S tím se bude muset vyrovnat nová vláda. Proč ale ČR, která je nesporně v lepší polovině členských států EU (včetně eurozóny), bude škrtat s vlivem na sociální napětí a stresy v podstatě více než Řecko a Irsko? Proč se důsledek krize zaviněné vysoce spekulujícími finančníky, který musely zaplatiti státy, tedy všichni daňoví poplatníci, vrátí zejména těm, kdož po krizi budou z podpory státu nejvíce profitovat — tedy zase ti nejbohatší?

Proč tedy nepřidat k tématu diskusí, co připravovala Evropská komise? Protože pokud se už něco podařilo prosadit a Česká republika takový závazný právní akt nesplní, je možno obrátit se na evropské orgány se žádostí o zásah.

A jsme přece občané Evropy.

Ještě k důsledkům laictví v řízení ekonomiky: fotovoltaika by byla nesporně přínosem, kdyby se se podporovala montáž kvalitních panelů na střechy domů. Velkoelektrárny, využívající nekvalitní panely z dovozu, přinesly zejména zdražení elektřiny, a následná opatření mohou přinést problémy, pokud dojde k prodeji pod cenou zahraničním spekulantům a ti budou žádat ochranu investic.

Představa, že lze libovolně kvedlat s využitím fondů EU, povede ke ztrátě řady alokovaných prostředků; ze 100 % vrácených prostředků dostaneme 1,2 %, pokud si udržíme současné postavení. Protože ale rozvoj s výjimkou škrtů nepodporujeme, může jít o pouhé 1 %.

Jak tedy aktivizovat veřejnost?

1. Upřednostnit obecný problém,
2. ilustrovat ho na úrovni EU a snah EU prosadit řešení na G20,
3. charakterizovat podrobně postoje představitelů ČR,
4. samozřejmě posoudit úměrnost opatření projednávaných v EU a podílet se pak na návrzích, jak by měla Evropská komise reagovat.