Sociolog Karel Černý napřed poukazuje na částečnou slepotu některých ochránců lidských práv a občanských svobod: „S porušováním lidských práv a mírou represí jsou na tom podle nedávno zveřejněného žebříčku listu The Economist (Democracy index 2010) Kuvajt, Maroko nebo Jordánsko ještě hůře než Rusko. Jde však o dlouhodobé spojence Západu, který je proto ochoten leccos přehlédnout. Spojené státy dokonce každoročně věnují jordánskému režimu pomoc ve výši 6 % jeho HDP. Kuvajtský král se pro změnu těší americké vojenské ochraně, takže Američané jsou v regionu populární asi jako Rusové po roce 1968 v Československu. Podobně je Západem pranýřovaná Kuba, podle citovaného indexu dokonce mírně svobodnější než proamerický režim v Bahrajnu nebo Francií podporovaná vojenská diktatura v Alžírsku, která Evropě prodává plyn. (...) Američany hýčkaná saúdskoarabská královská rodina (kontroluje největší zásoby ropy na planetě) zase vytvořila režim nesvobodou plně srovnatelný se Severní Koreou či Barmou. Jakákoliv opozice je zde zakázána, učebnice přetékají nenávistí, pronásledování čelí nejen jinověrci, ale i muslimové s jiným pojetím islámu. Mučení ve věznicích je na denním pořádku a mrzačící tresty i trest smrti kamenováním jsou pevnou součástí řádu. Ještě ale nikdo neslyšel, že by snad někdo z Bruselu nebo Washingtonu saúdskému monarchovi domlouval, případně mu odmítl prodat zařízení na špehování disidentů nebo poskytnout instruktáž pro elitní Královskou gardu, která si čas krátí nekompromisním potlačováním oponentů. Demokratický deficit je na arabském Blízkém východě podle dostupných údajů suverénně největší na světě."

Podle několika nedávných sociologických výzkumů se přitom většina Arabů domnívá, že „demokracie není jen exkluzivním výdobytkem Západu, ale může fungovat i v jejich zemích (od 65 % v Egyptě po 81 % v Kuvajtu). Drtivá většina se také hlásí k názoru, že demokracie je i přes své nedostatky nejlepším systémem vlády (od 83 % v Palestině a Alžírsku až po 92 % v Maroku a Egyptě), a nechává se slyšet, že by ji ráda viděla i ve své zemi (všude přes 90 %)."

Podpora demokracie nijak nesouvisí s mírou islámské religiozity: „Nábožensky vlažní i vysoce zbožní Arabové ji podporují stejně silně. Arabové častěji než Evropané (ale již nikoliv Američané) zastávají názor, že politici, kteří nevěří v Boha, se tak docela nehodí pro své funkce. Podobně i úředníci by měli být raději silně věřící. Tato potenciální diskriminace sekulárně orientovaných muslimů či příslušníků menšin (křesťanů, židů) především odráží zoufalou touhu po morálně ,čistých‘ funkcionářích, kteří vymetou současné zkorumpované činovníky."

celý text

Na Janu Stráském zase oceňuje jeho „tichý odpor vůči přizpůsobování svého vzhledu požadavkům prostředí. Stejná lehce ošoupaná image, stejné startky." O to víc ho ale zaráží záměr „uvažovat o změně loga“ národního parku Šumava. „Mezi třemi stromy na logu vyobrazenými je totiž jeden uschlý a takové podle nového ředitele v národním parku nemají co dělat. Logo ve Stráského očích naznačuje jakýsi appeasement vůči kůrovci, který zjevně nelze strpět. Český konzervatismus v akci — něco existuje desítky let, aniž by to komukoliv vadilo? Pojďme to honem změnit! Ach jo."

Ultraliberální ekonom Ladislav Tajovský v připojeném rozhovoru obavy odmítá a relativizuje: „Já sám jsem jako student měl prostředky hodně limitované, ani teď nejsem boháč, a knih mám tolik, že je nemám kam dávat. Vždy je to otázka osobních preferencí. A když sleduji své dnešní studenty, dovedu si klidně představit, že pro ně velmi brzy bude papírová kniha přežitkem. Stejně jako pevná linka nebo vinylová deska. Navíc jsou knihovny a antikvariáty — podle mého existuje jen minimální počet lidí, kteří čtou málo, nebo vůbec z toho důvodu, že nové knihy jsou drahé. Dokonce si nejsem jistý, že se tady někdo takový vůbec vyskytuje."