Klaus Mann se jako chlapec moc nevyvedl. Narodil se v roce 1906 jako druhé ze šesti dětí spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu Thomase Manna. Během první světové války ovšem rodina výrazně zchudla. Krátce poté přišly dvě poslední děti. Matka ani otec neměli na své nejstarší potomky z různých důvodů dostatek času. Válka rozvrátila řád, do kterého Klaus Mann začal vyrůstat, a nenabídla za něj produktivní náhradu.

Nejstaršího Mannova syna tak nečekalo objevování světa německých patricijských rodin. Coby zdatný sekundant své starší sestry se naopak stal jedním z vůdčích duchů „bandy z Knížecího parku“. S tou náctiletá mnichovská zlatá mládež obrážela noční lokály, tropila si po telefonu žerty z obyvatel města, různými způsoby obelhávala rodiče i učitele. Když Thomas Mann svého tehdy patnáctiletého syna poslal po sobě do dvou elitních německých škol, tak první Klaus Mann rozložil a z druhé v šestnácti letech „pouze“ sám odešel. Na rozdíl od své starší sestry tak nikdy nedokončil ani gymnázium.

Že svůj život nepromarnil docela, od toho jej zřejmě zachránily jen rodina a doba. První svými kontakty, které Klausovi hned na začátku dvacátých let umožnili setkávat se v Heidelbergu s romanistou Ernstem Robertem Curtiem. Díky jeho prostřednictví se mohl osobně seznámit s německou i světovou literaturou a jejími tehdejšími osobnostmi. Jméno slavného otce pak v Klausův prospěch zapůsobilo v dalších letech ještě několikrát.

Spojnic mezi životem Klause Manna a dneškem je ale víc než jen pocit rozpadu zaběhlého řádu a vyprávění o dětech, které se nevyvedly. Čím dál častěji se v dnešní debatě uvažuje o podobnosti třicátých let s dneškem. Množí se úvahy o tom, kdy už je třeba ze země nakažené fašismem odejít.

To je ústřední téma Mannova života i tvorby z třicátých let. Zmínit je třeba alespoň knihu Mefisto. Román jedné kariéry z roku 1936, kde Klaus Mann popisuje způsoby a ukazuje míru přizpůsobení se nacistické diktatuře, jak je zvnějšku pozoroval již několik let po Hitlerově nástupu k moci. O tři roky mladší Vulkán. Román z emigrace pak ukazuje osudy Němců, kteří z vlasti odešli. Přibližuje atmosféru i otevřenost jednotlivých hostitelských zemí. Ukazuje, že s nacistickou zpupností emigrant nevydrží ve stejném zahraničním hotelu, jako s ní nemohl vydržet ve stejné vlastní zemi.

Číst knihy Klause Manna z třicátých let je zážitkem, který svědčí pro to, že tato doba a s ní spojená léta emigrace v jeho životě skutečně patřila těm nejšťastnějším — psal, organizoval, mohl se podílet na politickém životě. Snad i pro většinu hrdinů jeho knih se ale emigrace přinejmenším pro několik prvních let stala utrpením.

Soudě dle Klause Manna řada kvalitních lidí odchod do emigrace nezvládne. Cizí země nerady přijímají masu politických uprchlíků. Pokud chce člověk být prospěšný vlastní zemi, musí s ní zůstat v kontaktu. V místě, ze kterého odcházíte, Vám ale zůstává nejen majetek, ale i živé sociální sítě; nadto přibývá pocit odpovědnosti za lidi ze staré vlasti, se kterými chcete i nadále pracovat. Bezvýchodnost v pocitech emigrantů ještě zesiluje, že ve vlastní zemi sice může stoupat nespokojenost, její míra se ale zdaleka nerovná mocenskému oslabení vládnoucího režimu. Kdyby ve Španělsku nevypukla občanská válka, část Mannových hrdinů by se nejspíše utrápila nudou.

Pokud jde o to, kdy ze země odejít, pak je určitě lepší udělat to ve chvíli, kdy je to ještě pohodlně možné, kdy už je ale situace ve vlasti beznadějná. Bude na to nejspíše několik měsíců času a bude to chtít trochu politického citu. Špatný příklad dává jeden z hrdinů Mannova Vulkánu, když před Hitlerem utíká na španělskou Mallorcu a před tamní občanskou válkou do Rakouska. V březnu 1938 už se odtamtud zachránit nedokáže. Pokud se někdo rozhodne odejít do ciziny teď s tím, že za pět let to nebude možné, nepůjde mu to vyčítat.

Od doby, kdy bude nutné z republiky odejít, nás pravděpodobně dělí ještě nejméně jedny až dvoje sněmovní volby. Zatím je třeba organizovat a spojovat demokraty všech politických názorů; ukazovat široké veřejnosti, že demokratické mechanismy fungují, pokud jim dáme šanci; a problémy české i v zahraničí představovat jako součást mezinárodního pohybu. Je třeba, aby na tušené nebezpečí reagovala společnost jako celek, a nejen část jejích elit.

S nepřáteli demokracie vedeme politický boj. Důkazem úspěchu v naší generaci bude, pokud ještě za dvacet, třicet a padesát let budeme žít v demokratické zemi a nebudeme se kvůli tomu muset stěhovat ze svého současného bydliště. Alternativa, proti které se dnes stavíme, v takovém případě nenastala.

Faktografii ze života Klause Manna mi poskytl zeširoka psaný životopis Klaus Mann. Europejczyk, Pisarz, Bojownik Antyfaszystowski. Biografia człowieka poszukującego , Wrocław 2007.