Noc na první jarní den prospal jsem v indiánské síti zvané hamaka, původem z Nikaraguy. Den nato došlo v sousední Guatemale ke státnímu převratu. Ty opakované převraty musejí být něco strašného. Ale když se dlouho nechce nic převrátit, je to také hrozné. Nevím, čemu dát přednost. V síti spalo se nečekaně dobře. Když je dlouhá přes šest metrů, dobře napnutá, nemáte ani záda dokulata a ráno vstáváte svěží, jako kdyby vás jenom sundali ze vzduchu, jenž nikde netlačí, nedělá faldy na břichu a nehmoždí klouby. Indiáni v ní spávají nazí, celá rodina, bylo mi řečeno, a neuvěřitelně příjemně se v ní rozmnožují. Musel jsem si ovšem vzpomenout na Grušu, který vždycky v síti „stehim", přičemž Memset ho kárala: „Ty bys jim chtěl zhasnout?" Mínila tím diváky venku za oknem chýše. Ráno se mě hostitel kupodivu ani nezeptal, co se mi zdálo. Mně se napotvoru nezdálo nic, ani čistě soukromně.

Letos v březnu dožila se paní učitelka Svatoňová devadesáti let. Jeli jsme do Brumova trochu to s ní oslavit. První, nač se zeptala, bylo, co tedy ty dvě ruské sondy na Venuši našly. Paní učitelka už dost špatně vidí, proto jsem jí tamější krajinu popsal svými slovy: načervenalé kamení a prach, horko přes čtyři sta stupňů a tlak devadesát neatmosfér; z nedýchatelných plynů. Paní učitelka řekla: „Hm, a tož oplatí se to?" — "Určitě," řekl jsem, ale Madla mě ihned opravila: „Kdepak, paní učitelko! To je jenom takové předhánění. Teď Američané dělají zase s tím raktetoplánem." Ideovou stránku všech kosmických projektů umí paní učitelka posoudit dobře sama, ale technickou potřebuje si dát vyložit. Vyložil jsem jí návratnost raketoplánu a ona chraplavým hlasem pravila: „Tož to je šikovné. No, snad se lidstvo jednou sjednotí na čemsi rozumném. A co to naše zlato? Tady lidé čekali, že když nám ho Američané vrátili, že se to pravda musí příznivě projevit i v zásobování, ale to je samozřejmě hlouposť." — „Paní učitelko! Co si myslíte!" naléhavě zvolala Madla. „Já si myslím, že to zlato k nám ani snad nešlo!" — „Šlo," opravil jsem ji, "vezli ho po Příkopech."

Ovšem kdoví, co vezli, myslel jsem si, myslel jsem si, kráčeje po hřbetě tunelu, kterým právě projel nákladní vlak. Bláto krajiny povrchově rozmrzlo, musel jsem každý krok vyhledávat. V rýhách byl sníh. Rozhlížeje se uviděl jsem, že tam, kde bývala široká spleť kamenitých cest, zbyla jedna, kdežto ostatní jsou rozorány v pole, omžené zelení ozimu. Nad prostorou krákorala zas vrána. Neměl jsem to v úmyslu, ba naopak přímo jsem si zakázal ten banální směr, jenž nemůže už čtenáře zajímat, ale nohy mě tam zas nesly. Sledoval jsem to s výsměchem a umínil jsem si být velmi skeptický. Velmi skepticky jsem proto viděl mohutné strmění stále mocnějších dubů a lip v hrázách i šťavnatý začátek rašení pod nimi, škodolibě odměřil jsem kroky od tabuovaného stromu k zanesené studánce, kterou, co se mne týče, budu si umět kdykoli odkrýt. Průhledem, v němž mi nebránilo listoví, jsem už zdálky nazřel do jedné čtvercové jámy, a mávnuv ironickou rukou věděl jsem ty konce: jak to všecko přijde k pokácení, nebo ke spadení a zetlení, a namísto toho jak všude vyrůstá nová svěží houština, a na rose jak leží nový pak slunka. Metráky nových oštěpů!

Odtud vracel jsem se přes hřbitov, kde jsem postál zas nad hrobem rodičů a také u neobsazeného hrobu č. 55, odkud bude dobrý výhled na kostel, hrad, pivovar a měšťanku.

Odpoledne přišel paní učitelku pozdravit Miroslav Zikmund. První, co od něho chtěla vědět, bylo: „A tož který je nejslušnější stát na světě?" Cestovatel se zamyslel a začal vyprávět o Nepálu, jací tam žijí v chudobě ušlechtilí lidé... „Jenže ona to paní učitelka," přerušil jsem ho, „myslela politicky. Který stát se nejslušněji chová ke svým občanům. A očekávala, že řekneš Anglii." Cestovatel se znovu zamyslil a paní učitelka řekla: „Ani jsem neočekávala Anglii. Snad kdysi dřív, ale teď bych čekala spíš Skandinávii..." Cestovatel si povzdechl, že Evropu nezná, protože Evropu si s kolegou pořád nechávali až na pozdější věk, až budou unaveni či línější, a zatím došlo k tomu, že nesmějí nikam. Pocítil jsem nenávist a paní učitelka chraplavě zas pravila: „Jakožto zkušený člověk, kus světa jste pravda viděl. Odkud ta zloba a násilí? Je to samo jenom ze sebe nějak, nebo to někdo organizuje, kdo to potřebuje?"

Cestovatelova odpověď, zřejmě dávno předtím promyšlená, je zde withheld čili zadržena. Nejsme ve Skandinávii.

Cestou zpátky do Prahy dovídali jsme se nový sníh na Vysočině. A přímo v Praze pak, že z vazby byli propuštěni Karel Kyncl, Ruml syn, Jiřina Šiková a Eva Kantůrková. Ale jedna vlaštovka jaro nedělá.

(Publikováno v samizdatovém časopise

Obsah, ročník 2, číslo 3, březen 1982.)