Další Hřebejkova bejkárna

Ivo Bystřičan

Nový Hřebejkův film úspěšně opanoval tuzemská kina a míří i na Berlinale k mezinárodnímu publiku. Kawasakiho růže však vlastně nemá v kinech příliš co pohledávat. Není to totiž úplně film. Daleko blíže má k průměrné televizní inscenaci.

Dvorní režisér české společnosti, jenž si asi vytyčil cíl pomáhat domácímu publiku ve vyrovnávání se s minulostí filmovými reflexemi, se tentokrát obrátil ke kostlivci ve skříni současníků. Již nepotřebuje válečné (Musíme si pomáhat), raně komunistické (Pelíšky) či reálně socialistické kulisy (Pupendo). Minulost nahlíží z pohledu současnosti, v níž se vše odehrává. Odehrává však není to správné slovo, protože v Kawasakiho růži se vlastně nic neděje a neustále se v ní jen mluví. Rekonstrukce minulosti v současnosti je pochopitelně těžká věc.

Hřebejk a jeho kongeniální scenárista Jarchovský na to šli ale filištínsky. Například se od světově proslulého polského režiséra Andrzeje Wajdy nechali inspirovat či opsali řešení. Ve Wajdových filmech Muž z mramoru a Muž ze železa se pohybuje dokumentární režisérka se svým štábem a pomalu objevuje, jaká je skutečnost někdejších údernických ikon komunismu. Wajdovy snímky se ale během komunismu natáčely a ve své době kritizovaly projevy moci v rámci stejného systému. Zároveň mají silnou vizualitu. S obrazem Wajda mistrně pracuje, přestože si to ztěžuje dokumentárním postupem, s kamerou bez stativu a v neustálém pohybu.

O Kawasakiho růži nic z uvedeného říct nelze. Příběh vyjevení někdejšího eticky komplikovaného kroku v podobě spolupráce s StB současné morální autority a psychiatra, jenž má získat státní cenu, je vyprávěn za pomoci televizního štábu, který v Hřebejkově filmu o doktorovi natáčí dokument. Tvůrcům to umožňuje nejen snadno hovořit o minulosti, která je skončená, ale vymanit se rovněž z filmové nutnosti, jíž je práce s obrazem.

Kawasakiho růže je pozoruhodně antivizuální. V obraze se na minimum výjimek neděje nic jiného, než že v něm lidé mluví. Onou výjimkou jsou jen ilustrační záběry jakéhosi přístavu ve Švédsku, kde žije disident, který sem emigroval kvůli psychiatrově přičinění za komunismu. Těžko říct, proč zrovna Švédsko. Mohlo to klidně být Německo a cesta štábu kvůli ilustračním exteriérovým záběrům mohla producenta vyjít o dost levněji.

Hřebejkův film je pohodlný nejen s ohledem na minimální práci s obrazem. Příběh je na tom podobně a o současnosti, natož o minulosti, postrádá schopnost cokoli říct. Ano, máme dnes morální autority, které si kdysi morálně zadaly a i ony samy na to už zapomněly. Když to někdo vyhrabe, chvíli samy vzdorují, i jejich rodiny tomu odmítají věřit, pak se pod tíhou důkazů přizná barva a pronese se omluva. Všechno dění kolem této banality je v Kawasakiho nastavovaná kaše, jež má za úkol dodat zdání příběhu.

Proto zde také účinkuje daleko víc postav, než by bylo nezbytné. Zde hrají úlohu našeptávačů, aby divákovi explicitně doslovily to, co se mělo v příběhu dít přirozeně. Například psychiatrova vnučka zde nic nedělá. Akorát jednou šlohne v obchodě čokoládu, o čemž se však děd dozví a učiní jí kázání o morálce a tom, jak s člověkem jde jeho minulost v očích okolí. Bývalý estébák zase slouží k tomu, aby odvyprávěl dokumentárnímu štábu objektivní verzi toho, jak spolupráce s psychiatrem probíhala a jak bylo reálně uškozeno disidentovi, co byl poté dotlačen k švédské emigraci. Manžel dcery psychiatra a zároveň zvukař dokumentárního štábu zde má jen roli nevěřícího Tomáše, který od seznámení se svou ženou trpí vůči tchánovi komplexem méněcennosti. Proto je tím, kdo se tchánově minulosti důsledně věnuje a nakonec se mu kompromitující materiál povede najít a předat ho režisérovi dokumentu. Minimálně tyto tři postavy — vnučka a zeť psychiatra plus estébák — by ve filmu nemusely vystupovat vůbec a producent by opět ušetřil.

O co však hůř, Kawasakiho růže nepotřebuje ani pana Kawasakiho s jeho růží. Pan Kawasaki je emigrantův švédský kamarád japonského původu. Ve filmu se párkrát mihne, připraví chutnou večeři a na konci věnuje emigrantově návštěvě papírovou růži. Takzvaná Kawasakiho růže je jedním z nejsložitějších japonských origami a tvůrci jí chtěli pravděpodobně symbolizovat složitost vztahů v četných vrstvách. S tím film nic společného nemá. Hřebejk poskládal leda obyčejnou vlaštovku.

Kawasakiho růže. Režie: Jan Hřebejk, scénář: Petr Jarchovský, producenti: Rudolf Biermann a Tomáš Hoffman a společnosti Infilm a Intimity, distributor: Bontonfilm. ČR 2009

Hrají: Lenka Vlasáková, Daniela Kolářová, Martin Huba, Milan Mikulčík, Antonín Kratochvíl, Petra Hřebíčková, Ladislav Chudík, Anna Šimonová, Martin Schulz, Isao Onoda

Internetové stránky: http://www.bontonfilm.cz/kawasakiho-ruze.html