Každá rada drahá

Lukáš Jelínek

Politici nepatří do představenstev firem, byť by v nich byl zastoupen stát, kraj či obec. Tam nechť se to hemží odborně zdatnými manažery. V dozorčích radách by být mohli — hlavně aby dohlíželi na veřejný majetek, veřejné prostředky. Není ale důvod, aby za to byli placeni.

Něco je v nepořádku. Politické aféry se před námi střídají jako svatí na orloji. Ale než se důkladně rozkryje, natožpak policejně došetří jedna, nastoupí druhá. A vzpomenete si dnes na kauzy, které plnily přední stránky novin ještě v prosinci? Není také úplně vyloučeno, že jsou nám některé podsouvány jaksi v zastoupení, účelově. Třeba aby ubraly prostor vážné debatě o penzijní reformě či zvyšování nepřímých daní.

Jedna trvalka by však zapadnout neměla a nejspíš ani nezapadne: účast politiků v orgánech firem s účastí státu.

Možná je to už patologická obsese, ale opětovně se mi vybavuje rozhovor, který před loňskými sněmovními volbami poskytl Právu Petr Nečas. Lídr ODS v něm mluvil zcela otevřeně o tom, že nejen ministři, ale ani poslanci do správních a dozorčích rad nepatří. Je to prý stejně samozřejmé jako umytí rukou po použití toalety. Zdá se ale, že u občanských demokratů by se hygienici pěkně zapotili. Nečasův nápad poslanecký klub zavrhl a ani premiér se k němu už nehlásí.

Jako přeborník se na podzim předvedl jiný člen ODS, Milan Jančík z Prahy 5. Po komunálních volbách se stal druhým mužem Pražské energetiky, tedy společnosti, jíž na sklonku svého starostování dohodil zakázku za více než 170 miliónů korun. Nedivím se pak jeho kolegovi, bývalému poslanci za ODS z Karlovarska, Miloši Paterovi, který se cítí nedoceněn, když v té „své“ dozorčí radě pobírá jen nějakých patnáct tisíc.

Vyhlášenými se staly orgány firem zřizovaných hlavním městem Prahou. A s nimi i štědré odměny svým členům — zastupitelům, včetně špiček pražské ČSSD. Před volbami partaje halasně slibovaly, že poměry změní. Ano, novinka je na cestě: politici se stáhnou z představenstev, setrvají v dozorčích radách, odměny jim zůstanou, ovšem budou směrovány na dobročinné účely. Tak nějak jsem alespoň porozuměl zatím posledně nastíněné argumentaci. Prý nelze dělat rozdíly mezi radními politiky a nepolitiky, zvlášť když i politici mají značnou odpovědnost (včetně hmotné) za fungování firem.

Pokud takto budou vypadat čerstvé poměry, jistě si na své přijdou sportovní oddíly navázané na politiky, nadace, v nichž působí oni či jejich přátelé a podobně.

Konečně zbývá zlatý hřeb. V Poslanecké sněmovně zasedající strany s výjimkou komunistů si na podzim rozporcovaly dozorčí radu ČEZ: po třech zástupcích mají ODS a TOP 09, po jednom pak Věci veřejné a ČSSD (ta nominovala dosud přísně tajeného energetického specialistu, bývalého ministra zahraničí Kohouta). Zbylá čtyři místa připadla zástupcům zaměstnanců podniku. Předsedou dozorčí rady se stal Martin Říman, někdejší ministr a poslanec za ODS a současný šéf poradců premiéra Nečase.

Oprostěme se od závisti a v klidu čtěme z Hospodářských novin: plat předsedy dozorčí rady je 105 tisíc korun, místopředsedy (exministra financí Janoty) 84 tisíc. Dále dostanou kapitálové životní pojištění, které bude po skončení výkonu funkce bezúplatně převedeno na oba pojištěnce. Patrně se dočkají i tantiém ze zisků firmy. Samozřejmostí je nárok na služební vůz. Řadoví členové rady pobírají 50 tisíc korun měsíčně.

Komentář Martina Římana byl lakonický: „To jsou pravidla, která tu byla přede mnou a budou tu i po mně.“

Odhlédněme od míry odbornosti Římana a spol. Zajímavější je reálný stav věcí. Pan Říman je finančně závislý na jedné firmě, třebaže státní. Také za ni poctivě kope. Hlásí se i ke „konzervativní úvaze“ o potřebě růstu cen elektřiny: „Tato úvaha je správná, protože nám poskytuje jistotu, že se firma bude chovat tak, aby mohl být naplněn prioritní úkol v Temelíně (dostavba jaderné elektrárny — pozn. LJ). Když pak bude situace lepší, tím lépe. Ale kdyby byla firma příliš optimistická a ten optimismus se nenaplnil, mohlo by se stát, že by nebyly na Temelín zdroje.“

Na Úřad vlády chodí Martin Říman za podřadnou bokovkou. Vždyť tabulkami rámovaný plat šéfporadce ministerského předsedy sotva přesáhne padesát tisíc (tipoval bych, že je výrazně nižší). Je skvělé, že ještě existují lidé, kteří vedle vydělávání peněz provozují i charitu. Přesto by snad mohli být klíčoví spolupracovníci premiéra ohodnoceni lépe — aby nemuseli hledat zaopatření pro rodinu jinde. Ale vyprávějte to zastáncům ideje štíhlého (nepřátelského?) státu s osekanou veřejnou infrastrukturou…

A teď trochu naivního teoretizování. Politici nepatří do představenstev firem, byť by v nich byl zastoupen stát, kraj či obec. Tam nechť se to hemží odborně zdatnými manažery. V dozorčích radách by být mohli — hlavně aby dohlíželi na veřejný majetek, veřejné prostředky. Není ale důvod, aby za to byli placeni. Vždyť jde pouze o činnost vyplývající ze svěřeného mandátu, o který se před voliči ucházeli zcela dobrovolně. Pakliže by je měl někdo odměňovat, tak zastupitelstvo, jež je do firemního orgánu vyslalo. Jediná věc k řešení je hmotná zodpovědnost. Ale vzpomínáte, kdy byl naposled nějaký politik popotahován za hospodaření „veřejné“ společnosti?

Možná by však bylo ještě vhodnější, kdyby i dozorčí rady byly obsazovány experty, třebaže se stranickými legitimacemi. Je ovšem těžké připustit, aby docházelo k personálnímu prorůstání nejvlivnějších firem v zemi s bezprostředním okolím špiček exekutivy. Jinak se jen obtížně rozplyne podezření, že žijeme v ČEZké republice a že vláda je jen další — loutkově působící — orgán, převodová páka jedné zazobané (v tomto případě energetické) firmy.

    Diskuse
    SH
    March 8, 2011 v 11.17
    Radikální rada.
    Když byl Špidla místopředsedou vlády, velice ostře se postavil proti zákazu zasedání stranických politiků, od obcí po stát, v orgánech podniků. Tehdy jsem jednak definitivně modifikoval své přesvědčení o demokratičnosti Špidly, ale především jsem se zamyslel, jak tedy řešit zastupování zájmů veřejnosti v podnicích veřejného sektoru. Dospěl jsem k názoru, že se nabízí jediná cesta. Kontrola. Tak jak existují licencovaní auditoři, hlídající podnikatele zda plní daňové zákony, mohli by existovat licencovaní účetní, kteří by kontrolovali veškeré podnikání jmenovaných podniků. Jako kupříkladu vojáci by ani oni nesměli být členy žádné politické strany. Podniky, které by za minulé účetní období měli kontrolovat, by si jednoduše vylosovali.