Byl jsem serverem První zprávy hypernekorektně zlynčován. Přiznám se, že jsem celou věc chtěl řešit soudně, ale nakonec má vrozená dobrota vedla k této formě satisfakce.

V úvodu článku Jiří Bob Asher nastiňuje svůj pohled na volbu předsedy ČSSD, kdy mimo jakýkoli reálný argumentační prostor, bez jakéhokoliv vhledu do sociálnědemokratického evropského hnutí v rámci PES ohodí Bohuslava Sobotku blátem „nemodernosti“. Jako aktivista PES, tedy sociální demokrat fungující právě v evropském rozměru, jsem zděšen, jak pokřiveně jsou informováni či spíše neinformováni o našem sociálnědemokratickém hnutí autoři, jako je pan Asher, přitom mají ale tu potřebu se do sociálních demokratů navážet a nálepkovat je drze z posttotalitní České republiky.

Když srovnáme rétoriku a programatiku Bohuslava Sobotky a PES Presidenta Poul Nyrup Rasmussena, Bohuslav Sobotka je umírněnější, ale rozhodně kráčí po stejné cestě. Naopak Michal Hašek avizuje ochotu nadále demontovat či oslabovat sociální stát, avizuje jistou koaliční náklonnost k populistům, či dokonce konzervativcům. To není evropská sociálnědemokratická cesta, tím méně cesta při aktivizaci našeho hnutí proti drakonickým konzervativním škrtům a nesystémovém demontování vestavěných stabilizátorů evropského sociálního modelu.

Pravdou je, že koncept „třetí cesty“ vyhořel a nemá v sociálnědemokratickém evropském hnutí žádného dalšího koncepčního následovatele. Pan Bob Asher by si tedy mohl dát tu práci a prostudovat naše výstupy, které jsou k dohledání zejména na webových stránkách, a přestat šířit českým prostorem své nesmyslné a úsměvné teze. Je absurdní, že pan Bob z České republiky sice velmi dobře ví, že jsem dlouhodobě v západní Evropě, dokonce v srdci sociálnědemokratického hnutí, tedy ve Skandinávii, ale přesto má nutkání nás vyučovat, co je a co není aktuální směřování sociální demokracie v západní Evropě a využívat to k nějakým svým průhledným lokálním, maloměšťáckým cílům.

Nyní jsou v článku pana Boba některé nevybíravé impertinence na mou adresu. Velmi krátce. Jsem ročník 1979. Nevím, co dělal pan Bob za totality, komu sloužil či nesloužil. Nikdo z mé rodiny nebyl v KSČ, naopak v deseti letech jsem stál s matkou na Václaváku a cinkal klíči. Nikdy jsem nebyl a nebudu komunistou, ale vždy budu hájit otevřenou liberální společnost, tedy i komunisty proti zákazům a neevropskému, nedemokratickému zacházení a traktování. Jedno vím jistě, že já bych před nesvobodou a útlakem na sto procent emigroval, stejně jako jsem před plíživou normalizací emigroval z České republiky ve 21.stol.

Stejně tak Asher urazil i mé přátele. Patří mezi ně i Philipp Janýr, syn Přemysla Janýra, který v roce 1968 opětovně zakládal sociální demokracii a po okupaci musel uprchnout do Rakouska. V boji s normalizací a totalitou setrval i za hranicemi a po roce 1989 byl prvním, kdo otevíral Lidový dům. Mimochodem, právě rakouský sociální demokrat Philipp Janýr je autorem toho loga, které pan Bob přiřkl ve svém článku mé maličkosti.

Nyní k další tezi, či vlastně jediné kompletní a nepřekroucené citaci. Ano, „podporuji Bohuslava Sobotku za jeho otevírání strany lidem, jako je Bělohradský, Keller a dalším lidem. Desatero bych nepodepsal. Nemíním provádět zásadní revizi sociálního systému v ČR“. Podporuji ho stejně jako většina levicových intelektuálů, žurnalistů a členů akademické obce. Podporuji ho za otevřenost, schopnost diskuse a schopnost naslouchat levicovým kapacitám, mezi které profesor Keller, profesor Václav Bělohradský bezesporu patří. Mám se za to stydět? Nebo co tím chtěl pan Bob naznačit? Že jsme všichni extremisté? Že Bělohradský je extremistou? Ubohost konzervativních žurnalistů a jejich neerudovanost, nepřipravenost a štvavost je až zarážející.

Dále pokračuje konzervativní žurnalista tím, že má opět potřebu poučovat nás do západní Evropy, jaké že jsou naše sociálnědemokratické barvy, a ještě u toho posměšně urážet. Tedy naposledy opakuji a pan Asher i redakce serveru První zprávy si bude dělat poznámky do notýsku. Naše historická barva je rudá. Naše historická barva byla, je a bude rudá. Stejně tak platí, že první, kdo byl perzekuován, likvidován a zavírán do kriminálů, lágrů bolševiky, byli sociální demokraté. Rudou barvu používají jako zástavu téměř všechny evropské sociální demokracie a tím méně se za ni stydí. Jediný, kdo vybočuje ze 43 řádných členů, pozorovatelů, čekatelů, přidružených členů rodiny PES z naší barevné rudé sady, je Česká republika se svou aktuální oranžovou a řecký PASOK se zelenou barvou.  

A co na tuto realitu Bob Asher z ČR a jeho Prvních zpráv?

„Pozornost Lukáš Kraus poutá už tím, že odmítá oficiální stranické barvy ČSSD. Ve vlastní dílně pak tvoří rudá loga sociální demokracie, kterými pravidelně zdobí na facebooku svůj profil. ,Naše historická evropská barva je rudá. Stejně jako růže. Rudá růže je symbolem sdíleným v celé Evropě. Tu oranžovou barvu českých sociálních demokratů nepoužívám, dělá se mi z ní zle. Omlouvám se, ale připomíná mi levné PR, zištnost, prostoduchost a malost bývalého (tedy externího) vedení ČSSD,' svěřil se Kraus.“

No není to zábavné? Tedy ne já jsem divný, ale jestli někdo opravdu je, tak sociální demokraté v ČR. Je to vlastně v poměru 43:2. Jako aktivisté PES používám a budu používat rudou barvu, jelikož bych mohl být v Evropě mylně pokládán za předáka německé konzervativní CDU-CSU. Snad to pan Bob z České republiky konečně pochopí a odpustí mi.

Dále pan Asher nesrozumitelně cituje místopředsedu Zdeňka Škromacha, který situace samozřejmě využívá, jelikož je před sjezdem. Škromach, se kterým na interní komunikaci ČSSD - kam mají přístup pouze řádní členové ČSSD - diskutuji už pěknou řádku let, svého „přítele“ ale zapřel. O to mrzutější byla jeho slova, která vzal později zpět. Odpověď ve formě rázného vysvětlení z mé obvodní organizace na P-9 dostal velmi brzy a pan Asher bolševicky slídící v levicové komunitě na sociální síti si ji mohl přečíst i na FB zdi Zdeňka Škromacha.

Je pravda, že tíhnu ke skandinávské politické kultuře, tím spíše ke své sesterské Det norske arbeiderparti, ale jsem stále členem ČSSD, i když jsem rezignoval ze všech stranických funkcí a komisí z důvodu destinace.

Nebudu pana místopředsedu Škromacha nějak zesměšňovat, nějak se na něm za to vozit, i když bych mohl hodně dlouho a mohl bych zajít i před rok 1989. Není ale potřeba se v tom více rýpat. Příště už si dá na ty „extrémy“ jistě pozor a bude pro popis používat případně radikál, radikální, což je v českém levicovém diskursu chápáno jako ke kořenu věci jdoucí, nekoupený, čistý, autentický.

Dodávám pouze jednu věc. Byl jsem suverénně nejslyšitelnějším hlasem ze sociální demokracie, který jasně artikuloval nesouhlas s externím vedením Jiřího Paroubka. Snad i proto jsem byl citován v několika článcích význačných levicových žurnalistů, snad i proto mám nejen mezi nimi velkou spoustu přátel, jelikož mé směřování je čitelné a autentické. Kde byl v té době Zdeněk Škromach?

Pan Asher to možná vidí jinak, drze někoho škatulkuje a zařazuje do Latinské Ameriky, dělá z mých přátel nějakou gerilu, vlastně úsměvně posílá podobná dobrozdání i do svobodné, demokratické a otevřené Skandinávie. Dokonce si ani nezjistil, do koho se to vlastně rozhodl navážet.

Pan Asher má ale pravdu, že používám slova jako oligarchie, parazité, spekulanti, kapitál a v poslední době bohužel nejen já i slovo revoluce. Je to výsledek asociální, neevropské, na ruku spekulantům jdoucí české vlády. Zakazovat si popisovat realitu od Boba Ashera nenechám. Tím méně nebudu volit adekvátní slovník společenské situaci nejen v České republice. Používám stejný slovník, stejně tvrdý, jako funkcionáři v rámci PES.

Tady v Norsku „revoluce“ probíhá od padesátých let a revolučně se dospělo do stavu, kdy máme tříprocentní nezaměstnanost, nejvyšší kvalitu života dle OSN a hlavně svobodu, tím méně zde někdo umírá v kanálech jako ve střední Evropě. Jo, je to jeden z největších argumentů proti „revolucím v ulicích". A to je má argumentační sociálnědemokratická pozice, hráz proti bolševizaci či fašizaci společnosti. Jsme v humanismu extremisté.

Jsem tedy extremistou jedině v tom, že chci a artikuluji, komparuji skandinávskou politickou kulturu, sdílená lidská práva a svobody, které znám z této lidem přátelské země. V konfrontaci s ČR jistě, jsme extremisté, jelikož zde nenecháváme umírat lidi mrazem na ulicích jako zvěř. Co se zdá v EU jako normální, běžné, běžný projev „trhu", je tady chápáno jako neslučitelné s humanistickou podstatou člověka.

Nebudu v tomto dlouhém a nudném článku rozebírat ještě paní Němcovou, která svého syna nechala jezdit do práce státním služebním autem, se státním benzínem, jak bylo odhaleno a rozebíráno snad všemi médii v ČR. Stejně tak status na Václava Klause zněl úplně jinak, v jiném duchu a s jinými slovy. Věcně jde o jednu věc. O Listinu základních práv EU, kterou ratifikovaly obě komory Parlamentu ČR. Václav Klaus se potom neústavně vzepřel nejen české ústavě, Parlamentu a všem dalším členským státům EU a vyjednal možnost výjimky z této Listiny.

Listina základních práv EU aktuálně platí v plném znění. Žádné hordy po majetku lačných restituentů nevidím. Celá jeho argumentace byla vylhaná, jasně obnažená a vyvrácená i v diskursu sousedního Polska, sousedního Slovenska. Václav Klaus jednal protiústavně. Bude-li se i nadále zatvrzele pokoušet dotáhnout omezování sociálních a lidských práv občanů ČR, která mají garantována celoevropsky právě touto Listinou, není možné k této věci mlčet, není možné se proti němu nepostavit a v krajním případě jeho neústavní jednání nechat přezkoumat Senátem a Ústavním soudem ČR. Platí totiž, že jednou získaná lidská práva a svobody nelze zpětně odejmout.

Poslední malá poznámka k samotné lůzovité formě článku pana Asera. Člověk, který vydá článek, který potom po zveřejnění desetkát online upravuje hodiny a hodiny poté, není žurnalistou. Člověk, který dezinterpretuje, nedokáže ani citovat, není schopen získat si ani potřebné minimální penzum informací o tématu, není novinářem. Přímo se to příčí čestné novinářské profesi.