Rok 2010 se globálně vyznačoval velmi odlišným vývojem v zemích Západu, kde mainstream hovoří o „křehkém oživení“ — snad aby dal najevo, že růstový impuls nikde a nezaměstnanost je velmi vysoká, a mezi zeměmi Východu, především oblastí jihovýchodní Asie a Jižní Ameriky.

V EU navíc vypukla „aktualizovaná“ verze krize — krize dluhová. Případ Řecka oživil myšlenky na přísnou fiskální konsolidaci, a to nejen v této zemi, ale v celé EU. Německu se dokonce podařilo prosadit úspornou agendu do G20, kde až do té doby dominovala snaha nalézt z krize společná řešení spíše expanzivní cestou.

Řecký případ navíc bezprecedentně ovlivnil výsledek českých voleb v květnu 2010. Současná koalice pravicových stran postavila svou existenci i program na systematickém budování strachu. Z dalších jejích „úhelných“ kamenů můžeme v jejím programovém prohlášení, ale i v již uskutečňovaných krocích nalézt esenci Washingtonského konsenzu. Důraz na nízké daně, malý stát, s tím související privatizaci veřejných služeb, na flexibilizaci pracovního trhu podle vzoru USA hire and fire — tvoří celkově cestu daňového a  sociálního dumpingu.

Dalším z rysů současné vlády je tedy naprostá ztráta sebereflexe, a to nejen v domácím kontextu, ale i v globálním. Žádná pozornost se nevěnuje faktu, že právě aplikace této politiky přivedla ČR k nejhorším schodkům. Naprosto se ignoruje zapojení české ekonomiky do globální — stačí připomenout slova ministra Kalouska, že České republiky se krize nedotkne a že bude růst. Toto moudro pak vyústilo ve fakt, že české ministerstvo financí se v odhadu HDP na rok 2009 spletlo o více než 9 procentních bodů!

Mainstreamová média nezajímá, do jaké situace dovedla aplikace Washingtonského konsenzu všechny země, kde byla kdy aplikována. Omílání jednoduchých dogmatických frází, toho, co Stiglitz nazývá „bizarní směs ideologie a špatné ekonomie“, stále převládá.

K pochopení politiky české vlády uvedu několik zásadních bodů.

Daňový mix se upravuje k ještě většímu zaměření na daně s regresivním dopadem (viz úvahy o 20procentní jednotné sazbě DPH s několika málo výjimkami). Takto silné daňové zatížení těch nejchudších není ani omylem vykompenzováno progresivními přímými daněmi, ani daněmi majetkovými. Naopak, přímé daně patří v rámci srovnání EU mezi nejnižší — srovnatelné s Bulharskem, Rumunskem a také Slovenskem. Více jsem k problematice napsala zde.

Absence jakékoliv plnohodnotné vize pro ČR, pokud za ni ovšem nepočítáme výroky typu, že „bohatství vzniká pouze v podnikatelském sektoru“. Podíváme-li se na růst HDP za rok 2010 (předběžný údaj + 2,3 %), zjistíme velmi silnou závislost ekonomického vývoje v ČR na vnějším prostředí, primárně průmyslové výrobě v Německu. Pokud ovšem Nečasova vláda skutečně zamýšlí tvrdě potlačit domácí poptávku mzdovou deflací a růst jen vnějškem (jako Německo posledních cca 10 let), pak je rušení zastupitelských úřadů v perspektivních zemích politickým idiotismem. A to vše za situace, kdy ČR nemá žádnou jasnou zahraničně-politickou doktrínu a nemá definováno, co je její národní zájem (pokud to ovšem není lezení kamsi určitým velmocem).

Konsolidace veřejných financí je pojímána jako posvátný úkol, jako určitá vyšší oběť. V internetových denících byl zmiňován „boj o zrno“ jako vhodná paralela k pochopení rétoriky a mediálního zakotvení tématu. Je jasné, že vůbec není kritizována politika snižování přímých daní posledních let, ale navíc se ministru Kalouskovi podařilo rozšířit (obzvláště mezi podnikateli) vnímání, že daně jsou trestem pro ty nejschopnější a nejpilnější. Ergo, je potřeba daněmi trestat ty nejchudší, protože jsou líní, neschopní a hloupí. Veškerá pozornost je věnována výdajové straně s destrukcí sociálního státu — snižování až rušení sociálních dávek. Více k tématu Martin Fassmann.

Na tato opatření navazuje další ústup státu z prostoru veřejných služeb, na které — světe, div se, pro samé snižování přímých daní a další výpadky (sociální pojištění) — nějak „nejsou peníze“. Přímo se tím vytvářejí angažmá pro soukromou sféru, která už si brousí zuby na atraktivní segmenty — např. penzijní systém, který navíc dodává jistotu možnosti investování s obrovskými částkami po dlouhou dobu.

Víra, že flexibilní trh práce (tj. žádné jistoty pro zaměstnance) vyřeší problém nezaměstnanosti. Ministr Drábek se dokonce nechal slyšet, že „snižování nákladů na práci, kdy bude zrušen povinný příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a povinný odvod na úrazové pojištění, je výrazným impulsem pro tvorbu pracovních míst a zvyšování zaměstnanosti. V době končící [!] ekonomické krize považuji tyto kroky za správné. Věřím, že dokážou naši ekonomiku nastartovat tak, že za pět až deset let budeme výrazně bohatší zemi“ (Právo, 19. 2. 2011, str. 3). Podoba těchto opatření zahrnuje oslabení moci odborů (někteří představitelé ODS, např. Boris Šťastný, by odpor lékařů nejraději klasifikovali jako trestný čin), možnost řetězení smluv na dobu určitou, úvahy o výpovědích bez udání důvodu apod. Deník Referendum tuto politiku brilantně vystihl v jednom komentáři k ministru Drábkovi: „Již brzy povýšíme řadu zaměstnanců na otroky.“

Nabízí se tedy otázka, proč by skupiny, které Nečasova vláda odírá ze všech stran, měly být nadále loajální ke státu? Nic jim nenabízí a zároveň ohrožuje jejich samotnou existenci.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.