V Poslanecké sněmovně leží k projednání návrh zákona o protikomunistickém odboji, který chtějí někteří poslanci v čele s předsedou poslaneckého klubu TOP 09 Petrem Gazdíkem rozšířit o pozoruhodný nápad odebrat část důchodu komunistickým funkcionářům a těmito penězi podpořit jejich oběti.

Zajímala by mě motivace propagátorů těchto návrhů. Myslí si opravdu, že odpůrci komunistického režimu touží po satisfakci, které se jim dostane prostřednictvím ocenění, poskytnutí statutu vojenských veteránů či srážkovou daní uvalenou na blíže neurčené funkcionáře KSČ a StB? Nebo si jen myslí, že by to bylo správné a mravné? Mohou si také prostě jen myslet, že si to přeje veřejnost, a tudíž je z politických, ba populistických důvodů dobré takový zákon přijmout. Jistě nebudeme daleko od pravdy, když připustíme, že u některých hraje prim snaha odvrátit pozornost od asociálních reformních škrtů či korupčních afér.

Tak či onak, vstali noví bojovníci, kteří se poněkud opožděně chystají prosadit revoluční opatření v době, která si to vůbec nežádá. Petr Gazdík je mladý muž, kterému nelze vyčítat, že se například aktivní podpory komunistické ideologie dopouštěl volební účastí v časech, kdy nebylo z koho vybírat. U mnohých dalších si jejich předlistopadovými činy jisti být nemůžeme, a domněnka, že si pozdním antikomunismem mnozí tiší vlastní svědomí, je jistě oprávněná.

Dobře známý je přístup k posouzení konkrétní viny, který předložil po druhé světové válce v souvislosti s norimberskými procesy německý filosof Karl Jaspers. Vinu rozdělil do čtyř kategorií: vina kriminální, politická, morální a metafyzická.

Vinu morální mohou cítit utlačovatelé. Jejich oběti mohou toužit po odplatě, mohou vnímat někdejší útisk jako křivdu a chtít po aktivních aktérech omluvu. V tomto duchu napsal před mnoha lety apel „svým“ estébákům Ludvík Vaculík. Nikoli satisfakce, nikoli odsudek, pouze prostá omluva. Odhodlal-li se k ní někdo z estébáků, netuším. Morální vinu ovšem z povahy věci můžeme dát jen každý sám sobě, nelze ji vnutit jinému. K posouzení té vlastní nám napomůže svědomí.

Z politické zodpovědnosti za komunistický režim se nemůže vyvinit téměř nikdo. Ti, kteří se účastnili voleb, by se neměli zříkat odpovědnosti za to, že umožnili existenci systému, jehož aktéry dnes chtějí soudit a postihnout. Dobré je v tomto případě také rozlišit konkrétní politické činy od kolektivní viny, odsuzující k postihu všechny předlistopadové funkcionáře KSČ či StB. Zatím ani nikdo neupřesnil, kterých činitelů by se srážková daň týkala. Byl takovým činitelem předseda uličního výboru strany? Jistě ne každý. Byli tací, kteří aktivně a patolízalsky udávali třeba jen za to, že člověk k různým výročím nevyvěsil patřičné vlajky. Ovšem byli i tací, které to ani nenapadlo. Jistě, udavači byli aktéry totalitní politiky, nicméně chceme-li je za to činit odpovědnými, smíme jim přisoudit pouze vinu morální. Většinově jsme totiž takový politický systém svým konáním i nekonáním podpořili.

Po listopadu 89 nastal čas vyvozování konkrétní trestní odpovědnosti. Zdůrazňuji — konkrétní. Došlo k postihům, mnozí jsou ještě po dvaceti letech přesvědčeni, že k nedostatečným. A rozhodli se to řešit jaksi kolektivně, zaplatit za to mají preventivně všichni. Přesvědčení, že tehdy měla být komunistická strana zakázána, sdílí dnes kdekdo. Jaké k tomu byly či nebyly možnosti, není předmětem této úvahy, opět je však namístě poznamenat, že kolektivní vina je hanebnou kategorií.

Vrcholem Jaspersova pojetí viny je hledisko velmi opomíjené, a to provinění metafyzické. Kdo však je oprávněn rozsoudit tuto kategorii? Dle Jasperse jedině Bůh.