Autorská kolektivní inscenace Deadline v pražském Studiu Ypsilon pod vedením mladého režiséra a herce Braňa Holička diváka zavádí do prostředí jedné velké, snad i nadnárodní firmy. Zdá se, že jde o seznamovací setkání nově vytvořeného týmu manažerů, kteří mají být pověřeni významným pracovním úkolem. Na schůzce, jež je tak trochu i večírkem, se mají navzájem poznat, povyprávět si o svém životě a sobě samých a také zvolit toho nejschopnějšího a nejctižádostivějšího ze skupiny za svého šéfa. Většina má ovšem ambice dost velké, a tak dochází k fér i nefér soupeření, k podlým činům, k zesměšňování těch druhých, k ujasňování, kdo má nad kým převahu, kdo je nicka, kdo je úplný blb a kdo si dělá kariéru výhradně přes postel.

Inscenace si utahuje z všemožných teambuildingů, brainstormingů a dalších vymožeností manažerské subkultury, včetně povinného křečovitě předstíraného optimismu a empatie, i z jejich specifického jazyka plného anglických termínů připomínajícího Havlovo ptydepe. Hraje se na scéně prezentující neformálně působící zasedací místnost s různě velkými, většinou černě natřenými dřevěnými bednami, na nichž se posedává, a venkovním balkónem v pozadí. Tu spolu s kostýmy navrhl přední český designer Maxim Velčovský a jde o jeho vůbec první spolupráci s divadlem. Nutno říci, že nijak neohromující. Inscenace ovšem působí spíš chudě, takže finance na vizuální extempore nejspíš chyběly.

Jak nevyprávět příběh

Mnohem slabší stránka představení Deadline je ale spíš v celkové struktuře příběhu, který se vypráví. A ve schopnosti tvůrců dotáhnout do důsledků rozehraný příběh a témata. Pracuje se s téměř filmovými střihy. Skáče se tam a zpět v čase. Od situací, v nichž vystupuje celý kolektiv, se prudce přechází do komorních scén, ve kterých se ujasňují vztahy většinou jen mezi dvěma postavami, z formálních dialogů se rázem přesouváme k divoké večírkové zábavě a podobně.

Pomineme-li nezáživné civilistní herectví, z něhož se svými komediálními a přesněji charakterizovanými typy vymaňují pouze Tomáš Klus a Jakub Slach, nemá divák moc šancí se zorientovat, o co na jevišti jde. Je neustále napínán jakýmsi nevyřčeným tajemstvím, náznaky, tušenými intrikami a podsouvá se mu, že se za jednáním postav skrývají nějaké zcela konkrétní cíle a osudy. Jaké, se ovšem spíš nedozví.

Tajemství příběhu je tak hluboké, že vydrží až do konce, v němž dojde k vraždě, ke které ale není vidět žádný pořádný důvod. Je totiž zabit muž, který se po scéně celou dobu pohybuje, aniž by pronesl jediné slovo a aniž bychom pochopili, o koho jde. Jediné, co se o něm dá říct, je, že popíjí kafe, posedává, pozoruje a hlavní hybatelka setkání Anna má k němu nějaký vztah. Jaký, zůstává opět tajemstvím.

Kam zmizel deadline?

Z jeviště se zkrátka nedostává podstatných informací a dějových fakt, která by umožňovala si tu mozaiku situací seskládat. Půldruhé hodiny tak divák hledí na souboj kariéristů, jenž ale pro samé tajemno moc k zahlédnutí není. A tak z inscenace zůstává ve výsledku dojem, že látka tvůrcům přerostla přes hlavu a že příliš neví, co tím vším chtěli říct. Jako by se zvolenou látkou neměli dost vlastních zkušeností nebo si ji dostatečně nenastudovali. Anebo k ní jednoduše nejsou schopni zaujmout jakýkoli zásadnější postoj a kritický odstup, protože se v rámci světa, který zobrazují, běžně pohybují a dávno ho akceptovali jako danost, kterou je možné odsoudit nanejvýš morálně, a čím všeobecněji, tím lépe, což v rámci českého divadla není ničím nezvyklým.

Jako by se totiž radikálnější a ucelenější, analytičtější náhled na realitu považoval vlastně za nadbytečný. A tak není divu, že když chybí vyhrocenější úhel pohledu a důslednější interpretace zobrazovaných jevů, výsledek je jalový a inscenace klouže po povrchu jevů, pokud se jich tedy vůbec v něčem dotýká. Tedy kromě několika obecných tezí v programu k inscenaci.

A vůbec nejpodivnější na inscenaci je, že po celou dobu o naplnění nějakého deadlinu vůbec nejde. Neví se jakého a neví se čím.

Braňo Holiček a kol.: Deadline. Režie Braňo Holiček, výprava Maxim Velčovský, hudba Tomáš Klus a Jiří Kučerovský, hrají Tomáš Klus, Barbora Vyskočilová, Renata Rychlá, Jakub Slach, Andrej Polák, Daniel Šváb, Petr Hojer. Premiéra 21. ledna 2011 ve Studiu Ypsilon Praha.

Text byl v kratší verzi odvysílán na Čro 3 Vltava.