Dezorientace dvaadvacátá
Jiří GuthVýpisky ze sobotních (5. února 2011) Lidových novin, zejména z jejich přílohy Orientace, a glosy k nim. Dnes mj. o jaderné energetice, diskriminaci, romantismu, novinách, Polácích, evropských fondech, krávách, liškách a labuti.
Zbyněk Petráček uznává, že když Pavel Drobil označil jadernou energii za obnovitelný zdroj, „naběhl si u lidí znalých věci i oponentů. Vždyť uran nepěstujeme, ale těžíme a zásoby stačí řádově na sto let. Chceme-li obnovovat atomy, počkejme na výbuch supernovy ve vesmírném okolí,...". Nabíhá si ale i sám, tvrdě, že je užitečné pokládat jadernou energii za čistý zdroj, nevypouštějící skleníkové plyny. Ale kdepak. Českobudějovické sdružení Calla zrovna vydalo brožuru nazvanou výstižně „Jaderná energetika: jen problémy a žádné řešení". Vůbec by měl pan Petráček víc číst, než o něčem začne psát. Že prý když chceme do roku 2020 vyrábět dvacet procent energie z obnovitelných zdrojů, máme jen dvě možnosti: buď stále více sázet na nespolehlivý vítr a sluneční svit, nebo se „zesměšnit“ tím, že jadernou energii připočteme k rubrice obnovitelná. To je opravdu směšné. O dalších možnostech existují celé knihovny a pěkně pohromadě je to například ve studii Chytrá energie.
Gross tvrdí, že šlo o běžné chování většiny Poláků za německé okupace, a Semka, že ta zvěrstva se všude tam, kde to bylo možné, se setkávala s rozhodným odmítnutím. Nechuť připomínat si noční můry minulosti prý neznamená snahu o falšování dějin, ale spíše o touhu zapomenout na tu pokořující zkušenost, kdy všichni — Židé i Poláci — skákali, jak německý pán pískal. Poválečné zapomínání bylo často podmínkou uchování psychického zdraví, tvrdí Semka.
Mimoděk se také vyslovuje k nedávné „orientační" polemice o vztahu katolického kléru k nacismu. Gross se může „podivovat nad tím, proč katolická církev v Generálním guvernorátu nesepsala oficiální protest adresovaný okupační moci proti pronásledování Židů. Přitom neinformuje čtenáře, že církev se tímto způsobem nevyjadřovala ani k odvlečení stovek kněží do Dachau, k masovým popravám či k tisícům lidí odvedených na nucené práce do říše." Ehm, ehm.
Do rubriky ,Rozumím současné literární próze‘ jsem napsal ,Ne vždy, ale určitě lépe než tomuhle!‘ a unaveně jsem pokračoval. Nedostal jsem se daleko — nedokázal jsem totiž objektivně vyhodnotit svoji ,schopnost adaptovat se na multikulturní prostředí‘. Čekal mě SORO — souhlas dotčené osoby se správou, zpracováním a uchováváním osobních údajů. Můj honorář se přejmenoval na ,nenávratný finanční příspěvek‘ (dále jen NFP). Měl jsem velkou chuť prostě se NFP vzdát — jenže úřednice mi vysvětlily, že to vůbec nejde. Vytiskl jsem SORO dvakrát, podepsal a poslal doporučeně poštou.
Za tři týdny se z bratislavské univerzity ozvali znovu. Na základě instrukcí z Bruselu mě požádali napsat zprávu ze služební cesty.(...) Kód mojí práce měl jedenáct číslic. Pak jsem v Excelu vyplnil Pracovní výkaz Evropského sociálního fondu v rámci Operačního programu Vzdělávání. A protože jsem to nezvládl sám, pomohl mi vysokoškolský profesor a jeho sekretářka. Následoval Kumulativní měsíční výkaz práce Agentury pro strukturální fondy EU. Dokument měl dvakrát třicet jedna kolonek a dvacet sloupců k vyplnění. Musel jsem zaškrtnout, že všechny údaje jsou pravdivé, reálné a správné a že jsem si vědom následků spojených s předložením nesprávného, neúplného anebo falšovaného výkazu. Radši bych uvedl, že postup považuji za surreálný, ale takovou kolonku jsem nenašel. (...) Vyplňováním papírů jsem nakonec strávil daleko víc času než samotnou výukou. Byl jsem jen 216eurové zrnko v multimiliardovém moři. Radši jsem ani nechtěl vědět, kolik milionů tun papíru, kolik roků a kolik životů se podobným papírováním promarní. Oproti tomu psal Kafka červenou knihovnu."