Dezorientace dvaadvacátá

Výpisky ze sobotních (5. února 2011) Lidových novin, zejména z jejich přílohy Orientace, a glosy k nim. Dnes mj. o jaderné energetice, diskriminaci, romantismu, novinách, Polácích, evropských fondech, krávách, liškách a labuti.

Guth

Jiří Guth

07.02.2011 08:00

Zbyněk Petráček uznává, že když Pavel Drobil označil jadernou energii za obnovitelný zdroj, „naběhl si u lidí znalých věci i oponentů. Vždyť uran nepěstujeme, ale těžíme a zásoby stačí řádově na sto let. Chceme-li obnovovat atomy, počkejme na výbuch supernovy ve vesmírném okolí,...". Nabíhá si ale i sám, tvrdě, že je užitečné pokládat jadernou energii za čistý zdroj, nevypouštějící skleníkové plyny. Ale kdepak. Českobudějovické sdružení Calla zrovna vydalo brožuru nazvanou výstižně „Jaderná energetika: jen problémy a žádné řešení". Vůbec by měl pan Petráček víc číst, než o něčem začne psát. Že prý když chceme do roku 2020 vyrábět dvacet procent energie z obnovitelných zdrojů, máme jen dvě možnosti: buď stále více sázet na nespolehlivý vítr a sluneční svit, nebo se „zesměšnit“ tím, že jadernou energii připočteme k rubrice obnovitelná. To je opravdu směšné. O dalších možnostech existují celé knihovny a pěkně pohromadě je to například ve studii Chytrá energie.


Ombudsman Pavel Varvařovský se pokouší čtenáře bavit historkami ze své ordinace, totiž pardon, kanceláře. V jak směšných nebo nesmyslných situacích si prý lidé stěžují na diskriminaci. „Muž ozdobený několika tituly, který žádá o zásah proti diskriminaci spočívající v tom, že majitelé jakýchsi karet se vozí městskou dopravou levněji než on. Kartu si ale koupit nehodlá, neboť to odporuje jeho morálním zásadám, o možné ztrátě takové zbytečné věci ani nemluvě." Jenže s penězi a osobními údaji na pražské opencard přece opravdu není něco v pořádku – a ombudsman má lidem pomáhat v zápasu s úředními zlořády. A z toho, že veřejný ochránce práv dostává jen pramálo stížností na diskriminaci kvůli rase a národnosti, bohužel nevyplývá, že taková diskriminace u nás neubližuje mnoha nevinným lidem.

Překladatel Robert Novotný řekl „to hlavní" ve dvou větách: „Když někdo chce mluvit prostřednictvím tlumočníka, musí to umět. (...). Tlumočník jen těžko bude lepší než ti, jimž tlumočí." Historky sluší překladateli snad lépe než ombudsmanovi, takže prosím: Jistý pražský orchestr měl jednou s jedním zahraničním dirigentem hrát nějakou romantickou skladbu, snad Schumanna. Maestro se postavil před hráče a vysvětloval: „Budeme hrát romantismus. Romantismus, to je návrat k přírodě, romantici k přírodě chovali hluboké city a hledali v ní duši a v té hudbě to musí být cítit, to šumění lesů a zurčení potoků...“ Takto pokračoval několik minut, aby pak pokynul tlumočníkovi. Ten si ve své věru nelehké situaci poradil způsobem v každém ohledu pozoruhodným a celé páně dirigentovo expozé obsáhl jednou jedinou větou: „Horny víc nahlas!“

Z retrospektivního dvojrozhovoru s letošními laureáty novinářské Peroutkovy ceny, sociologem Zdenkem Sloukou (nar. 1923) a spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem (1926) vybíráme několik snad typicky přímočarých výroků druhého z nich. „Ta cena má být pro lidi v rozběhu, pro mladší lidi, protože jim to pomáhá určovat směr. (...) Ano, je to uznání, nechci říkat, že ne. Ale cítím v tom takové to ,no tak už dost. Už bys nemusel... Víme, že už nic jiného nového od tebe nemůžeme čekat.‘ (...) Šel jsem do parlamentu, dělal jsem si poznámky z galerie pro občanstvo. Ani jedny noviny ale pak nenapsaly, jak to opravdu bylo! Od té doby vím, že z novin nepoznáte, jak je. A to platí i teď. (...) Nemám obavy o naši budoucnost. (...) Řekl bych, že se ty rozpory (příčiny, z nichž vznikl komunistický režim, pzn. JG) čím dál přesněji definují. Čím dál je jasnější, proti čemu bychom měli být a kdo to je. Nevolená vláda. Ty kruhy, které vykonávají moc a vládu a nikdo je nevolil. Ta klika legálně ilegální. Všechny ty mafie, které sahají do parlamentu a do vlády. Ti nepolapitelní, které když polapí, tak je nedovedou potrestat. To je skrytý vládní systém! Ale demokracie nám jediná umožňuje v tom žít. Je možnost a právo proti tomu bojovat.

Polský historik Piotr Semka v eseji přetištěném z deníku Rzeczpospolita vysvětluje, proč knihy Jana Tomasze Grosse – amerického sociologa polsko-židovského původu – vzbuzují rozruch a odpor. Mnoho lidí v Polsku prý prostě odmítá „přijmout jako dogma" Grossovu tezi, podle níž většina Poláků během okupace aktivně fandila Hitlerově exterminační politice. Grossem shromážděné příklady udavačství, prohledávání masových hrobů či vraždění uprchlíků z německých transportů působí věrohodně, přiznává Semka. Nikoli však závěry, které z toho vyvozuje. Podstatou sporu s autorem knih Strach a Zlaté žně je otázka, zda takové chování představovalo okrajový jev, nebo bylo normou.

Gross tvrdí, že šlo o běžné chování většiny Poláků za německé okupace, a Semka, že ta zvěrstva se všude tam, kde to bylo možné, se setkávala s rozhodným odmítnutím. Nechuť připomínat si noční můry minulosti prý neznamená snahu o falšování dějin, ale spíše o touhu zapomenout na tu pokořující zkušenost, kdy všichni – Židé i Poláci – skákali, jak německý pán pískal. Poválečné zapomínání bylo často podmínkou uchování psychického zdraví, tvrdí Semka.

Mimoděk se také vyslovuje k nedávné „orientační" polemice o vztahu katolického kléru k nacismu. Gross se může „podivovat nad tím, proč katolická církev v Generálním guvernorátu nesepsala oficiální protest adresovaný okupační moci proti pronásledování Židů. Přitom neinformuje čtenáře, že církev se tímto způsobem nevyjadřovala ani k odvlečení stovek kněží do Dachau, k masovým popravám či k tisícům lidí odvedených na nucené práce do říše." Ehm, ehm.

Pro odlehčení se můžeme středoevropským oknem podívat, jak si slovenský spisovatel Michal Hvorecký vyřizoval honorář za dvoudenní kurz psaní pro pedagogy jedné slovenské univerzity. „Workshop podpořila Evropská unie, takže jsem už na místě podepsal tři formuláře. Byrokracii jsem považoval za vyřízenou a těšil jsem se na případnou další spolupráci. Za několik týdnů jsem od organizátorů dostal zprávu, že nutně potřebují můj Europass životopis. Nevěděl jsem, co to je, proto mi poslali třináctistránkový návod k vyplnění. Tam jsem našel doporučení napsat do rubriky ,další schopnosti a kompetence‘ například ,vysokohorská turistika‘, ,údržba parků a zahrad‘ a uvést ,zodpovědné pozice v dobrovolnických organizacích‘. (...)

Do rubriky ,Rozumím současné literární próze‘ jsem napsal ,Ne vždy, ale určitě lépe než tomuhle!‘ a unaveně jsem pokračoval. Nedostal jsem se daleko – nedokázal jsem totiž objektivně vyhodnotit svoji ,schopnost adaptovat se na multikulturní prostředí‘. Čekal mě SORO – souhlas dotčené osoby se správou, zpracováním a uchováváním osobních údajů. Můj honorář se přejmenoval na ,nenávratný finanční příspěvek‘ (dále jen NFP). Měl jsem velkou chuť prostě se NFP vzdát – jenže úřednice mi vysvětlily, že to vůbec nejde. Vytiskl jsem SORO dvakrát, podepsal a poslal doporučeně poštou.

Za tři týdny se z bratislavské univerzity ozvali znovu. Na základě instrukcí z Bruselu mě požádali napsat zprávu ze služební cesty.(...) Kód mojí práce měl jedenáct číslic. Pak jsem v Excelu vyplnil Pracovní výkaz Evropského sociálního fondu v rámci Operačního programu Vzdělávání. A protože jsem to nezvládl sám, pomohl mi vysokoškolský profesor a jeho sekretářka. Následoval Kumulativní měsíční výkaz práce Agentury pro strukturální fondy EU. Dokument měl dvakrát třicet jedna kolonek a dvacet sloupců k vyplnění. Musel jsem zaškrtnout, že všechny údaje jsou pravdivé, reálné a správné a že jsem si vědom následků spojených s předložením nesprávného, neúplného anebo falšovaného výkazu. Radši bych uvedl, že postup považuji za surreálný, ale takovou kolonku jsem nenašel. (...) Vyplňováním papírů jsem nakonec strávil daleko víc času než samotnou výukou. Byl jsem jen 216eurové zrnko v multimiliardovém moři. Radši jsem ani nechtěl vědět, kolik milionů tun papíru, kolik roků a kolik životů se podobným papírováním promarní. Oproti tomu psal Kafka červenou knihovnu."

Lékař a anatom Jiří Heřt skoro mile starosvětským způsobem polemizuje s nedávno publikovanými výsledky výzkumů o tom, že lišky jsou vybaveny magnetickým smyslem, který jim umožňuje přesně změřit vzdálenost kořisti, a podstatně tak zvýšit úspěch lovu. Na začátku přiznává svou motivaci: „Práce má značný ohlas jak v našem, tak i v zahraničním tisku, podobně jako předchozí studie této skupiny autorů o magnetickém smyslu krav. Ty se totiž při pastvě mají orientovat převážně do severojižního směru. V následující práci pak autoři popisovali, že se tato schopnost ztrácí pod vedením vysokého elektrického napětí. Výsledky jejich výzkumu jsou dnes přijímány jako fakt a ve všech současných vědeckých publikacích i na všech webových stránkách týkajících se vnímání magnetického pole jsou citovány na prvních místech. Není divu, protože mají-li krávy a lišky magnetický smysl, lze ho předpokládat i u ostatních savců včetně člověka. A má-li tento nově objevený smysl nějaký význam pro život živočicha, pak jeho porušení magnetickým polem by se mohlo negativně projevit i na zdraví člověka." Hynek Burda a Jaroslav Červený se ale brání: „Našemu výzkumu podsouvá autor konotace směrem ke zdravotním rizikům pro člověka. V situaci, kdy my se k tomuto v naší práci vůbec nevyjadřujeme, a naopak existují relevantní práce naznačující například vztah mezi elektromagnetickým polem generovaným vysokým napětím a rakovinou, je to přinejmenším podivné. Z příspěvku autora vyzařuje neznalost odborné literatury či její povrchní čtení a neporozumění problematice." Heřt se svými spolupracovníky pomocí snímků v programu Google Earth zhodnotil údajně „více evropských stád s více krávami než výše uvedení autoři" a výsledek ho prý nepřekvapil: krávy jsou orientovány stejnoměrně všemi směry. Jeho výsledky ale ještě nebyly publikovány. Pavel Němec, spoluautor původní studie o magnetickém smyslu u skotu, je spíše rezervovaný (a vidí trochu jiná čísla): „Nešlo o přesnou replikaci původní studie, neboť autoři použili trochu jinou metodiku a menší vzorek (2 vzorky po cca 1800 kravách vs. 8,5 tis. krav v původní studii). Rovněž tak distribuce u jednoho ze dvou vzorků není, soudě podle grafů uveřejněných v preprintu článku, tak náhodná, jak autoři tvrdí. Bude zajímavé vyčkat, až článek vyjde, a reanalyzovat uveřejněná data."

Kritika filmu Černá labuť z pera, vlastně klávesnice, Ondřeje Štindla není vůbec vlídná, ale někomu jako doporučení jistě poslouží. Děj v kostce: Manipulativní a bezohledný režisér Thomas (Vincent Cassel) chce se souborem nacvičit dle jeho slov převratnou inscenaci Čajkovského Labutího jezera, v němž role Bílé i Černé labutě má představovat tatáž tanečnice. Nina by měla šanci, Thomasovi vyhovuje jako Bílá labuť, na to, aby přesvědčivě zvládla Černou, ji ale podle něj chybí spontaneita, svůdnost, vášeň. Pro Ninu by obsazení do hlavní role bylo potvrzením smyslu vlastní existence, je posedlá touhou dosáhnout dokonalosti, ideálu, který jí vštěpovala dusivě majetnická matka Erica (Barbara Hersheyová), která se kvůli mateřství vzdala vlastní slibné kariéry (nebo to alespoň tvrdí) a vězní dceru ve světě princeznovské perfekce, kde se proces dceřina dospívání zjevně zastavil. Hrdinčina snaha vstoupit v kontakt se svojí „černou“ stranou, uvolní potlačené emoce a tužby, jež nekontrolovaně vyplují na povrch a uvrhnou Ninu do polosvěta, ve kterém se realitou prostupují temné halucinace, hrdinčina vnitřní proměna se drasticky projevuje na jejím těle, trochu v duchu Cronenbergovy Mouchy. Tvůrci ji dovedou k finále – triumfálnímu i tragickému. V centru Aronofského snímku je postava baletky, která zoufale chce předvést cosi, nač – talentu a usilovnému tréninku navzdory – v zásadě nemá. Podle Štindla by se podobná charakteristika dala vztáhnout na ten film celý. Když se ve zvukové stopě v závěru rozezní mohutný aplaus, jako kdyby v jeho podtextu bylo očekávání tvůrců, že se k němu lidé v kině samozřejmě přidají. A třeba se tak i stane – finále Černé labutě je vskutku strhující. Pokud ale platí, že finis coronat opus, tak v případě Aronofského filmu není moc co korunovat. – No, uvidím(-e)...

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.