„Řešení naší krize v rámci zmafianizovaného systému není primárně v tom, kdo s kým po volbách (neboť jak tomu je v případě pražské koalice, občané se po právu obávají, že jde jen o zacementování korupčních schémat), ale v nabídce koncepčních řešení, která přesahují hranice české kotliny.“ Jiří Pehe

Přiznám se, že s touto tezí nemohu plně souhlasit. O to, s kým po volbách, jde totiž především a právě na situaci v Praze se to ukázalo ve své nahotě..

Proto jsem se například okamžitě ohradil proti slovům poslance za ČSSD Václava Zemka, který v diskusi s publikem po panelu MDA o programových průnicích a neshodách mezi ČSSD a SZ „omezil svou vstřícnost k zeleným, řka, že spolupráce je možná až po volbách, když jsou rozdané karty."

Nesouhlasím a říkám otevřeně, přeji si skandinávskou politickou kulturu, transparentní předvolební koalice, ne po volbách čtvrceného medvídka v přítmí průchodů stranických sekretariátů. S programem Václava Zemka bezesporu souhlasím jako spoluzakladatel ekologické platformy ČSSD, ale jde o strategii a cíl. Tento rozdílný koncept popsal nedávno Patrik Eichler v článku Soria Moria, kde nastínil norský předvolební kolorit.

Tento možný otevřený směr předvolebních koalic je přijímán v diskursu elektronických médií kladně. Přesto z diskusí se členy ideově blízkých politických proudů cítím, že stále panuje chronická nedůvěra. Moc se divit nemůžeme, mnozí členové, harcovníci a aktivisté toho pamatují opravdu hodně, hodně vzájemných podrazů a mohou vyprávět velmi detailní příběhy. Není možné se divit jejich obavám a zapomenout některé věci ostatně ani nelze. Přesto souhlasím spíše s voláním mladého člena SZ Ondřeje Hudce, který v diskusi říká, že je „nutné především podobné proudy spojit a účinně vzdorovat současné vládě a jejím neoliberálním pokusům o rozvrat státu."

Nemůžeme totiž občany nějakým čarovným proutkem změnit, nemůžeme nějakou nedemokratickou deratizací bez důkazů vylučovat nějaké proudy, byť i zjevné gaunery z té či oné strany či jachty v Toskánsku. To už by nebyla ani maketa demokracie. Změna ale možná je. Platí totiž teze Bohuslava Sobotky, že „v první řadě je třeba se neustále pokoušet o nárůst členů politických stran. Bez masivního nárůstu členů a výrazné ochoty občanů se prostřednictvím politických stran veřejně angažovat jsou šance na vnitřní demokratizaci stran velmi malé."

Cítím, že se zelený proud mění a prochází obdobím sebereflexe, stejně tak sociální demokraté. Přicházejí noví členové, nové podněty a nové směry, čehož je důkazem i deset odpovědí současného lídra ČSSD.

Existuje tedy jeden způsob, jak si opět začít důvěřovat a jak eliminovat oligarchii napříč. Skandinávský koncept otevřených předvolebních programových koalic. Vlastně nejčistší způsob správy věcí veřejných, jelikož transparentnost takového směřování zabraňuje povolebnímu vyjednávání v temných lobbistických koutech a přítmí stranických sekretariátů a to je to klíčové, ten neuralgický bod slabosti zastupitelské demokracie ve střední a východní Evropě.

Velmi trefně to shrnul aktivní levicový myslitel Jaroslav Janota, když nastínil, že „je třeba zdůraznit, že koalice musí vznikat v první řadě na platformě programových průniků. Nikoliv na základě osobních vazeb, mechanismu zachování ekonomického vlivu a udržení prostředků technologie moci. Já upřímně nenávidím ono politické slovní spojení o voličích, kteří ve volbách rozdávají karty. Voliči nejsou jen rozdávači karet. Jakási nezbytná stafáž pro velké politické hráče. Voliči jsou přímí účastníci hry. Někteří politici na to rádi zapomínají. A to je velká chyba. Voliči hrají tu velkou hru a politici jsou tu jen od toho, aby hráli svoje role, do kterých je voliči obsadili."

Ano, ve Skandinávii jde o před občany a s občany psaný program. Volně přístupný a určený k diskusi v občanské společnosti a médiích. Jde také o vzájemné vystupování v předvolebních kampaních, vzájemnou podporu a snahu dosáhnout většiny pro předem dohodnutý kompromis.

Je také dobré si na loňských švédských volbách všimnout, že partneři z podobného programového bloku spolu setrvávají i po volbách, i když byla MP (zelení) lákána do koalice s konzervativním blokem, setrvala na programových hodnotách a ve Švédsku je menšinová vláda, jelikož se tam dostala nesystémová xenofobní strana Švédských demokratů.

Věřím tedy, že i programově blízké ideové proudy v České republice uváží závažnost současné společenské situace mafiánského pseudokapitalismu, přehodnotí současnou nelehkou pozici a nebudou zatracovat nabídnutou ruku ke spolupráci. Většina v diskursu aktivních členů těchto proudů tak činí, a proto je považuji mnohdy za upřímné přátele. Je čas změny, patlat se v minulosti toho či onoho nikam nevede. Klíčový je dnešek a dnešní slova, dnešní směr a dnešní snaha vrátit Českou republiku mezi standardní vyspělé evropské modely mezilidského soužití.

Je čas se pokusit dohodnout s těmi, kterým jde o velmi podobné cíle a nenechat se šablonovat jako ovce nějakým stranickým ohraničením. Na to přesně není ani čas ani vhodná doba. Jestli bude upřímná snaha pracovat na společných programových bodech, jasně deklarovaných před volbami, před občany, jestli se chce politická kultura ČR posunout o trochu dál a já to vřele doporučuji, pojďme do toho. V takovém případě bude totiž záležet především na členech, aktivních lidech, méně na tom či onom sekretariátu a jeho minulosti.