Je nutno se učit hněvat na systém, ne na jeho oběti, píše Sobotka

Sobotka si dal na své odpovědi čtrnácti osobnostem důkladně záležet. Jeho obsáhlý text programově staví ČSSD na levici do ostré opozice proti vládě: Blairova třetí cesta či Schröderův nový střed se podle něj neosvědčily.

(vd)

02.02.2011 16:33

428511_mediafax_mikulas_krepelka

O naší politice musíme otevřeně diskutovat s ProAltem, Fórem 50 %, Hnutím DUHA, myslí si Bohuslav Sobotka. Foto Mikuláš Křepelka, Mediafax

Deník Referendum zveřejňuje odpověď jednoho z kandidátů na předsedu sociální demokracie Bohuslava Sobotky na otevřený dopis, který minulý týden napsalo čtrnáct osobností veřejného života s ambicí vstoupit do debaty o tom, kdo by měl vést Českou stranu sociálně demokratickou po nadcházejícím sjezdu.

Sobotka ve svém rozsáhlém textu upozorňuje, že jeho odpovědi nejsou vyčerpávající. „Vyčerpávající odpovědi by vydaly na rozsáhlé studie. Přiznávám také, že na některé otázky jasnou odpověď dát ani neumím. A jak jsem schopen průběžně sledovat odbornou literaturu a veřejné debaty, myslím si, že na mnohé z těchto závažných otázek zatím ani uspokojivé odpovědi neexistují,“ myslí si Sobotka.

Příčinou naší defenzivy je dlouhodobá nadvláda neoliberálních principů
Na otázku, proč se sociální demokraté ocitli v době ekonomické krize v defenzivě, Sobotka odpovídá, že tato skutečnost představuje paradox, který vyvolává potřebu hlubší analýzy. Základní příčinou tohoto stavu je podle Sobotky dlouhodobá nadvláda neoliberálních principů v rámci ekonomického a politického myšlení.

„Krize, i když její průběh byl velmi závažný, otřásla dosavadní dominantní pozicí neoliberálního myšlení jen z části. Navíc krize, vyvolaná selháním (neexistencí) regulace finančního systému a enormním zadlužením soukromého, zejména bankovního sektoru, byla finálně řešena přenesením těchto dluhů na státy, což vedlo v řadě zemí k enormnímu nárůstu státního zadlužení,“ upozorňuje Sobotka.

Veřejnému prosazení neoliberálních politik podle Sobotky výrazně pomohla celosvětově produkovaná hysterie kolem možnosti státních bankrotů některých vyspělých zemí, která nakonec zcela spolehlivě odvedla pozornost od skutečných příčin globální finanční krize.

„Je třeba přistoupit k iniciativám vedoucím k důraznější regulaci finančního sektoru, k tlaku na větší odpovědnost ratingových agentur. Za úvahu stojí také posílení evropské integrace v oblasti řešení problémů zadlužených zemí, koordinace rozpočtové a daňové politiky, zavedení bankovní daně či společného boje proti daňovým rájům. Nepochybně máme jako sociální demokraté zájem na uchování společné evropské měny jako důležitého prvku pokračující integrace,“ píše Bohuslav Sobotka.

Konformismus vs. reformismus
Další otázka položená kandidátům na předsedu ČSSD vychází z teze, že sociálně demokratické strany v 80. letech minulého století pod heslem modernizace opustily reformismus jako postoj ke kapitalistickému systému a nahradily ho konformismem. Je návrat k reformismu možný, a pokud ano, jak? Ptali se signatáři otevřeného dopisu.

Podle Sobotky je ale diagnóza chování sociálně demokratických stran v takto formulované otázce poněkud zjednodušená, a nelze s ní podle jeho názoru v úplnosti souhlasit.

„To, co nazýváte sociálně demokratickým reformismem, spočívalo na zásadě, že souhlasíme s tržní ekonomikou, ale jsme proti tržní společnosti, kde jsou veškeré společenské vztahy odvozeny od tržních mechanismů. Ve filosofickém a programatickém smyslu sociální demokraté tuto svoji „reformistickou“ zásadu nikdy neopustili,“ upozorňuje Sobotka a doplňuje, že neví, co přesně mají autoři deseti otázek na mysli pod pojmem „konformismus“.

„Možná míníte některé formy modernizace sociálně demokratického hnutí, které zaujaly vstřícnější postoj ke globalizaci a nadnárodnímu kapitálu (např. třetí cesta Tony Blaira, Nový střed v SPD). I když byli někteří politici „třetí cesty“ krátkodobě volebně velmi úspěšní, „třetí cesta“ podle mého názoru nepřinesla trvalé programové řešení,“ píše Sobotka.

Podle současného statutárního místopředsedy ČSSD byla totiž politika „třetí cesty“ redukována pouze na obecný politický posun do středu a vedla často k oslabení identity sociálně demokratických stran a posílení levicovějších stranických alternativ (SPD kontra Die Linke) či k odchodu tradičních sociálnědemokratických voličských skupin k pravicovým nacionalistům, kteří se podle Sobotky vůči negativním projevům globalizace vymezili radikálněji a konkrétněji než socialisté.

„Třetí cesta bohužel neměla konkrétní výsledky, pokud šlo o sporadické snahy lépe regulovat globalizovaný kapitalismus a ochránit evropský sociální model. I díky tomu proběhla poslední finanční krize tak, jak proběhla. Reformy sociálního státu v období „třetí cesty“ byly posléze většinou společnosti (i velkou částí sociálních demokratů samých) interpretovány jen jako jeho další redukce a oslabování,“ píše Sobotka.

Podle Sobotky je tak v současné době sociálně demokratické hnutí postaveno do nové situace, a to zejména díky globální ekonomické krizi. „Krize vyostřila konflikt mezi prací a kapitálem do intenzity, kterou již v Evropě mnozí považovali za záležitost minulosti. Krize radikalizovala tlak nadnárodního kapitálu na čistě neoliberální formy řešení dopadů krize. Právě tyto politiky však krizi vyvolaly. Ocitáme se tak v bludném kruhu, který může přetnout pouze sociálně demokratický koncept regulace globálního kapitálu a ochrany evropského sociálního modelu,“ nepochybuje Sobotka.

Sociální stát nevyžaduje zásadní hodnotovou revizi
Sobotka se nedomnívá, že model sociálního státu 20. století vyžaduje nějakou zásadní hodnotovou revizi, avšak s výjimkou jeho žádoucí transformace na celoevropskou úroveň.

Podle Sobotky ostatně platí, že v Evropě obstály v době poslední hospodářské krize nejlépe státy s vyšší mírou přerozdělování a sociálních výdajů, tedy zejména země uplatňující skandinávský model sociálního státu s vysokou mírou sociální soudržnosti. „Naopak, nejvíce na krizi doplatily státy jako Řecko a Irsko, kde se o skutečném sociálním státu dá hovořit jen velmi obtížně,“ doplňuje statutární místopředseda opoziční ČSSD.

Demokracie podle Sobotky nemůže dlouhodobě a plnohodnotně fungovat ve společnosti, kde sociální rozdíly překračují trvale mez, jež je chápána jako snesitelná a morálně ospravedlnitelná.

Abychom z tohoto začarovaného kruhu zadlužování v naší sociálně demokratické politice vystoupili, musíme podle Sobotky provést několik základních kroků, mezi něž řadí přestat s politikou snižování daní, důsledný boj s korupcí, úsilí o transparentnost podnikatelského prostředí a vymahatelnost práva či politiku ekonomického rozvoje založit na odmítnutí daňového a sociálního dumpingu.

Další otázka pak směřovala k příspěvku sociálních demokratů na prosazení sociálnědemokratické agendy v rámci Evropské unie. Podle Sobotky ČSSD musí kombinovat národní a nadnárodní strategie.

Autor uvádí, že ČSSD musí pěstovat v rámci SI a PES intenzivnější kontakty mezi vedením jednotlivých stran, častěji si vyměňovat zkušenosti, vytvářet společné think-tanky, společné výzkumné projekty, usilovat o dosažení konsenzu ohledně nadnárodních a evropských standardů progresivní politiky.

„V EU a v EO však potřebujeme být jasně čitelní a ne nějakou podružnou složkou šedivého evropského mainstreamu, doma musíme zase jasně a otevřeně říkat: Chcete udržet svá občanská a sociální práva? Bez Evropy to nejde!,“ píše Sobotka.

ČSSD disponuje kvalitním programem pro střední vrstvy
Na otázku, jak chce ČSSD reagovat na úbytek dělnické třídy a vznik nových profesí a nových forem práce, které v současnosti vedou k nejistotě práce a potenciálně k trvalé vyšší míře nezaměstnanosti, Sobotka píše, že uvedené změny v sociální a profesní struktuře obyvatelstva vedou ke změně voličského chování populace, na což chce ČSSD reagovat tak, že bude hledat nové spojence mimo svůj tradiční elektorát manuálně pracujících voličů.

„Proměny forem práce v současné společnosti dostávají řadu i vysoce kvalifikovaných příslušníků středních tříd do pozice závislosti na momentální situaci na trhu práce. V důsledku globalizace tyto vrstvy ztrácejí své stabilní ekonomické ukotvení a dostávají se do závislosti na chování globálních ekonomických hráčů,“ uvádí Sobotka a dodává, že největší tíhu neoliberálních hospodářských politik nenesou ti nejchudší, nýbrž právě tyto střední vrstvy.

„Otázka střední třídy je pro nás, sociální demokraty, zásadní tím, že silná střední třída je pilířem demokracie, neboť posiluje společenskou soudržnost. Demokracie bez společenské soudržnosti není dlouhodobě udržitelná. Lidé nemají důvod být loajální k demokratickým institucím, když jim demokracie kromě základních politických práv není schopná zajistit slušnou životní úroveň a sociální jistoty,“ doplňuje Sobotka, podle kterého je úpadek středních vrstev zákonitým důsledkem neoliberální ekonomické globalizace a z ní plynoucích jevů, zejména tzv. flexibilizace pracovní síly.

Podle Sobotky je pak logickou formou obrany zájmů střední třídy především obrana sociálního státu, přičemž nejzákladnějším mechanismem obrany sociálního státu je podle něho obhajoba a důsledné trvání na sociálních a zaměstnaneckých právech. Sociální demokracie může podle Sobotky těmto vrstvám nabídnout především obhajobu „veřejného“ v nejširším slova smyslu.

„Sociální demokracie, jako strana práce, musí také sledovat hledisko humanizace a zajištění důstojných podmínek lidské práce. Sem patří důsledná obhajoba zákoníku práce, spolupráce s odbory, sladění práce s rodinným životem. Vysoce kvalifikovaným zaměstnancům v soukromém sektoru pak musí sociální demokracie nabídnout důslednou právní ochranu podmínek jejich práce,“ vyjmenovává úkoly sociálních demokratů Sobotka.

Zájem středních vrstev je tak podle Sobotky především v tom, aby byl odmítnut pouhý reziduální model sociálního státu, kdy přístup k sociální ochraně mají jenom ti nejchudší, ve prospěch modelu více univerzálního. Sobotka si je také vědom toho, že ČSSD musí změnit formy oslovování voličů především ve vztahu právě ke středním vrstvám.

„Jazyk, kterým sociální demokracie doposud komunikovala svoje programové představy, byl příliš orientován na sociálně nižší vrstvy, přičemž používaný typ argumentace i výrazové prostředky (teatrální politický marketing, „cirkus“) poněkud podceňoval inteligenci i kulturní úroveň voličů,“ uvádí sebekriticky Sobotka.

Sobotka v této souvislosti odmítl snahu pravicových subjektů rozdělovat společnost na úspěšné a neúspěšné, která podle něho vychází především z ideologie sobeckého individualismu, jež je základním motivem neoliberalismu. Sobotka naopak vyjmenovává pestrou paletu konkrétních kroků boje proti sociálnímu vylučování, k němuž vede politika neoliberalismu.

„Prvním předpokladem boje za udržení sociální soudržnosti společnosti je udržení současné úrovně sociálního zabezpečení a jeho obrana proti krokům neoliberální Nečasovy a Kalouskovy vlády,“ uvádí Sobotka, podle kterého ČSSD nesmí ani v nejmenším nadbíhat sociálnímu populismu a xenofobii.

Účinný boj proti sociální nerovnosti a nespravedlnosti nesmí být podle Sobotky paralyzován vybíjením sociálního hněvu proti tzv. „nepřizpůsobivým“ menšinám či proti sociálně handicapovaným nebo „neproduktivním“ důchodcům. V této souvislosti cituje Václava Bělohradského: „Je nutno se učit hněvat na systém, ne na jeho oběti.“

Ani v jedné straně současné koalice nevidím ideového spojence
Sobotka si uvědomuje, že svůj program sociální demokraté neprosadí bez strategických partnerů, avšak současně nevidí ani v jedné politické straně současné vládní koalice možného ideového programového spojence.

„Budeme-li se prezentovat jako radikální alternativa vůči neoliberální politice, se kterou vyjadřuje nespokojenost stále více občanů, můžeme výrazně zvýšit svůj volební potenciál až k hranici 40 %. Tedy ve významném posílení naší voličské podpory vidím první předpoklad zvýšení našeho koaličního potenciálu. Jen z pozice silné sociální demokracie budeme moci zajistit, abychom v případných koalicích byli silným partnerem, a nikoli oportunním přívěškem,“ myslí si Sobotka.

Sociální demokraté k prosazení takto ambiciózní a dominantní pozice v rámci české politiky podle Sobotky potřebují posílit kontakty s ohnisky anti-neoliberálního odporu v občanské společnosti v podobě nejrůznějších nevládních hnutí a think-tanků jako je ProAlt, Fórum 50 % či Hnutí DUHA. „Osobně jsem přesvědčen, že každý příští program ČSSD by měl být vytvářen v živém otevřeném dialogu s těmito subjekty a již dnes jsme tuto cestu nastoupili,“ připomíná Sobotka.

„Ačkoli bychom neměli být rádi, že nám na politické scéně vznikají další političtí konkurenti, přesto bychom přivítali, kdyby se KDU-ČSL a Strana zelených dostaly opět do Poslanecké sněmovny jako naši případní koaliční spojenci. Každopádně jsem připraven odstartovat novou éru vztahů k těmto stranám vzájemným navázáním užších kontaktů a těsnější spolupráce,“ píše Sobotka o případných koaličních spojencích jeho strany.

Pokud jde o vztah sociálních demokratů k nalevo od nich situovaným komunistům, Sobotka je přesvědčen, že pokud bude ČSSD skutečnou alternativou vůči současné vládě a dlouhodobě důslednou levicovou stranou, komunisté v jejich současné podobě odejdou během dvou až tří volebních období z celostátní politické scény.

„Pokud by se změnili, a tím nemyslím jen změnu názvu, ale pokud by přehodnotili svou kontroverzní minulost a definitivně se zbavili bolševických a protievropských reziduí, mohli by se stát po reformách koaličním partnerem. Komunisté jsou demokraticky volenou součástí naší současné politické scény a není možné to ignorovat,“ uvádí kandidát na předsedu ČSSD.


A co si myslíte vy? Diskuse (19 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Středa, 2.Února 2011, 18:54:39

Myslím, že autorovi se podařilo jasně a přitom nezjednodušeně definovat svoji pozici oproti té, na které se dá předpokládat, že bude stát Hašek. Přesvědčivě se prezentuje jako ideově autentický sociální demokrat, znalý jak aktuálních problémů, tak jejich společenskovědní reflexe. Je vidět, že Sobotka pečlivě čte ty, kdo mu otázky položili :-) Ostatně, jsou ve skutečností spíš podporou právě jeho osoby, myslím, že se trochu počítá s tím, že Hašek nebude na tomto poli tak silný.

Nejsilnější je pasáž o začarovaném kruhu zadlužování v důsledku snižování daní; to je třeba neustále opakovat a autor to shrnul velmi dobře. Problematická je myšlenka o masovém narůstání počtu straníků jako podmínce vnitřní demokratizace strany; není jasné, proč by to mělo tak těsně souviset.

Největší problém je v tom koaličním potenciálu. Zelení se vrátí jen těžko, to spíš lidovci, ale jejich nově nabraný kurz vyvolává pochybnosti. A doufat, že komunisté přehodnotí svoji minulost, je asi marné - a mně navíc ta podmínka přijde zbytečná; je to do značné míry už jenom takový folklór.

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Středa, 2.Února 2011, 22:41:30

Souhlasím s trefným komentářem Martina Škabrahy a sám to cítím stejně. Přiznám se, dlouho jsem nečetl takto kvalitní text od jakéhokoliv funkcionáře a souhlasím s tezí, že Bohuslav Sobotka čte a vnímá články zde zveřejňované. Ostatně to vím, jelikož je na facebooku mnohdy sdílí a komentuje.

Jinak šanci na resuscitaci zelené politiky vidím a aktuálně si všímám, že členové, přátelé ve SZ tento text vnímají pozitivně, chtějí se postavit čelem ke spolupráci, jak tu nedávno velmi přesně rozebral Patrik Eichler a jak to bylo prezentováno i na nedávné panelové diskusi v MDA na toto téma. Ostatně tento skandinávský koncept otevřených předvolebních koalic nabízím také dlouho ke zvážení.

2009_09_19_5372

Bohumír Molnár - Československo

Čtvrtek, 3.Února 2011, 03:10:4

Je tu ještě někdo, kdo si myslí, že je to text Bohuslava Sobotky ?

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

pane Molnáre Čtvrtek, 3.Února 2011, 06:57:52

přesně tahle otázka se mi včera večer mihla hlavou.....

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Čtvrtek, 3.Února 2011, 10:10:6

To jako politik nemůže být inteligentní?

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

ad MŠ Čtvrtek, 3.Února 2011, 10:33:11

Asi jde o nedorozumění. Inteligencí Bohuslav Sobotka zjevně vynikal už v době svého ministrování. Otázka míří spíše k tomu, zda se od těch dob opravdu tak významně názorově posunul. Patří pořád k zastáncům kapitalismu s lidskou tváří.
V textu spatřuji spíše kolektivní dílo "think-tanku CESTA". Na tom samozřejmě není nic samo o sobě závadného - vzhledem k bohulibému březnovému volebnímu cíli.

Petr Šťastný - Malé Přítočno

Pro pana Škabrahu Čtvrtek, 3.Února 2011, 10:41:48

To, že je příliv nových členů do pol. stran nezbytnou podmínkou demokratizace politického života popsal pan Sobotka velmi přesně. Nejde primárně o to kolik má politická strana členů ale o to jaký je podíl aktivních normálních lidí v nich. Pokud jsou strany ovládány "profesionály" a ti nejsou kontrolováni aktivním členy nemůžeme o demokratickém charakteru stran vůbec mluvit. Bohuslav Sobotka tady velmi přesně popsal velký problém. Pokud chceme vrátit strany pod kontrolu "obyčejných lidí" a zajistit tak , že nebudu sloužit zájmům profesionálů a korupci nestačí jen strany volit či nevolit. To je zoufale málo! Je třeba do nich vstupovat (každý podle svého politické orientace) a dění v nich ovlivňovat. Bez toho to opravdu nepůjde.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

ad PŠ Čtvrtek, 3.Února 2011, 11:49:15

Máte pravdu, ale
doba členských (natožpak masových) politických stran pominula. Dnes ŽÁDNÁ politická strana nechce přijímat větší počet členů, ale právě jen tolik a jen takové, kteří zabezpečí oligarchické fungování. O tom mohou mnozí aktivní - a tudíž nepohodlní - členové vyprávět.
* Připomínám, že slavná analýza ("železného zákona") oligarchizace Roberto Michelse (česky "Strany a vůdcové") ze začátku minulého století vycházela právě z popisu - sociální demokracie!

Jan Černý - Brno

Čtvrtek, 3.Února 2011, 19:44:45

Nu, kéž by takhle vypadaly texty vrcholných politiků, kéž by tohle byla standardní úroveň veřejné diskuse.

K pochybnostem ohledně autorství - je jasné, že každý vrcholný politik má nějaký realizační tým a poradce (v tomto případě bych je ovšem nehledal v Cestě, to by bylo poněkud samožerné vzhledem k tomu, kdo otázky kladl) - to je přeci dobře. Politik obklopený intelektuály a odborníky, s nimiž vede diskusi, a jejichž diskurs jej spoluformuje, to mi připadne mnohem demokratičtější než očekávání „charismatického lídra“, bezkonkurenčního řečníka, špičkového filosofa... a podobné koncepty, v nichž zaujetí osobou politika přebíjí to, oč by v demokracii mělo jít na prvním místě. A kdo byl kupř. na semináři Cesty o sociálním státě, snad si mohl udělat obrázek o tom, že Sobotka je levicovým intelektuálům rovnocenným partnerem.

Hlavním problémem české politiky zdá se mi být problém diskurzivní, hegemonie neoliberálního diskursu v ekonomických a neokonzervativního v zahraničněpolitických otázkách. Texty jako je tato Sobotkova odpověď myslím znamenají něco jako diskurzivní protiofenzívu, shromažďování opozičního diskurzivního potenciálu. A právě v Sobotkově schopnosti vtahovat do tohoto potenciálu množství podnětů od veřejných intelektuálů a občanské společnosti obecně spatřuji jeho největší přednost. Sociální demokracie ve své současné etapě potřebuje ze všeho nejvíce právě to. A snad i česká občanská společnost potřebuje nějakou takovou sociální demokracii.

Zde ovšem vidím jistou nejasnost tohoto impozantního dokumentu – je vzhledem k orientaci otázek (jaká by soc-dem měla podle vás být? co by měla dělat?) natolik soustředěn na sociální demokracii a její politiku, že vytváří dojem, že právě sociální demokracie nás – pokud se naplní Sobotkova vize – vyvede z neoliberálního zajetí, ochrání sociální stát, otevře, ekologizuje a dekorumpuje českou politiku... To je ovšem jednostranný pohled: to všechno a ještě více dokáže jedině společnost jako celek nebo nějaká její významná a aktivní část; sociální demokracie v tom může být nejvýznamnějším stranicko-politickým hráčem, moderátorem některých procesů, nositelem zákonodárné iniciativy apod., jde ale o obrodu občanské společnosti jako takové – a to myslím není v textu dostatečně zdůrazněno, resp. samo zadání něco takového neumožnilo (což je jistý paradox, protože zadání právě z „občanské společnosti“ přišlo). Změna paradigmatu není jen záležitostí vládnutí, byť sebeosvícenějšího a sebeinformovanějšího, nýbrž věcí celkového společenského pohybu. Ovšem náznaky takového postoje lze v textu nalézt – zdůraznění kontaktů s občanskými aktivisty a nevládním sektorem, připomínkou emancipačních pohybů, voláním po navýšení počtu členstva ČSSD (právě pohyb ze společnosti směrem do sociální demokracie má oslabit moc krajských korupčních bratrstev, samozřejmě ve spolupráci s tlakem z centra strany – a zde opět je Sobotka nadějí na skutečný boj proti zatvrdlým korupčním vazbám).

Jasnější navázání snahy zastavit neoliberální ofenzívu na celkový pohyb ve společnosti bude snad obsahem jiných Sobotkových textů a především pak jeho praktické politiky, resp. politiky (případně) jím vedené sociální demokracie.. K té praktické politice ještě jednu poznámku: Mezi mnoha levičáky se usídlilo jakési naučené pohrdání či nedůvěra k Sobotkovi a Špidlovi (popřípadě dalším) kvůli kompromisům, které dělali v době Špidlovy koaliční vlády. Tato zarytá nedůvěra ovšem většinou nebere v potaz situaci, v níž se tak dělo (koalice se středopravými subjekty, bezproblémový ekonomický růst) a především snad to, že každý se nějak vyvíjí. Ideologická a postupně i ekonomická a sociální vyostřenost naší současné situace vyostřuje mnohý pohled.. a pokud je mi známo, patřil Sobotka v dobách svých sociálně-demokratických počátků k radikálněji levicovému proudu uvnitř ČSSD.

A na závěr otázka: Proč vlastně nediskutujeme přímo pod Sobotkovým textem? Je příliš dlouhý na to, aby jej někdo dočetl do konce? I to je možné.

2009_09_19_5372

Bohumír Molnár - Československo

Pátek, 4.Února 2011, 02:25:15

Děkuji panu Kopeckému za reakci v 10:33:11

Jde mi skutečně o ten názorový posun, který by musel B. Sobotka udělat, kdyby to byl jeho text a ne text týmu poradců, intelektuálů a odborníků, který ho obklopuje (jak výše naznačeno)

Připouštím, že „každý se nějak vyvíjí. Ideologická a postupně i ekonomická a sociální vyostřenost naší současné situace vyostřuje mnohý pohled.. a pokud je mi známo, patřil Sobotka v dobách svých sociálně-demokratických počátků k radikálněji levicovému proudu uvnitř ČSSD.“ (Jan Černý)

Jenže ono je to i tak, že se B. Sobotka (čistě pragmaticky) nemůže v souboji o post předsedy ČSSD posunout jinam než doleva. Vpravo již vládne kolega Hašek.

Jistěže potřebujeme v Čechách levicovou politiku. Ale mohou jí dělat ti, kteří se tak dlouho pohybují (či pohybovali) v důležitých funkcích v parlamentu či dokonce na vládních postech? Není to tak, že již dávno nemohou nemít své loutkáře, kteří je více či méně pevně ovládají? Není i to součástí oné nynější „vyostřenosti“ (zprivatizované politiky)?

Přeji ČSSD (i sobě) za předsedu spíše Sobotku než Haška, není-li jiného. Příliš velké naděje bych ale s takovou volbou nespojoval

To spíše s někým z těch, kteří tu odpověď skutečně psali …

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

úctyhodná odpověď a impuls k širší programové diskusi Pátek, 4.Února 2011, 08:54:56

Kopíruji svoji reakci, kterou jsem napsal pod Sobotkův text, protože tam se nediskutuje. Nemám důvod nevěřit, že text pochází od Bohuslava Sobotky a pokud ji s někým konzultoval, tak to nevidím jako mínus, naopak. Nespoléhal bych se na lidi, kteří dosud v poitice nepůsobili a neočekával bych od nich zázraky, viz Drobil či politici VV.

Je třeba ocenit intelektuálně náročnou odpověď na intelektuálně náročné otázky. Myslím, že je dobře, že sociální demokracie mluví také tímto jazykem. Zároveň si myslím, že je potřeba totéž či alespoň základní body zde načrtnutého programu říkat srozumitelně pro naše spoluobčany. Oceňuji, že je zde řečeno, že jde o obranu a rozvoj liberální demokracie, sociálního státu, veřejného sektoru, že se sociální demokracie začíná obracet na střední vrstvy, na levicové a sociální liberály a že hledá intelektuální i politickou alternativu vůči rétorice i politice škrtů, údajného boje proti zadlužování, udržování neudržitelné nízkých daní, které pomáhají spirálu zadlužování roztáčet, brání jejímu řešení a nahrávají těm, kteří to chtěji "řešit" likvidací sociálního státu. Doufám, že touto odpovědí diskuse nekončí, ale naopak začíná. Jde o to, zda tento program osloví sociální demokraty, občany a zda si ho budou ochotna a schopna všimnout média.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

ad BM a JČ Pátek, 4.Února 2011, 08:59:59

Potvrzuje se mé podezření, že s panem Molnárem uvažujeme podobným způsobem.

Děkuji Janu Černému za poukaz na originální text (předtím jsem přehlédl). Pouštím se do toho.

Píše se tam mj.:
"Proměny forem práce v současné společnosti dostávají řadu i vysoce kvalifikovaných příslušníků středních tříd do pozice závislosti na momentální situaci na trhu práce. V důsledku globalizace tyto vrstvy ztrácejí své stabilní ekonomické ukotvení a dostávají se do závislosti na chování globálních ekonomických hráčů."
-- To můžeme (postaru) nazvat proletarizací, není-liž pravda? --
Je to proces, který zevrubně popisuje Jan Keller, byť se "zastaralé" marxistické terminologii vyhýbá.

"Zprivatizovaná politika" NENÍ politika (srv. Hannah Arendt, On Violence)

Ja

Vratislav Dostál - novinář, Brno

Od programatiky k praktickému vládnutí Pátek, 4.Února 2011, 12:22:17

Pročetl jsem si právě celou diskusi a chtěl bych upozornit na pro mné klíčový moment v Sobotkově textu, kterým je vztah sociálních demokratů ke KSČM.

Pakliže klíčovým ředpokladem vlády ČSSD je kvalitní program, kterým strana osloví široké segmenty voličů, stejně důležitým předpokladem je i povolební konstelace, která umožní ČSSD sestavit většinovou vládu.

A tu platí, že taková konstelace nastane pouze v případě, že ČSSD a KSČM budou disponovat 101 a více poslanci. Pokud budou mít tyto strany méně než sto mandátů, vznikne s pravděpodobností blížící se jistotě pravostředová vláda, a to i v případě návratu Zelených či dokonce lidovců do Sněmovny, které Sobotka jmenuje jako strategické partnery sociálních demokratů.

V tomto momentě je podle mého názoru nejproblematičtější pasáž Sobotkova textu, neboť na Zelené ani lidovce nelze spoléhat jako na samozřejmé partnery k vládnutí: obě partaje mají minimálně stejně blízko k pravicovým subjektům jako k ČSSD.

Zbývá tak vztah ke komunistům. Klíčová otázka pak zní: Je v roce 2011 ještě opodstatněné Bohumínské usnesení? Není již na čase jej zrušit?

Tu pokus o rozbor proměny pozice KSČM v našem politickém systému, ze kterého plyne, že Bohumínské usnesení mělo své opodstatnění v roce 1995. V roce 2011 ho už ale nemá!!

Komunistická strana Čech a Moravy patří k nejstabilnějším subjektům české politiky. Její volební výsledky i pozice ve stranicko-politické soustavě jsou po celé dvacetileté období takřka neměnné, a to navzdory faktu, že jí byla z počátku devadesátých let minulého století mnohými předpovídána brzká marginalizace.

Obecně vzato lze pro analýzu postavení KSČM v české politice využít dva prvky: prvním je pozice komunistické strany v rámci levého sektoru stranického spektra. Tato pozice prošla dynamickým vývojem v první polovině devadesátých let, nicméně od voleb v roce 1996 je v zásadě až na malé odchylky neměnná.

Zatímco v prvních letech po listopadové revoluci byla KSČM nejsilnější stranou v levé části stranické soustavy, tak nástupem Miloše Zemana na post předesedy sociální demokracie na únorovém sjezdu ČSSD začíná proces její expanzivní politiky. Ta vynesla sociální demokraty do role jednoho ze dvou hlavních subjektů stranické soustavy České republiky.

Nejpozději od voleb v roce 1996 tak lze pozici KSČM charakterizovat jako vedlejší pól levé části stranického spektra a sociální demokracii naopak jako relevantní protiváhu ODS a současně zdaleka nejsilnější sílu levice.

Druhým – a závažnějším – prvkem analýzy geneze komunistické strany v rámci české politiky je postupná proměna její pozice z původně antisystémové a izolované opoziční strany s nulovým koaličním potenciálem směrem k pozici, kdy se komunisté stávají ostatním stranám partnerem k vyjednávání a utváření hlasovacích většin v Poslanecké sněmovně.

Po celá devadesátá léta minulého století platila dohoda všech politických stran o vyloučení KSČM z exekutivy. Byla považována za přímou nástupkyni KSČ a mnozí političtí aktéři komunistům vytýkali nenastoupení reformní cesty.

Pravdou ale je, že na počátku roku 1993 proběhla uvnitř komunistické strany bouřlivá diskuse o jejím dalším směřování. Tehdejší předseda komunistů Jiří Svoboda inicioval cestu k reformě strany a nastolil i otázku změny jejího názvu (postupně navrhoval názvy Strana demokratického socialismu, Strana radikální levice a Strana demokratické levice).

Svobodův pokus nicméně nenašel uvnitř členské základny dostatek sympatizantů a na III. Sjezdu KSČM, jenž se konal 26. 6. 1993 v Prostějově, již na předsedu nekandidoval. Sjezd přinesl vítězství „neokomunistického“ proudu a předsedou strany byl zvolen Miroslav Grebeníček. Svobodův pokus o reformu KSČM tak prokázal, že myšlenka postkomunistické strany se socialistickým zaměřením není prozatím v českém prostředí nosná.

Volební výsledky v letech 1996, 1998, 2002, 2006 i 2010 pak dokázaly, že pozice KSČM je neobyčejně stabilní, a to nikoli díky zreformování její programatiky a ideového zázemí, nýbrž právě naopak. Ekonomické a společenské problémy naší současnosti totiž umožňují komunistům rozšiřovat svůj vliv bez zásadnějších reforem, a proto se z jejich pohledu cesta nastoupená v roce 1993 jeví jako správná.

Počínaje volbami v roce 2002 pak začíná docházet k nenápadné, avšak čím dál zřejmější proměně pozice KSČM ve stranicko-politické soustavě. Volby sice vyhráli sociální demokraté, avšak nejvýznamnějšího úspěchu dosáhla právě KSČM, která jako jediná z parlamentních stran dokázala svůj volební výsledek oproti předešlým volbám zvýšit, a to dokonce o víc než sedm procent. Komunisty volilo 883 000 voličů oproti 659 000 v roce 1996, tedy zhruba o 220 000 lidí více.

KSČM disponovala po těchto volbách společně se sociální demokracií 111 mandáty, což jim umožňovalo podporovat návrhy sociálních demokratů i proti vůli ostatních vládních stran. Fakticky prvním momentem, na němž lze v této době demonstrovat postupnou změnu postoje ostatních stran ke KSČM, je to, že se poprvé od roku 1990 dostala do vedení Poslanecké sněmovny, kde získala pro Vojtěcha Filipa post místopředsedy.

Dalším klíčovým momentem na cestě k postupné legitimizaci komunistické strany byla prezidentská volba na začátku roku 2003: Václav Klaus byl zvolen prezidentem za přispění komunistických zákonodárců. Nejpozději od tohoto momentu lze tak KSČM považovat za standardní politický subjekt, s nímž je možno vyjednávat a tedy jej považovat za legitimní součást hlasovacích většin v Poslanecké sněmovně. A to platí – navzdory častým antikomunistickým rétorickým figurám mnohých aktérů – pro všechny politické strany zastoupené v Poslanecké sněmovně.

Lze konstatovat, že se česká politika na prahu své dospělosti odpoutala od některých podstatných dohod, které byly uzavřeny na počátku 90. let minulého století, kdy se politický systém nacházel ve fázi přechodu od nedemokratického politického režimu k demokracii.

To si uvědomují i nemalé segmenty české společnosti. Nikdo ze soudných lidí si nemůže myslet, že existuje sebemenší šance komunistické strany realizovat změnu demokratického uspořádání, neboť současné vnitřní i vnější podmínky jsou na rozdíl od roku 1948 diametrálně odlišné.

Ostatně lze úspěšně pochybovat o tom, že by všech 883 000 voličů KSČM z voleb roku 2002 chtělo návrat před listopad. Jejich volební chování je motivováno celou škálou faktorů, avšak je zřejmé, že komunistická strana se profiluje především jako zastánce zájmů sociálně deklasovaných a ohrožených společenských vrstev. A ty jí taky volí. Proto lze vcelku jednoduše relativizovat údajnou nostalgii voličů KSČM po Gustávu Husákovi, hloupé propagandě, spartakiádách či výjezdních doložkách.

Plyne z toho, že českou politiku posledních let lze charakterizovat jako konsolidovaný demokratický stav. Průvodním znakem konsolidace politického systému je okolnost, že si její aktéři mohou dovolit nerespektovat ty politické dohody, které byly uzavřeny v přechodové fázi českého politického systému od nedemokratického uspořádání k demokracii. Hysterické reakce doprovázející tento posun na věci samé nic nemění.

Je tedy možné vyslovit tuto hypotézu: vzhledem k okolnosti pozoruhodné životaschopnosti a adaptability KSČM na nové poměry je pouhou otázkou času, kdy vznikne legitimní čistě levicová koaliční vláda, a to ať už v otevřené nebo skryté podobě.

Buď jak buď některého budoucího předsedu ČSSD tento krok čeká. V jakém horizontu nevím... Nicméně někdo to bude muset rozetnout a utvořit ideově čistou, tj. levicovou vládu. Má na to Sobotka odvahu? Dle jednoho odstavce, kterým se vyjadřuje ke komunistům asi nikoli... Třeba ještě nenazrál čas.

V každém případě by se mělo hovořit o tom, že jednou z reálných variant vlády ČSSD je pravděpodobně jednobarevná vláda ČSSD právě s podporou komunistů. Pokud jde o společenské a mediální vnímání takové konstelace, je jasné, že pravice bude zadávat sobě nakloněným mediím (čili bezmála všem), aby strašily, mobilizovaly či vykreslovaly hororové scénáře o návratu ČR před rok 89.

Avšak ve světle minulý týden publikovaných zpráv o zadávání veřejných zakázek pochybuji, že levicová vláda bude co se týče monetární politiky nebezpečnější než vlády pravice. ODS se tváří jako šetrná a racionální partaj, přitom rozkrádá stát ve prospěch sebe a sobě blízkých...

A navíc: podstatou demokracie je střídání pravice a levice u vlády.

Otázkou tedy není, zda se to stane (vláda levice), nýbrž kdy. Kdo se k tomu odhodlá? Vedení ČSSD vzešlé z březnového sjezdu nebo až některé z příštích...

Diskuse hodné téma:))

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

ad VD Pátek, 4.Února 2011, 17:37:33

Je to tak. Jde opravdu o slabé místo v tom Sobotkově textu. Ten argument, že KSČM během dvou tří volebních období zmizí z parlamentní scény působí jako pěst na oko - nejen že je to nepodložené a v kontrastu se stabilním postavením komunistů nepřesvědčivé, ale vypadá to jako rétorický trik ze šuplíku s nápisem "Použij, když nemáš dost argumentů."

Tragédií komunistů ovšem je to, kdo je reprezentuje. Filip je génius nevýraznosti, působí jako těžkopádný a ideově naprosto sterilní funkcionář někde z okresu, ze superšedé zóny, kde jde jenom o to nechat vše při starém, aby se něco nestalo, a nějak tím vším proplout, ono se to vždycky nějak zařídí. Z Grebeníčka dýchala 50. léta kdy aspoň o něco šlo, z Filipa dýchá jen ta normalizace, navíc pěkně uleželá...

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Pátek, 4.Února 2011, 17:45:47

Ani ČSSD ani KSČM patrně nepřemýšlejí o vývoji a příčinách porážky levice v Itálii.

Oto Novotný - politický analytik

Komunisté Pátek, 4.Února 2011, 20:55:44

Martine, sám říkáte, že komunisté jsou sterilní a dokonce už ani nevěříte, že se změní. Takže mě z toho vyplývá, že byste si přál, aby ČSSD prohlásila komunisty za své koaliční spojence bez podmínek? To se mi nějak nezdá, jakkoli v Sobotkově textu asi nemůže jít o zcela uspokojivou odpověď pro lidi, kteří by si přáli, aby tady byla silná levice. Ale jak vyhlašovat spojenectví s KSČM, která je sterilní, a u které ani nelze věřit, že se ještě změní? Tomu nerozumím. Kromě toho průběžně se nám v průzkumech obejvuje, že pro třetinu až polovinu voličů ČSSD by bylo problém volit tuto stranu, kdyby se spojila s komunisty. Takže jak z toho? My, samozřejmě, když selžou všechny možnosti na ustavení vlády bez komunistů, ve které jsme schopni prosazovat náš program, můžeme jít na variantu menšinové socdem vlády s podporou komunistů, pokud bychom měli společně 101 +. Ale strašně tím riskujeme, zvláště, pokud bychom přistoupili na nějaké dalekosáhlé podmínky komunistů. Mám pocit, že levicoví intelektuálové se více rozčilují nad tím, proč my nebereme komunisty, a měli by se více rozčilovat, proč komunisté zůstávají v zajetí kontroverzní minulosti. Ano ty odpovědi socdem jsou stereotypní, ale ona ta situace u komunistů se v podstatě nemění. My neodmítáme s komunisty dialog, v Lidovém domě dnes už pravidelně na semináře MDA chodí komunisté, ale až na čestné výjimky (Jiří Dolejš - to je skutečně skvělej chlap) mě z těch jejich řečí fakt někdy mrazí. Mezi dnešní KSČM a ČSSD jsou zkrátka v mnoha ohledech nesouměřitelné postoje, které se možná netýkají až tak každodenní politiky, ale minulosti a vzdálenější budoucnosti. To jsou ale aspekty, které sehrávají velký význam.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

komunisté a další Sobota, 5.Února 2011, 10:22:45

Nebojte se, já se umím rozčilovat i nad komunisty :-). Ale tohle je debata o postojích ČSSD.

Východisko je následující. Na politické scéně jsou dlouhodobě dvě velké strany, ODS a ČSSD, stojící proti sobě. To je základ zastupitelské demokratické politiky v každé zemi. Obě mají zhruba srovnatelnou podporu. ODS se ale liší v tom, že při úvahách o možné koalici se zpravidla může opřít o existenci nějaké další pravicové strany (byť i jen té havlovské), plus - donedávna - o středové lidovce (dnes tam jsou VV). ČSSD musí díky zablokování komunistů uvažovat jen o spolupráci se středem, možná ještě tak s tou havlovskou pravicí, ale to už vždy znamená programové posuny doprava. Ideální by bylo, kdyby komunisti zanikli a místo nich tu byla nějaká jiná levicová strana. Nevím o tom, že by se něco takového mohlo v dohledné době stát, že by se z KSČM vyloupl nějaký Kalousek...

Naděje na to, že by se komunisti změnili, je samozřejmě minimální, ale pokud se něco takového může stát, tak spíš v situaci, kdy se to nemluvení začne čím dál tím víc porušovat. Izolace zpravidla nahrává v každé komunitě těm "ortodoxním", kteří exkluzi promění v pocit exkluzivity. Myslím, že by se v současné situaci měla prohlubovat spolupráce na té teoretické úrovni. Ne čekat, zda na MDA nahodile přijde nějaký rudoch, ale dělat něco, co si o tu spoluúčast vysloveně řekne - třeba problematiku smíšené ekonomiky, což je jeden z bodů, bez kterých si myslím, že se levice do budoucna neobejde. Odlišení se od pravice nemůže stát jenom na tom, že proti Friedmanovi milujeme Keynese. Nebo třeba Masarykova Otázka sociální - vrátit se k jeho reflexi marxismu, k tomu, zda je aktuální atd. Nebo přes rok 1968 a tu potlačenou třetí cestu, která se tam rodila.

Buď jak buď, do koalice nelze jít s nikám bez podmínek. Podmínky by ale měly být programové, věcné. Mně ta podmínka zavržení vlastní minulosti přijde nevěcná. Měla svého času symbolický význam, ale já myslím, že je to dneska už překryto a už se to nedožene. Promlčeno.

Je tu pochopitelně i strategie, že ČSSD zkusí drtivě vyhrát volby, mít ke 40 procentům, na což ve společnosti potenciál teoreticky je. Pak by jí stačila i tichá podpora někoho ze středu, zelených nebo lidovců. Možné to je. Ale podotýkám, že třeba z lidovců mě taky leckdy pořádně zamrazí a myslím si, že ten mráz je čerstvější než ten z Kremlu. Ale to by bylo jiné téma.

Bylo by za tím účelem dobré, kdyby s těmito možnými koaličními partnery (počítaje v to možná i VV) zkusila sociální demokracie před dalšími volbami připravit společný protikorupční program, podrobný a přísný, protože to je to, co by nemělo být předmětem boje mezi nimi. A pak se vysloveně už předem prezentovat jako potenciální spojenci, kteří mají odlišnosti, mezi nimiž budou ještě muset hledat kompromis, ale tohle je to, na čem to postaví.

K zamyšlení bych dal i toto: jedna z hlavních příčin deziluze z politiky, včetně sociál demokratické, která tu dlouhodobě je, bylo to, že když se po těch otřesech z dob "sarajevského atentátu" vynořila síla, která chtěla jasně pojmenovat a pokud možno radikálně řešit ty chyby ekonomické transformace ("Čisté ruce!"), což by dalo demokratickému zápolení mezi dvěma hlavními bloky opravdový smysl, tak se stalo to, že tahle síla uzavřela dohodu s tím, kdo kryl (a dodnes kryje) právě ty privatizační čachry. Tohle byl určitý symbolický bod, kdy to začalo jít špatně (i když ne vždy a ve všem). Vrátit se k tomu bodu a tentokrát jít tou cestou...

2009_09_19_5372

Bohumír Molnár - Československo

Neděle, 6.Února 2011, 03:42:27

Jen pár poznámek

Téma příspěvku pana Dostála je vskutku zásadní a díky za něj. Asi by si ale zasloužilo samostatný článek (či dokonce seriál článků)

V příspěvku O. Novotného nerozumím příliš tomu, proč „v Sobotkově textu asi nemůže jít o zcela uspokojivou odpověď pro lidi, kteří by si přáli, aby tady byla silná levice.“ Právě v této otázce však, podle mého, je na místě uspokojivou odpověď od „důsledně levicového“ kandidáta na předsedu ČSSD očekávat

Ačkoliv, možná je část odpovědi zde: „Mezi dnešní KSČM a ČSSD jsou zkrátka v mnoha ohledech nesouměřitelné postoje, které se možná netýkají až tak každodenní politiky, ale minulosti a vzdálenější budoucnosti. To jsou ale aspekty, které sehrávají velký význam.“ (O.N.)

O významu minulosti již psal pan Škabraha. A tou vzdálenější budoucností se má na mysli co? Období příští ještě hlubší krize, sociálních bouří, války, nástupu revolucí v okolních zemích, budování a rozvoje „kapitalismu s lidskou tváří“?
Což v době nynějšího agresivního nástupu neoliberální pravice nemá hlavní význam právě schopnost společné každodenní politiky?

A když jsem u té politiky. Nejde tady přece pouze o politiku parlamentní či zastupitelskou, ale i mimoparlamentní. Nejde jen o spolupráci ČSSD a KSČM, ale i komunistů se sociálními demokraty. Zejména v rámci struktur občanské společnosti to přece již funguje. Tam “socan“ Pavel s „komančem“ Karlem spolupracují, spolu s dalšími, již dlouho.
Nemávají stranickými prapory a bavit se o politice svých stran považují za neslušné …

A vůbec, na levici u nás nejsou jen ČSSD a KSČM …

Oto Novotný - politický analytik

Pondělí, 7.Února 2011, 19:33:45

Pane Molnáre, není uspokojivá odpověď, kterou máte na mysli Vy: že nás spolehlivě dovede totiž k onomu stavu, který si přejeme oba: mít tu levicovou většinu se kterou pomocí exekutivy dokážeme čelit neoliberálním reformám, udržet a rozvíjet demokratický sociální stát. Existují pouze alternativy s nejasným výsledkem:
To, co navrhujete: společná každodenní politika s KSČM už dávno provozujeme – s KSČM jsme v radách obcí a měst a dokonce i krajů. S komunisty se bavíme (ne, že ne!) v rámci různých thinktanků a v občanské společnosti. Pan Dolejše jsem nedávno utápěl v Tulamorce a on mě ve svých krásných levicových utopiích. I s těmi nekomunistickými levičáky se bavíme, dokonce jsme je pozvali do našich odborných komisí. Takže v každodennosti je to O.K. a je třeba to systematicky rozvíjet, jak říká Martin Škabraha.
Jenže náš obecný postoj ke komunistům není určen jen onou každodenností. Opakuji, minulost má velmi symbolický význam – KSČM se nezbavila stalinských reziduí, tohle cítí naši voliči, stále dost našich členů. Naprosto nemohu pochopit, jak ještě dnes mohou komunisté svůj osmašedesátý vykládat ve světle odlehčeného Poučení z krizových let. Pokud bychom při prohlubování kontaktů s KSČM nekladly jasné podmínky v tomto směru, pak nám může utéct až 1/3 voličů. A budoucnost? Přečtěte si prognózy TAP KSČM, ve kterém se o budoucnosti uvažuje v duchu národněfrontovní logiky let 1945-1948, kdy ČSSD má zmizet z politické scény a opět zvítězí státostrana, jejíž program se kryje s „logikou dějin“.
Pan Dostál hodně mluví o vývoji legitimity KSČM. Leccos by se dalo upřesnit, ale v zásadě je to správně. My legitimitu KSCM v žádném případě nepopíráme a neúčastníme se antikomunistických kampaní, které ji mají zpochybnit. A podporu menšinové socdem vlády komunisty jako o jedné z možností mluvíme už několik let.
Stejně je zajímavé, proč ale téměř všechny tady tolik zajímají ty komunisté.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.