Dušan Stuchlík problematizuje roli sdělovacích prostředků v aféře s únikem informací z policie do firmy ABL: pokud někdo publikuje výsledky sledovačky či odposlechy vysokého politického či státního činitele nebo jiné vlivné osoby, je každému operativci jasné, že to není výsledek práce nadšeného žurnalisty, ale výsledek práce zcela jiných profesionálů. Dlouhodobé úniky informací k novinářům nemohou policie a zpravodajské služby neodhalit. A je jasné, že pokud by tento tok informací bylo nutné identifikovat a zastavit, už by se to dávno stalo. Jenže se to neděje. (...) Čtenář totiž má právo znát odpověď na otázku „cui bono“, v čí prospěch. Pokud to média nevysvětlují, stávají se součástí mocenských her a manipulací s veřejností. Což se v České republice děje. A čím dál intenzivněji.

Nemám tušení, jak se obsazují televizní seriály, ale i kdyby měl předseda vlády pravdu, jsou morální i hmotné ztráty způsobené špínou či korupcí v castingu a v politice rozdílné. A kromě toho „premiér se stylizuje do role odvážlivce, který je schopen veřejně vyjádřit nepříjemnou a nepopulární pravdu, ve skutečnosti ale jen sděluje to, co nikoho nepřekvapí, a mnozí něco takového vysloveně slyšet chtějí. Tohle nenápadné převracení významu slov a pojmů dnes frčí všude možně. V tomto ohledu se tedy politika — páně Nečasovou zásluhou — skutečně nevymyká."

kardinál červený

Nespravedlnost, která se stala Rudolfu Beranovi a Janu Syrovému, je opravdu do nebe volající. Oba byli odsouzeni na dvacet let za to, že dali v roce 1939 souhlas s prodejem československého vojenského materiálu Německu, Syrový pak také za to, že podal ruku Adolfu Hitlerovi a doprovázel generála Blaskowitze, který se přišel poklonit k hrobu neznámého československého vojína. Ve skutečnosti však oba jednali pod tlakem okolností, které vznikly tím, že Československo přijalo Mnichovskou dohodu. Syrový se marně hájil tím, že nepodal ruku Hitlerovi, ale Hitler jemu, a že on je zdvořilý. O opravdovém vztahu Berana k okupantům svědčí to, že byl v roce 1942 Němci odsouzen na 10 let. (...)

Podle usnesení Nejvyššího soudu by přezkum rozsudků retribučních soudů mohl nastat jen vydáním zvláštního zákona. O jeho přijetí však zdá se nikdo nikdy neusiloval. Nabízí se tedy otázka, zda by přinejmenším nejkřiklavější případy zvůle vydávané za spravedlnost ve jménu republiky neměly být alespoň symbolicky odčiněny prostřednictvím prezidentské milosti.