Dezorientace jednadvacátá

Výpisky ze sobotních (29. ledna 2011) Lidových novin, zejména z jejich přílohy Orientace, a glosy k nim. Dnes mj. o zpravodajských hrách, brutální otevřenosti, golfových omylech, bystročickém zelí, sčítání lidu, kardinálu červeném, politické mstě a tesilové kavalerii.

Guth

Jiří Guth

31.01.2011 08:00

Dušan Stuchlík problematizuje roli sdělovacích prostředků v aféře s únikem informací z policie do firmy ABL: pokud někdo publikuje výsledky sledovačky či odposlechy vysokého politického či státního činitele nebo jiné vlivné osoby, je každému operativci jasné, že to není výsledek práce nadšeného žurnalisty, ale výsledek práce zcela jiných profesionálů. Dlouhodobé úniky informací k novinářům nemohou policie a zpravodajské služby neodhalit. A je jasné, že pokud by tento tok informací bylo nutné identifikovat a zastavit, už by se to dávno stalo. Jenže se to neděje. (...) Čtenář totiž má právo znát odpověď na otázku „cui bono“, v čí prospěch. Pokud to média nevysvětlují, stávají se součástí mocenských her a manipulací s veřejností. Což se v České republice děje. A čím dál intenzivněji.


Ondřej Štindl bez přehnaných ohledů rozebírá jeden mediální výrok Petra Nečase: „Teď to řeknu brutálně otevřeně a zřejmě tím vyvolám velkou kontroverzi, ale já když se bavím s podnikateli, když se bavím s umělci o tom, co se děje v některých divadelních souborech nebo při obsazování rolí do seriálů či filmů, když slyším, co se děje v soutěžích o vědecké granty nebo pro neziskové organizace, tak musím suše analyticky konstatovat, že politika není o nic více či méně špinavá. Ne. Politika se neliší.“ V jeho vyjádření absentuje cit pro měřítko, upozorňuje Štindl. I kdyby to bylo tak, jak předseda vlády říká, a všechny sféry české společnosti byly špinavé rovnoměrně, míra škody, již to ušpinění působí, je přece rozdílná.

Nemám tušení, jak se obsazují televizní seriály, ale i kdyby měl předseda vlády pravdu, jsou morální i hmotné ztráty způsobené špínou či korupcí v castingu a v politice rozdílné. A kromě toho „premiér se stylizuje do role odvážlivce, který je schopen veřejně vyjádřit nepříjemnou a nepopulární pravdu, ve skutečnosti ale jen sděluje to, co nikoho nepřekvapí, a mnozí něco takového vysloveně slyšet chtějí. Tohle nenápadné převracení významu slov a pojmů dnes frčí všude možně. V tomto ohledu se tedy politika – páně Nečasovou zásluhou – skutečně nevymyká."

Ministr Vondra vysvětluje svou „golfovou" známost s majitelem „třičtvrtěmiliardové" firmy ProMoPro takto: „V České republice je registrovaných asi 60 tisíc golfistů. Na hřiště můžete jen pokud jste registrovaný u České golfové federace a pokud máte splněnou určitou výkonnost, takzvaný handicap. Aby člověk tu výkonnost neztratil, musí absolvovat desítky turnajů ročně. A turnaje jsou hromadné akce, tak to já nevím, jestli tam nebyl." Kecá. Odpusťte tu expresivnost, ale v ČR je přece více než 35 veřejných golfových hřišť přístupných pro nečleny federace. A v pravidlech hendikepového systému se píše výslovně o předpokladu, že hráč za rok zahraje „nejlépe ne méně než čtyři" tzv. kvalifikační výsledky, které navíc mohou být i nesoutěžní. Tak jakých že „několik desítek turnajů"?

Recenze restaurace v olomoucké vile Primavesi (ano, je to ten architektonický skvost, který pro Čechy „objevil" David Vávra v Šumných městech) se nese na velice módní a velice „světlezelené" vlně zájmu o lokální či regionální potraviny. V perexu se sice zdůrazňuje "výběr lokálních surovin", ale v článku samém se ta lokálnost příliš neprověřuje. Sice tam podávají olomoucké tvarůžky, ale marinované v palmovém oleji, a pak ještě bystročické zelí – k husím prsíčkům pocházejícím bůhvídkud. Naopak recenzent doporučuje vyměnit „typickou polosladkou ,bohemku´" ze Starého Plzence za italské šumivé víno Prosecco a pochvaluje si „variaci francouzských a italských sýrů" na závěr jako alternativu k čokoládovému dortíku.

V hlavním článku Orientace tentokrát Petr Kamberský a Zbyněk Petráček poněkud zmateně útočí na samotný koncept sčítání lidu. Označují za „kocourkovské", že se zjišťují i údaje, které by bylo možné získat z propojení existujících státních registrů. Zneužitelnost takového propojení ale tiše pomíjejí. Uznejme, že doprovodný rozhovor vedou s Edvardem Outratou. Kamberský v otázce tvrdí, že „svět od obcházení domácností ustupuje", což Outrata v odpovědi uvádí na pravou míru – jedná se v podstatě jen o Dánsko. Dodává i vysvětlení: „Jedině v severských zemích existuje zároveň velký, velice dobře fungující stát, který spolehlivě nese náklady na precizní doplňování dat ve všech potřebných registrech, a navíc v nich žije tradice, která obsah těchto registrů nepovažuje za důvěrný. Ve všech ostatních zemích na světě je jednak stav těchto registrů nespolehlivý, jednak veřejnost jinak chápe ochranu soukromých dat."

Kardinál červený není ve střední Evropě na rozdíl od anglosaských zemí obecně známý. Obecně, tedy mimo zoologické a chovatelské kruhy. Hle, jaké problémy to přineslo překladatelce Petře Martínkové: „...zato takový pták už hlavní postavou být může. Zažila jsem případ, kdy v romantickém příběhu takto vystupoval nenápadný redbird. Tenhle ,červený ptáček‘ skrýval sice jen dva ptačí druhy, z nichž popisu jasně odpovídal pouze jeden. Mohlo se to zdát jako snadné vítězství. Mohlo. Kdyby tím jedním druhem nebyl v češtině kardinál červený a tím druhým tangara šarlatová. V takové chvíli nezbývá než zapojit fantazii a vydumat něco obdobně obecného a líbivého jako redbird. Ale co? Věc pohříchu těžká, nemá-li to v textu vyvolávat nesprávné konotace, jako třeba ,červenka‘, ,červánek‘ či ,červeňák‘. Nakonec zvítězil červenáček, i když ani ten není tak docela konotačně čistý."

Historická lekce Petra Zídka je opět z našich nedávných dějin: Po druhé světové válce byla u nás v procesu zvaném „retribuční soudnictví“ odsouzena bez možnosti odvolání řada osob ke zjevně nespravedlivým či nepřiměřeným trestům. V mnoha případech nešlo o justiční omyly, ale o politickou mstu tehdejšího vládnoucího establishmentu. (…)

Nespravedlnost, která se stala Rudolfu Beranovi a Janu Syrovému, je opravdu do nebe volající. Oba byli odsouzeni na dvacet let za to, že dali v roce 1939 souhlas s prodejem československého vojenského materiálu Německu, Syrový pak také za to, že podal ruku Adolfu Hitlerovi a doprovázel generála Blaskowitze, který se přišel poklonit k hrobu neznámého československého vojína. Ve skutečnosti však oba jednali pod tlakem okolností, které vznikly tím, že Československo přijalo Mnichovskou dohodu. Syrový se marně hájil tím, že nepodal ruku Hitlerovi, ale Hitler jemu, a že on je zdvořilý. O opravdovém vztahu Berana k okupantům svědčí to, že byl v roce 1942 Němci odsouzen na 10 let. (...)

Podle usnesení Nejvyššího soudu by přezkum rozsudků retribučních soudů mohl nastat jen vydáním zvláštního zákona. O jeho přijetí však zdá se nikdo nikdy neusiloval. Nabízí se tedy otázka, zda by přinejmenším nejkřiklavější případy zvůle vydávané za spravedlnost ve jménu republiky neměly být alespoň symbolicky odčiněny prostřednictvím prezidentské milosti.

Ve vědeckém diáři vytáhl lékař a kněz Marek Vácha do boje s pavědou. „Pokud je mi známo, tak z žádného myslitelného úhlu pohledu panna nejsem," píše, ač je narozen 14. září. To jeho známou údajně vedlo k výroku „Pak jsi Panna". Díky vědě jsem toho názoru, že horoskopy, astrologie a věštba z karet nefungují a moc rád se nechám přesvědčit o opaku, s příslušnou statistikou prosím, píše Vácha. Uznává sice vliv konjunkce planet mlhoviny v Andromedě na svůj život – ale toliko gravitační. Aspoň že ho překvapilo, když v jedné knížce o astrologii to bylo „neuvěřitelně složité!"

Milou shodou okolností hned na vedlejší stránce vysvětluje podnikatel a mecenáš Leoš Válka, zakladatel Centra současného umění DOX, co ho přivedlo k návratu z australského exilu do Čech: Řekl mi to jasnovidec. Jednou jsem šel v Melbourne po ulici a viděl jsem ceduli: jasnovidec, čtení snů a takové věci. Říkal jsem si, půjdu se tam podívat. A ten člověk mi řekl úžasné věci z mé minulosti, které nemohl jen tak odhadnout. A pak mi řekl: proč ty vlastně v téhle zemi jsi, vždyť ty vlastně do Austrálie nepatříš, vždyť tady nejseš sám sebou. V ten moment jsem si uvědomil, že má vlastně pravdu. Do měsíce jsem se pakoval.

Echtovně konzervativní poznámky a postřehy k českým dějinám, kultuře a politice najdeme v Křiku koruny svatováclavské od novináře Ladislava Jehličky. Nedávná edice v nakladatelství Torst je oproti samizdatu doplněna dalšími texty z pozůstalosti a sborníkem, který k Jehličkovým 55. narozeninám připravili jeho přátelé. Petr Placák jej doporučuje takto: Jehlička si dělal legraci z režimu, jeho společnosti i sám za sebe, bavil se u toho, a přitom tu reakci bral seriózně – měl ji vyargumentovanou, potvrzenou životními zkušenostmi a pevně zasazenou ve světonázoru, který prověřila staletí. Shrnující hodnocení české historie ale podle všeho míní Jehlička vážně: „Český národ potkaly v běhu staletí tři osudné rány, pohromy, katastrofy, neštěstí. První bylo husitství jako vzpoura davů v 15. století a jeho apoteóza ve století devatenáctém, druhou byla vzpoura stavů proti zákonitému českému králi, která skončila Bílou horou, a třetí pohromou byla nešťastná akce Masarykova za první světové války.“

Pavel Klusák polemizuje s některými vývody ve sborníku Tesilová kavalerie, což jsou „popkulturní obrazy normalizace" z pražské filosofické fakulty. Klusák jednak akcentuje věrohodnost (reprezentace režimu byla pro charakter tehdejší pop-kultury „silnějším cejchem" než nadčasovost obsahových prvků jako je optimismus, chuť něco dokázat nebo třeba milostné rýmování), jednak zpochybňuje předěl mezi šedesátými a sedmdesátými léty. Přímo se mu zdá, že změna, kterou leckdo přisuzuje nástupu normalizace, v mnohém nastala v polovině šedesátých let, kdy Gott, Matuška či Pilarová odešli z „náročného“ Semaforu a Jiří Štaidl či Karel Svoboda se opřeli do budování českého popového mainstreamu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.