Do Evropy vtáhl podzim. Leží v údolí Dunaje i Rýna. Také nad Berounkou vane podzimní vítr, tříští vodu na hraně jezu a kymácí lesem i zahradami. Také Blenheimská reneta se celá mocně kolébá a také já. Nábožně ukládám do košíku jablka tak pěkná, že když mi nějaké vyklouzne z prstů a propadne na zem, tak kleju tak, že se to sem nehodí. +/

Houpání stromové koruny, záře slunka a plnodechý van větru mě omamují: jsem už zas odvážný, šikovný i bystrý. Když jsem totiž zjara viděl na sousedních postelích ty případy — pád ze žebře s protržením močového měchýře, pád ze schodů se zlomeninou lební báze, pád na rovné zemi se zlomením kyčelního kloubu — myslil jsem si, jaký zatracený blázen bych musel být, abych lezl bez žlučníku na strom. — Zvláštní, jak člověk jináč myslí, když vyleze na strom!

Jablek má Blenheimská letos tolik, že je můžu třídit přísněji. Do sklepa přijdou jenom prvotřídní, vše ostatní půjde na mošt: malá, hrbatá, nevybarvená, nečisté pleti, ale také veliká a krásná s dírkami a zahojenými jizvami, nebo která mi vypadla z prstů. +/

Dřevěná bouda v travnaté ohradě na kraji obce má ducha pouťové střelnice. Řada čekajících je klikatá a rozptýlená, ptám se, kdo je poslední, ukazují mi čísi opuštěný koš s vykrájenými půlkami, dokonce čtvrtkami jablíček, takové zboží já letos dávám rovnou na kompost. Většinou jsou tu penzisté, ale také děti, které drží místo. Přicházející lidé se zdraví a baví s odcházejícími, hodně taky o jablkách. Z šera boudy zní rachot a bouchání řezačky, betonová zem se tam leskne šťávou. Jakýsi muž rovná na dvoukolák průhledné kanystry plné moštu, v ruce mu však zbyl ještě demižón s trošičkou té žluté tekutiny na dně. „Jdete k doktorovi?" pravím, on se směje sice, ale ne že by mi rozuměl, čistě proti mně nic nemá.

Svítí slunko, pořád, nad střechou moštárny mladé břízy ve větru vlají. Žluté lístky poletují prostranstvím, padají nám do vlasů a do jablek. Počasí, atmosféra, ten milý lomoz dřevěné jablečné industrie, a nakonec i vlastní úspěch v tomto oboru, mě omamují: vždyť je to slavnost!

Za mnou přistál chlapec na kole, ptá se, kdo je poslední. Nechává kolo v trávě, běží pryč a za chvíli táhne s babičkou ruční žebřiňáček naložený vaničkou jablek. Jablka jsou to, když povoz přijede blíž, neobyčejně veliká, zelená, hladké pleti, neuvěřitelně pravidelného kulovitého tvaru, jak z továrny. Beru s dovolením jedno do ruky, pak druhé... defekt se skrývá v jamce u stopky: vykrojený otvor hluboko dovnitř. „No, vidíte," praví žena, „taková pěkná jablka, a všecka od stopky hnijí, už na stromě!" Ptám se, co je to za jablko. Odpovídá: „Mazánkův zázrak!" Pokyvuju lítostivě, v duchu se však raduju, jak to sem napíšu.

Jsem na řadě. Statně přivlekám své tři měchy a stavím je na váhu: sto deset kilo. Starý muž bledé tváře se ptá na jméno, zapisuje mě do sešitu, vypočítává poplatek — padesát pět korun, nechávám mu šedesát — přistrkuje mi sešit a podává tužku. Podpisuju se... a přepadá mě odsunutý pocit skoro neštěstí.

Někdo přišel s dopisem, v němž se žádá propuštění jistých lidí, kteří čekají ve vězení na soud. Čekal jsem, že za mnou přijdou, měl jsem odpověď promyšlenou, vždyť jde o mé přátele, jako je Milan Šimečka, a kolegy, jako Eva Kantůrková: nepodepsal jsem. Není tak dávno, co jsem sám podpisy sbíral. (viz Český snář, 29.11.1979) Jaký úpadek poměrů i mého podpisu!

Nevím, jaký smysl by mělo plkat tu ještě o jablkách. Čtenáři v dáli, ty na druhém konci téhož podzimu, tráva, kterou se ještě před pár lety dalo kráčet vzpřímeně, stala se zatraceně nízkou. A je nás pořád míň. Musíme šetřit. Přijde možná doba, kdy dokonce každé kletby budeme muset využít pro více účelů. +/

(Moštu bylo 70 litrů.)

-----------------------------------------

+/ Do prdele!

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 7—8, září/říjen 1981.)